Článek
Když se zhruba před rokem objevila kniha Jakuba Zemana, odborníka na samurajskou kulturu a historii, nazvaná Mijamoto Musaši: Příběh psaný mečem, vyvolala mezi čtenáři velkou vlnu nadšení. Do rukou se jim totiž dostal originální a neotřelý počin, který zaujal nejen poutavým příběhem, ale především svou neobyčejnou atmosférou prostoupenou klidem a rozjímáním. Když se proto objevilo pokračování s názvem Mijamoto Musaši: Dva meče, očekávání byla velmi vysoká. Zda se je autorovi podařilo naplnit, se dozvíte na následujících řádcích.
Neohrožený samuraj opět na scéně
Nová kniha navazuje na události předchozího dílu a znovu se setkáváme s mladým a neohroženým samurajem Mijamotem Musašim. Ten po svém vítězství nad Sasakim Kodžiróem pociťuje hluboký smutek ze ztráty svých blízkých i pochybnosti o smyslu vlastní cesty. Vydává se proto do nehostinné a téměř liduprázdné lesnaté části provincie Ečizen, aby vyhledal poustevníka Tósaie. Doufá, že právě v jeho moudrosti nalezne odpovědi na své existenciální otázky. Cestou se však připlete k útoku tajemných válečníků a zoufale se snaží přežít, aniž by chápal brutální mocenskou hru, jejíž součástí se nečekaně stal. Co skrývá uzamčené pouzdro, které se Musašimu shodou okolností dostane do rukou? A jakou roli v celé záhadě sehrají jeho starý známý, kníže Kacunari, a osud celého Japonska?
Ostrouhané pokračování?
Hned na úvod je potřeba zmínit jednu zásadní věc – jde o velmi útlou knihu. Samotný příběh se vešel na necelých sto třicet stran, což je podle mého názoru první kámen úrazu. Děj je sice opět napínavý, svižný a místy opravdu strhující, jenže právě kvůli krátkému rozsahu působí vyprávění až příliš uspěchaně. Chybí mu prostor, aby mohlo dýchat a budovat onu jedinečnou atmosféru klidu, která byla jednou z největších předností prvního dílu. Paradoxně se navíc vedle rychlého tempa objevují i pasáže, které naopak působí zdlouhavě a příběh zbytečně brzdí.
Poměrně často jsem se také ztrácel v množství japonských jmen a výrazů. Nepamatuji si, zda obsahoval slovníček už první díl, ale tady rozhodně nechybí a jeho přítomnost je více než vítaná. Díky němu se celkový rozsah knihy vyšplhal na více než sto padesát stran a čtenář má alespoň možnost se v používané terminologii lépe orientovat.
Atmosféra první knihy je fuč
Příběh nás znovu přenese do historického Japonska a autor i tentokrát citlivě propojuje fikci se skutečnými historickými událostmi. Jenže právě kvůli omezenému rozsahu jsem se tentokrát nedokázal do vyprávění ponořit tak hluboko jako minule. Atmosféra, která byla v předchozí knize téměř hmatatelná, tu stále je, ale působí mnohem slabším dojmem. Je to škoda, protože právě ona byla jedním z hlavních důvodů, proč na mě první díl zapůsobil tak silně.
Přestože ve mně pokračování zanechalo určitou pachuť z nenaplněného potenciálu, rozhodně si na něm nechci vybíjet frustraci v celkovém hodnocení. Když to člověk vezme kolem a kolem, pořád jsem dostal velmi podobný čtenářský zážitek jako minule – jen v o něco osekanější podobě. Stále jde o poutavé, inteligentně napsané a poučné čtení, které dokáže přiblížit japonskou historii i filozofii nenásilnou a čtivou formou. A pokud vás toto období nebo samurajská kultura zajímají, knihu si s velkou pravděpodobností užijete.
Abych tedy odpověděl na otázku z úvodu: vysoká očekávání se tentokrát naplnit nepodařilo. Přesto je Mijamoto Musaši: Dva meče kvalitním pokračováním, které má co nabídnout. Jen se mu nepodařilo zopakovat kouzlo svého předchůdce. I tak ale jde o knihu, která rozhodně stojí za přečtení.
HODNOCENÍ: 7/10
