Článek
Severské a severozápadní evropské státy – od Dánska a Švédska po Nizozemsko a Estonsko – jsou často vnímány jako symboly pokroku, racionality a lidskoprávního étosu. V evropské debatě o klimatu, bezpečnosti či demokracii vystupují jako hlas rozumu. Jako jakýsi morální kompas kontinentu. Tento obraz je ale možná uhlazenější, než odpovídá realitě.
Země, které nejsou klíčovými hráči na poli geopolitiky ani hlavními motory evropské ekonomiky, se často ujímají role komentátorů. Aktivně hodnotí dění, vyzývají k dodržování zásad a nabízejí doporučení – ale jen zřídka samy nesou náklady či rizika zásadních rozhodnutí.
Je pravda, že tyto státy nabízejí vysokou kvalitu života, stabilní instituce a v mnoha ohledech funkční model společnosti. Ale tato efektivita je podpořena specifickými podmínkami: menším rozměrem, relativní izolovaností a silnou ekonomickou základnou. V takovém prostředí je snadnější prosazovat liberální hodnoty i solidární postoje – zejména pokud nejsou zatíženy rozsáhlými vnějšími závazky.
V otázkách migrace, obrany nebo infrastrukturního rozvoje jsou právě tyto státy často zdrženlivé. Namísto konkrétního vedení nebo iniciativy zůstávají v roli pozorovatelů. Rádi hovoří o „evropských hodnotách“, ale když jde o sdílenou odpovědnost nebo zásadní politické kroky, nechávají prostor větším a odvážnějším aktérům – jako je Německo, Francie nebo Polsko.
Tento postoj má své důsledky. V mezinárodní politice se z těchto zemí stávají spíše morální kulisy než reální tahouni. Jejich přínos do řešení klíčových krizí bývá spíše symbolický než praktický. Přesto zůstávají výrazně zastoupené u jednacích stolů, připravené hodnotit a navrhovat – ale méně ochotné nést následky.
Evropa možná více než kdy dřív potřebuje partnery, kteří nejen dobře vypadají a dobře mluví, ale jsou také schopni konat. Ne kvůli dojmu, ale kvůli výsledku.
