Článek
Nezávislost médií ano. Povinné financování ne.
Na úvod chci zdůraznit jednu věc. Nijak nezpochybňuji význam svobodné žurnalistiky, právo lidí demonstrovat ani hodnotu práce novinářů České televize a Českého rozhlasu.
Nezávislá média mohou plnit důležitou společenskou úlohu. Mohou odhalovat korupci, kontrolovat politiky, přinášet informace a poskytovat prostor různým názorům.
Z toho ale podle mě automaticky nevyplývá, že by měl mít stát právo vynucovat jejich financování.
Dnes se diskutuje především o dvou možnostech. Buď zachovat koncesionářské poplatky, nebo financovat ČT a ČRo prostřednictvím státního rozpočtu.
Z mého pohledu je však mezi těmito variantami jeden zásadní společný znak: v obou případech jsou lidé povinni platit bez ohledu na to, zda o danou službu stojí.
Pokud člověk zákonem uloženou platbu odmítne, mohou následovat sankce a vymáhání pohledávky, v krajním důsledku zajištěné donucovací mocí státu.
Může se nám takový systém zdát samozřejmý, protože jsme na něj zvyklí. To ale ještě neznamená, že je morálně správný.
A právě tady podle mě začíná skutečná debata o svobodě.
Co kdyby vznikla nová, skutečně dobrovolně financovaná televize?
Mám jeden návrh.
Představme si vznik nové neziskové mediální organizace, jejímž cílem by bylo poskytovat kvalitní, nezávislé a veřejně prospěšné zpravodajství, publicistiku, vzdělávání i kulturní obsah.
Organizace by mohla provozovat televizní vysílání, internetovou platformu a postupně také rozhlasové stanice.
Na rozdíl od současného systému by však její existence nebyla založena na zákonné povinnosti platit.
Financována by byla dobrovolně.
Například prostřednictvím:
- Pravidelných měsíčních příspěvků diváků a posluchačů.
- Dobrovolného předplatného a členských programů.
- Jednorázových darů jednotlivců.
- Příspěvků nezávislých nadací a soukromých podporovatelů.
- Veřejných sbírek a transparentních crowdfundingových kampaní.
Nikdo by nemusel přispívat. Každý by se mohl sám rozhodnout, zda danému médiu důvěřuje, oceňuje jeho práci a chce ho finančně podporovat.
Příspěvek by přitom nebyl podmíněn souhlasem s každou reportáží nebo každým názorem, který ve vysílání zazní.
Stejně jako dnes lidé dobrovolně platí za noviny, časopisy, streamovací služby nebo nezávislé internetové projekty, mohli by podporovat také neziskovou televizi a rozhlas.
Nezávislost by chránil transparentní etický kodex
Samozřejmě si uvědomuji námitku, že dobrovolné financování může přinášet riziko závislosti na bohatých dárcích.
Proto by nová organizace musela mít jasně nastavená pravidla.
Navrhoval bych například následující zásady:
- Zákaz přijímání peněz od politických stran a politických hnutí, stejně jako darů poskytovaných politiky ve spojení s výkonem jejich politické funkce.
- Transparentnost významných dárců. Veřejnost by měla možnost zjistit, kdo organizaci významně financuje. Drobní dárci by přitom měli mít přiměřeně chráněné soukromí.
- Omezení závislosti na jednotlivých sponzorech. Žádný velký dárce by neměl mít možnost prostřednictvím svých peněz získat rozhodující vliv na obsah vysílání.
- Redakční nezávislost. Dárci ani členové vedení odpovědní za získávání finančních prostředků by nesměli rozhodovat o obsahu jednotlivých reportáží.
- Pravidelné zveřejňování hospodaření. Organizace by zveřejňovala rozpočet, strukturu příjmů, hlavní výdaje a výsledky nezávislých auditů.
- Veřejný etický a redakční kodex. Ten by stanovil pravidla ověřování informací, opravování chyb, oddělování zpravodajství od komentářů a předcházení střetu zájmů.
Dohled nad dodržováním těchto pravidel by mohla vykonávat nezávislá kontrolní rada s jasně vymezenými pravomocemi a bez možnosti zasahovat do jednotlivých redakčních rozhodnutí.
Netvrdím, že taková pravidla automaticky zajistí dokonalou objektivitu.
Tu ale nezaručuje ani současný systém.
Mohla by však vytvořit prostředí, ve kterém by nezávislost média nebyla založena na zákonem garantovaném příjmu, ale na důvěře veřejnosti, transparentnosti a dobrovolné podpoře.
A co zaměstnanci ČT a ČRo? Nabídněme jim alternativu.
Tady se dostávám k další myšlence.
Pokud tolik zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu považuje nezávislost médií za zásadní hodnotu, proč jim nenabídnout možnost podílet se na vytvoření skutečně dobrovolně financované instituce?
Představme si, že by nová organizace otevřela své dveře současným redaktorům, moderátorům, kameramanům, technikům, producentům, dramaturgům i dalším pracovníkům ČT a ČRo.
Ideálem by bylo vytvořit podmínky, aby mohly přejít celé redakce a postupně co největší část současných profesionálních týmů.
Samozřejmě výhradně dobrovolně a za předpokladu, že by na jejich zaměstnávání existovaly finanční prostředky.
Nikdo by nebyl nucen opouštět dosavadní zaměstnání. Nová organizace by jim pouze nabídla jinou možnost.
Tím by navíc mohla vzniknout instituce s profesionálním zázemím, zkušenými pracovníky a odborností, kterou současná veřejnoprávní média nepochybně mají.
Bylo by nutné vybudovat vlastní technickou infrastrukturu, získat potřebná oprávnění a vyřešit práva k vysílanému obsahu. Nemohlo by jít o automatické převzetí majetku či vysílacích práv ČT a ČRo.
Ale právě to je výzva, kterou by bylo možné řešit postupně.
Nová televize by nemusela vzniknout okamžitě ve stejném rozsahu jako současná Česká televize.
Mohla by začít internetovým zpravodajstvím, několika publicistickými pořady a postupně rozšiřovat své služby podle získaných prostředků.
A co když dobrovolné příspěvky nebudou stačit?
To je zcela legitimní otázka.
Dobrovolné financování samozřejmě nezaručuje, že se podaří vybrat dost peněz na provoz všech současných televizních a rozhlasových stanic.
Pokud by příjmy nestačily, musela by se nová organizace přizpůsobit. Omezit některé výdaje, upravit program, hledat efektivnější řešení nebo postupně rozšiřovat okruh podporovatelů.
Tak fungují i jiné organizace, které nemají své příjmy zajištěné zákonem.
Ale položme si také opačnou otázku.
Co když by dobrovolně financovaná televize dokázala získat dokonce více prostředků, než kolik mají ČT a ČRo dnes?
Ani tuto možnost přece nemůžeme předem vyloučit.
Pravidelné příspěvky, předplatné, nadační podpora a dobrovolné dary by mohly vytvořit významný zdroj financování, pokud by lidé nové organizaci skutečně důvěřovali.
Možná by vybrala méně. Možná podobnou částku. A možná více.
Bez skutečného vyzkoušení takového modelu to nemůžeme vědět.
A především: z mého pohledu není rozhodující pouze výsledná částka.
Rozhodující je, že by lidé přispívali ze své vlastní vůle.
Bojkot povinného financování jako pokojný občanský protest
Pokud skutečně chceme změnit způsob fungování médií, nestačí o tom pouze diskutovat.
Lidé, kteří nesouhlasí s povinným financováním ČT a ČRo, by měli mít možnost svůj nesouhlas veřejně a pokojně vyjadřovat.
Například tím, že přestanou tato média sledovat, zúčastní se protestů proti povinným poplatkům, budou požadovat legislativní změny a začnou dobrovolně podporovat alternativní mediální projekty.
Samostatnou otázkou je odmítání samotné platby koncesionářských poplatků.
Současný zákon totiž poplatkovou povinnost neváže pouze na skutečnost, zda člověk ČT a ČRo sleduje. Kdo má zákonnou povinnost platit, nemůže se jí zbavit pouhým prohlášením bojkotu.
Vědomé neplacení by proto bylo formou občanské neposlušnosti, nikoliv běžným zákonným způsobem odhlášení poplatků. Mohlo by vést k sankcím a vymáhání dluhu.
Takový protest by musel být nenásilný, otevřený a prováděný s vědomím jeho právních důsledků.
Za dlouhodobě důležitější však považuji prosazení takové změny zákona, která by každému skutečně umožnila rozhodnout, zda chce danou instituci financovat.
Cílem by nemělo být ubližovat zaměstnancům médií nebo bránit jejich příznivcům ve sledování oblíbených pořadů.
Cílem by měla být možnost odejít ze systému povinného financování a dobrovolně podporovat jinou alternativu.
Místo pouhých demonstrací zkusme něco vybudovat
V poslední době slýcháme mnoho výzev k obraně veřejnoprávních médií.
Známé osobnosti vystupují na demonstracích, novináři upozorňují na riziko politického ovlivňování a občané vyjadřují obavy o nezávislost zpravodajství.
Jejich právo tak činit plně respektuji.
Jen se ptám: Proč tuto energii nevyužít také k vytvoření nové nezávislé mediální organizace?
Proč nezaložit transparentní neziskovou televizi, vyhlásit veřejnou sbírku, oslovit profesionální novináře a nabídnout občanům možnost stát se jejími dobrovolnými podporovateli?
Ti, kdo dnes demonstrují za nezávislá média, by mohli jejich nezávislost podpořit přímo.
Ne povinnou platbou uloženou zákonem, ale dobrovolným rozhodnutím.
A lidé, kteří by o takovou službu nestáli, by ji jednoduše nefinancovali.
Skutečná svoboda znamená možnost volby
Mým cílem není zničit Českou televizi ani Český rozhlas.
Nemám nic proti jejich zaměstnancům, divákům ani posluchačům.
Naopak. Pokud si lidé jejich práce váží, přeji jim, aby měli možnost ji podporovat a využívat.
Odmítám ale představu, že společenská důležitost určité služby automaticky opravňuje stát vynucovat její financování.
Dokonce i kdyby určitá instituce poskytovala mimořádně kvalitní a prospěšnou službu, stále zůstává otázka, zda je morálně oprávněné nutit ostatní, aby na ni přispívali.
Z mého pohledu nikoliv.
Věřím, že svobodná společnost by měla stát především na dobrovolné spolupráci, respektu k soukromému vlastnictví a možnosti jednotlivce rozhodovat o vlastních prostředcích.
Proto bych rád viděl vznik skutečně nezávislé, dobrovolně financované televize a rozhlasu, které by ukázaly, že kvalitní žurnalistika nemusí být závislá na povinných platbách.
Neříkám, že by takový projekt byl jednoduchý. Neříkám ani, že by byl bez rizik.
Ale myslím si, že stojí za to o něm vážně uvažovat.
Pokud tolik lidí věří v hodnotu nezávislých médií, dejme jim možnost tuto hodnotu dobrovolně podpořit. A stejně tak respektujme rozhodnutí těch, kteří ji financovat nechtějí.
Protože skutečná svoboda podle mě nespočívá pouze v možnosti vybrat si, co budu sledovat.
Spočívá také v možnosti svobodně rozhodnout, za co budu platit.
