Článek
Představovali jste si někdy, jak bude vypadat náš svět za padesát, za sto nebo za dvě stě let? Určitě ano. Se svou troškou do mlýna přichází i Tereza D. Reichelová se svým počinem Acheron, který čtenáře přenese do roku 2118. Čekáte-li svět v plamenech, zborcené systémy či všeobecný chaos, mýlíte se, neboť autorka šla na to z opačné strany. Její utopistický román Acheron přináší téměř dokonalý svět, Evropu přetvořenou v ekologickou a feministickou pevnost, v níž lidé místo monumentů sázejí stromy a nepěstují státy, nýbrž komunity. Na pozadí toho všeho pak sledujeme příběh dívky, která bojuje sama se sebou i se světem, ztrácí se a znovu nachází.
Acheron je přesně ten titul, který vás naláká, vy se na něj neskonale těšíte, ale když se do něj pustíte, už od prvních stran víte, že to nebude ono. Vím, že by tuhle knihu někteří jedinci odsoudili jako levicovou agitku, jenže to není můj případ. Naopak musím říct, že právě v tomhle ohledu je kniha opravdu zajímavá a nabízí spoustu podnětných myšlenek k zamyšlení. Autorka se nebojí představit svět postavený na hodnotách, které jsou od těch našich v mnohém odlišné, a právě to může být jedním z nejzajímavějších aspektů celého románu.
Stejně tak je zajímavé sledovat dvě na první pohled nesourodé linky, dva myšlenkové proudy, které se postupně propojují. Když to hodně nadnesu, jde vlastně o příčinu a důsledek. Jedna rovina ukazuje svět, který už prošel zásadní proměnou, zatímco druhá sleduje cestu, která k němu vedla. Právě tady podle mě Acheron nabízí prostor k přemýšlení a dokáže čtenáře přimět klást si otázky, kam vlastně jako společnost směřujeme.
S čím mám však problém, je forma, jakou je kniha napsána. Možná jde o mé nepochopení, ale za mě je to zkrátka chaotický proud všemožných myšlenek, vzpomínek a úvah. Mnohdy sice zajímavých, ale člověk v nich má po čase neskutečný zmatek. Některé pasáže na mě působily dojmem, že autorka chtěla říct příliš mnoho najednou, a výsledkem je text, ve kterém se mi občas jen těžko hledala nějaká pevná půda pod nohama.
Problém téhle knihy je zkrátka v tom, že svým zpracováním je podle mě zaměřena spíše na mladší publikum, ale paradoxně tím může odrazovat starší čtenáře, kteří by si tuhle knihu měli naopak přečíst. Myšlenky, které v sobě Acheron ukrývá, totiž rozhodně nejsou nezajímavé. Jen mám pocit, že způsob, jakým jsou podávány, jim někdy spíš ubližuje, než aby jim pomáhal vyniknout.
Vlastně ani nevím, co na závěr říct. Tahle kniha je místy vskutku zajímavá a nabízí spoustu podnětných myšlenek. Na druhou stranu je její čtení místy doslova peklo. A budu-li upřímný, proč se trápit čtením něčeho, co vás nebaví, když existuje spousta dalších knih, že ano?
Já se nakonec prokousal až do konce a nelituju toho. Už jen proto, že Acheron ve mně zanechal několik myšlenek, nad kterými jsem ještě nějakou dobu přemýšlel. Podruhé bych se do této knihy ale asi nepustil. A možná je to vlastně ta nejlepší odpověď na otázku, jaký ve mně Acheron zanechal dojem.
HODNOCENÍ: 6/10
