Hlavní obsah
Názory a úvahy

Na Ukrajinské fašisty jen granáty! Proč Putin nemůže uzavřít mír

Foto: Wikimedia Commons/volné dílo

Putin odhaluje pomník obětem Stalina (2017)

Už zase se jedná o míru. Tak to aspoň prezentují některá média, když mluví o nových snahách Bílého domu vyjednat konec války mezi Ruskem a Ukrajinou. Problém je, že jedna strana mír přijmout nehodlá.

Článek

Máme tu nové prohlášení od Vladimíra Putina! Hurááá! Co nám asi řekne nového? No, ve skutečnosti prakticky nic. Většinu rozhovoru strávil prohlašováním svých triumfů, popíráním těch ukrajinských a dosti špatnými odhady dobytého území. V podstatě vše, co už jsme dříve slyšeli. Následně řekl, že mír samozřejmě chce, ale jen pokud dostane všechno, o co si kdy řekl. A poté, co tak dlouho mluvil o míru, na závěr dodal, že na fašisty, tedy Ukrajince, platí jen granáty. Možná už je načase, aby svět pochopil, že dokud Vladimír Putin Rusku povládne, tak žádný mír nebude.

Car a minulost

Asi nejjednodušším důvodem je už samotná nátura toho, jak Putin celou válku vidí. Samozřejmě všichni dobře víme o zlých fašistech, potírání ruského jazyka a všech dalších lžích a polopravdách, které ruská propaganda ráda vypouští. To jsou však nanejvýš detaily pro muže, jenž dodnes oplakává zašlou slávu sovětského impéria. O tom, že Putin vidí pád SSSR jako tragédii, asi nemusím mluvit, ale jeho posedlost touto historickou událostí jde dobře pozorovat například v jeho rozhovoru s americkým pseudo-novinářem Tuckerem Carlsonem, který je po právu považován za výbornou hodinu komedie, avšak dává dobrý pohled do diktátorova mozku.

Právě zde ukázal Putin, že mu je většina oněch tak často zmiňovaných odůvodnění dost jedno. Jeho logika o invazi naopak především vycházela z dosti prostého názoru: Ukrajina byla po staletí naše a musí nám patřit znovu. Ruský tyran navíc dovršil mnoho let trvající proces, ve kterém nostalgičtí nacionalisté propojili odkazy carského impéria a SSSR, aby byly oba státy brány jako jasný postup vpřed vedený spravedlivou silou Ruska, jež si tak může nárokovat území obou těchto států, a to bez ohledu na to, zda s nimi má něco společného. Pro Putina je tak zcela přirozené spojit dobyvačná tažení carů a vražedné pochody Rudé armády v jeden velkolepý důvod, proč by měl dostat celou Ukrajinu.

Pohlédněte na to, jak bylo ospravedlňováno ovládnutí Krymu! Ve stejných projevech se míchalo tažení carevny Kateřiny II., jež si podmanila místní Tatary, a také krásné vzpomínky na sovětskou minulost, kdy byl poloostrov součástí ideální dovolené (mimochodem poté, co vyhnali ony Tatary). Putin se v jednu chvíli dokáže propojit jak s carskými dobyvateli, tak se sovětskými vůdci, jež prý zajistili lidu bohatství a prosperitu. Pohlédněte na tyto triumfy a vzpomeňte na slavnou minulost! Minulost, kdy vás svět bral vážně.

Pro ruské nacionalisty však Krym nikdy nemohl stačit. Idea trojí vlasti, tedy Ruska, Ukrajiny a Běloruska v neoddělitelném spojení, je dalším starým konceptem, který Putin s nadšením převzal. Proto také skoro nikdy nemluví o dobytí specifických regionů, ale o navrácení historicky ruského území. To mu totiž dost jednoduše umožňuje, aby nikdy nepřestal rozšiřovat své ideální požadavky. S touto strategií se dostal k absolutní moci v ruském státě a na dvacet let dokázal zajistit celkem naprostou loajalitu svých poddaných. Dnes však situace přestala býti dobrou a problémy se kupí. To však pro Putina pouze znamená, že musí bojovat dál.

Car a ti zlí

Co přesně se stane, pokud by dnes večer Vladimír Putin odsouhlasil plné příměří na existující frontové linii, což by se následně stalo linií mírovou? To je nabídka, kterou Ukrajina už několikrát odsouhlasila, ale ruský diktátor ji odmítl. Zčásti je to kvůli výše zmíněným ambicím. Pro diktátora je ideou obnovení ruských hranic na západě a dobytí alespoň většiny ukrajinského území. To, že je tento cíl kompletně neproveditelným nesmyslem, nevadí a sám Putin navíc dle úspěchů, které hlásí, nemá moc ponětí o tom, kde jeho vojáci ve skutečnosti bojují. Dalším velkým problémem této situace však je, že pro ruského diktátora nic nezlepší.

Ruská armáda se svým stylem boje nijak netají. Zničila města, vesnice a celé ročníky svých i nepřátelských populací, aby dosáhla aspoň nějakého vítězství. Ruiny měst na východě Ukrajiny jsou tragickou ukázkou barbarství, jež se dodnes skrývá v lidských srdcích, a na další dekády v tomto stavu pravděpodobně zůstanou. Jsou však také hlavním válečným ziskem ruského státu. Vylidněné a zničené území, které před lety bylo velmi bohaté a cenné, ale dnes má absolutně mizivou ekonomickou hodnotu a jakékoliv jeho využití bude moci proběhnout až po letech odminování a dalších bezpečnostních operací. Putin dobyl pustinu.

A pak je tu samotná ruská armáda, která čím dál více zatěžuje stát tím, že dále musí bojovat. Konec válečného boje však většinu z těchto problémů nevyřeší, jelikož ruská armáda bude muset zůstat přesně tam, kde je. Putin strávil roky výkřiky o hrozbě agrese NATO, ale zde bude čelit velmi reálnému riziku, že v případě jakéhokoliv stažení vojsk přijde rychlý ukrajinský protiútok, který se přežene přes oslabené jednotky.

Na okupovaných územích navíc pokračuje protiruská partyzánská aktivita, jež také přinutí podržení jednotek. Takže teoretické zisky ukončení války, jako je demobilizace armády, návrat vojáků do civilních zaměstnání a částečně i omezení zbrojní výroby, přijdou buď jen omezeně, anebo vůbec.

No a pak tu máme samotné Rusko. Jistě se můžeme ptát, jak moc má dnes průměrný Rus chuť dál vést válku, ale rozhodně nemá chuť prohrát, a tak bude prakticky jakýkoliv výsledek podél současných frontových linií vnímán jako dost špatná prohra. Je to trochu jako roku 1917, kdy se revolucionáři všech druhů shodli na tom, že je nutné válku ukončit, ale odmítli to udělat kvůli veřejné opozici. Situaci změnili až bolševici, a to poté, co je kompletně rozdrtila německá císařská vojska. A i tehdy pro ně Brest-litevský mír znamenal velké posílení opozice v následné občanské válce. Rusové mají možná války dost, ale budou ji chtít ukončit jako vítězové. A to Putin dobře ví.

Car mimo realitu?

Proto také současnou hlavní otázkou není, zda Putin uzavře mír. To v současné situaci udělat nemůže. Je také otázkou, zda by to dnes dovolil Kyjev, jehož vojska po dlouhé době opět přebírají iniciativu. Právě teď mají šanci frontovou linii zase posunout ve svůj prospěch a už tak dělají. Hlavní otázkou kolem Putina však je, zda si je vědom neslavné situace svých vojsk a snaží se zvítězit i přes ni, anebo jestli mu jeho nohsledi kompletně lžou o válečné situaci. Důkazy existují pro obě možnosti a ani jedna z nich nevěští pro východního agresora nic dobrého.

To, že Rusko lže o svých triumfech, překvapí málokoho, ale je situace tak vážná, že o ní lžou i Putinovi a vlastním vojákům? Tomu svědčí dost absurdní zprávy z nedávných ukrajinských protiútoků, kdy několikrát došlo k tomu, že ruští vojáci napochodovali bez jakékoliv přípravy do ukrajinských pozic a byli zabiti. Od zajatců a ze získaných ruských map se pak Ukrajinci dozvěděli, že tak nepřátelé učinili, jelikož jim nadřízení tyto pozice nahlásili jako už dobyté či dokonce dlouhodobě držené. Ze začátku války pak dobře víme o tom, že lhaní o reálném stavu věcí a obzvlášť o šancích a triumfech ruských sil je normální součástí Putinova státu a sahá až k nejvyšším patrům.

Má tedy tyran východu vůbec ponětí o tom, že utrpěl sérii frontových porážek? Ví o zastavení své velké donbaské ofenzívy? Jeho projevy tomu nenasvědčují a dokonce zmiňují, že z dobytých pozic (např. Ukrajinci kontrolovaného Kupjansku či Lymanu) vedou ruské síly další velkolepé útoky. Je samozřejmě možné, že jde o propagandu, ale nedávné frontové události ukazují na možnost, že lhaní v ruském státě nabírá až parodické úrovně.

Do toho je tu fakt, že Rusko spouští útoky v oblastech, kde už více než rok skoro nebojuje (např. region Sumy), což je pro experty dost zvláštní vzhledem k rostoucímu nedostatku ruské pěchoty a zprávám o chystané mobilizaci. Snaží se Putin dobýt další území? Odvádí pozornost? Nebo si prostě myslí, že si tyto tahy může dovolit a nikdo se mu neodvažuje říct pravdu?

Mír s Ruskem nebude. Dost možná je nemožný, dokud je Putin naživu. Prodlužování války se diktátorovi prostě jeví jako lepší varianta než bolestivý a Rusy ponižující mír. To platí jak v případě, že má o situaci plný přehled, tak v tom scénáři, kde mu vlastní poddaní neustále lžou o realitě. Buď si myslí, že si válku může dovolit, nebo ji považuje za jedinou použitelnou variantu. V tom případě se však musíme ptát, jak dlouho ještě bude Rusko schopné tuto zátěž unést?

Zdroje a další četba:

Vydra, Zbyněk et al. Dějiny Ruska. Vydání druhé. Praha: NLN, 2022. 505 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-903-9.

Luttwak, Edward. Státní převrat: praktická příručka. Překlad Martin Pokorný. Druhé, opravené vydání. Praha: Maraton, 2023. 268 stran. ISBN 978-80-88411-27-7.

Teslova, Elena: Russia could seize remaining Kyiv-held areas of Donetsk sooner than Ukraine, Europe anticipate: Putin, Anadolu Ajensi, 2. 10. 2026, Online: https://www.aa.com.tr/en/eurasia/russia-could-seize-remaining-kyiv-held-areas-of-donetsk-sooner-than-ukraine-europe-anticipate-putin/4075599

Dickinson Peter: Vladimir Putin only has two options in Ukraine: Total victory or endless war, Atlantic council, 29. 9. 2026, Online: https://www.atlanticcouncil.org/blogs/ukrainealert/vladimir-putin-only-has-two-options-in-ukraine-total-victory-or-endless-war/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz