Článek
Petra Klabouchovápatří bez debat k našim nejvýraznějším současným autorkám. Knihy jako U severní zdi či Duch Pankráce čtenářům přinesly silné příběhy plné tragických lidských osudů, které v člověku rezonují ještě dlouho po dočtení. Já osobně mám však velmi rád autorčinu temnější, téměř hororovou tvář, kterou naplno ukázala v románu Ignis fatuus. Ten vyprávěl o nevysvětlitelných jevech a záhadných zmizeních na Šumavě. Nyní přichází s knihou Vona, dalším temným, mrazivým a mimořádně působivým příběhem zasazeným do drsného prostředí šumavských lesů.
Ledová past
Kniha je inspirována tragickými událostmi, které se odehrály na Šumavě na jaře roku 1853. Obyvatelé osad pod Huťským štítem tehdy netrpělivě očekávali příchod jara. Místo oteplení se však dočkali pouze dalších přívalů sněhu, které je odřízly od okolního světa a uvěznily v nelítostném sevření zimy. Na tamní lidi čekalo bílé a mrazivé peklo v podobě hladu, beznaděje, šílenství a také neznámé epidemie, která se začala osadou šířit. Někteří si zvolí smrt jako jediné východisko, jiní se v boji o přežití postupně vzdají vlastní lidskosti.
Ozvěna této dávné tragédie se přitom nese napříč generacemi. Potomci jednoho z rodů si její stopy předávají až do současnosti, zatímco hrůzné dědictví čeká na své odhalení. Petra Klabouchová zde vypráví příběh o strachu, vině, mlčení a nepochopení, které přecházejí z otců na syny. Alespoň do chvíle, než na scénu vstoupí ta, která v mužském světě nemá ani právo na vlastní jméno – Vona.
Neskutečně těžké čtení
Přiznám se, že Vona patří k nejsilnějším a zároveň nejnáročnějším čtenářským zážitkům, jaké jsem v poslední době měl. Téma nerovného postavení mužů a žen a všech důsledků, které z něj vyplývají, je zde prezentováno mimořádně syrově, místy až brutálně, ale zároveň velmi autenticky. Nejde o lehké čtení. Naopak. Kniha dokáže čtenáře opakovaně zasáhnout a mnohdy i zneklidnit. Přesto je napsána natolik čtivě a poutavě, že se od ní jen těžko odtrhnete.
Velkou pochvalu si zaslouží také struktura vyprávění. Krátké kapitoly dodávají příběhu svižné tempo a podporují neustálé napětí. Děj je rozdělen do několika časových i dějových linií, které se postupně prolínají a skládají dohromady obraz jednoho šumavského rodu poznamenaného tragédií, jejíž následky přetrvávají po generace. Čtenář postupně odhaluje jednotlivé střípky skládačky, až před ním vyvstane velký, komplikovaný a nesmírně smutný příběh. Vyprávění navíc nechybí řada překvapivých a emocionálně silných momentů, které dokážou skutečně zaskočit.
Na temné vlně
Celou knihou se táhne všudypřítomná tíseň. Atmosféra je hutná, chladná a místy až hororová. Šumava zde není pouze kulisou, ale živoucím prostorem, který příběh formuje a spoluvytváří. Divoká příroda, nekonečné závěje sněhu i izolace od okolního světa umocňují pocit bezmoci a dodávají románu mimořádnou sílu.
Je pravda, že některým čtenářům může kniha připadat až příliš drsná nebo brutální. Je však důležité dodat, že násilí ani zlo zde nikdy nepůsobí samoúčelně. Naopak odrážejí životní podmínky postav, jejich zoufalství i realitu tehdejší doby. Autorka se nesnaží čtenáře šokovat za každou cenu, ale ukazuje svět takový, jaký mohl být – krutý, nespravedlivý a nemilosrdný.
RománVona proto mohu doporučit všem, kteří vyhledávají silné, propracované a emocionálně intenzivní příběhy s temnější atmosférou. Petra Klabouchová opět dokázala, že patří mezi nejvýraznější hlasy současné české literatury. Podle mého názoru jde o jednu z nejlepších knih, které letos vyšly, a zároveň o román, na který se jen tak nezapomíná.
HODNOCENÍ: 10/10
