Článek
Baťův neobvyklý plán: Uhlí mělo do továren putovat po vodě
Představte si železniční vagon plný uhlí. Místo aby jeho náklad dělníci překládali lopatami, celý vagon se vytáhne do speciálního zařízení a jeho obsah se vysype rovnou do čekající lodi. Ta potom vyrazí po vodě k továrně vzdálené desítky kilometrů.
Zní to jako neobvyklý průmyslový experiment, ale přesně takový systém skutečně fungoval na Moravě. Vznikl v době první republiky a stála za ním firma Baťa.
Dnes tuto vodní cestu známe jako Baťův kanál. Lidé sem přijíždějí na výlety, půjčují si lodě a projíždějí krajinou Slovácka. Původní účel celého díla byl však úplně jiný. Místo turistů měly po kanálu cestovat především stovky tun hnědého uhlí.
Baťa potřeboval dostat uhlí do Otrokovic. Železnice byla příliš drahá
Ve třicátých letech minulého století se Baťovy podniky rychle rozvíjely. Vedle Zlína rostl průmyslový areál v Otrokovicích, kde továrny potřebovaly značné množství energie.
Palivo pocházelo mimo jiné z lignitových dolů v Ratíškovicích. Jeho doprava po železnici však byla nákladná. Firma proto hledala způsob, jak uhlí přepravovat levněji.
Řešení nabídla řeka Morava.
Myšlenky na její regulaci a využití pro dopravu existovaly už dříve. Tomáš Baťa se o ně zajímal, ale po jeho tragické smrti v roce 1932 se realizace projektu ujal Jan Antonín Baťa.
Vznikl plán vybudovat vodní cestu, která propojí Otrokovice s oblastí Rohatce. Dílo mělo zároveň pomoci se zavlažováním okolních pozemků a regulací vodního toku.
Výstavba začala v roce 1934. Během následujících čtyř let vznikl systém umělých kanálů, upravených říčních úseků, jezů a plavebních komor.
Původní vodní cesta měřila přibližně 52 kilometrů. Nákladní čluny mohly převážet až 150 tun materiálu a při plavbě překonávaly výškové rozdíly pomocí čtrnácti plavebních komor.
Podrobnosti o výstavbě uvádí oficiální historický přehled Baťova kanálu.
Po kanálu pluly lodě, které zpočátku táhli koně
Z dnešního pohledu je pozoruhodné, jak se nákladní čluny po kanálu pohybovaly.
Nešlo totiž vždy o lodě s vlastním pohonem. Na některých úsecích je zpočátku táhli koně jdoucí po stezkách podél břehů. Později je vystřídaly traktory a využívaly se také remorkéry.
Stavitelé na tento způsob dopravy mysleli už při projektování. Pod mosty proto vznikaly zvláštní průchody, aby mohla zvířata i s tažnými lany pokračovat v cestě.
Celý systém musel fungovat jako dobře seřízený stroj. Loď projela plavební komorou, vyrovnala výškový rozdíl hladiny a pokračovala dál. Na další části trasy na ni čekal nový způsob tažení.
Z dnešního pohledu to možná vypadá složitě. Pro tehdejší podnik však byla rozhodující ekonomika provozu.
Vagon s uhlím se zvedl a vysypal přímo do lodi
Jedním z nejzajímavějších zařízení na celé trase byl výklopník v Sudoměřicích.
Lignit z ratíškovických dolů sem přijížděl po železniční vlečce. Plně naložený vagon se pomocí lanového navijáku vtáhl dovnitř speciální budovy, kde stál na pohyblivé konstrukci.
Následně se zvedla kolébka i s vagonem. Jeho náklad se vysypal přes výsypku přímo do člunu přistaveného na kanálu.
Odpadla tak namáhavá ruční překládka značného množství uhlí.
Výklopník byl dokončen 20. června 1939 a dodnes patří k nejpozoruhodnějším technickým památkám na Baťově kanálu. Jeho historii popisuje také obec Sudoměřice.
Lodě musela přes řeku přetahovat lanovka
Ještě neobvyklejší řešení vzniklo u Vnorov.
Zde se plavební kanál křížil s řekou Moravou. Protože bylo potřeba dostat čluny z jedné části vodní cesty do druhé, vzniklo zařízení označované jako lodní lanovka.
Nemělo ale podobu lanovky, jakou známe z hor. Lodě se nezvedaly vysoko nad hladinu. Lanový mechanismus je přetahoval přes říční proud mezi dvěma plavebními komorami.
Bylo to technické řešení, které umožnilo překonat složitou vodní křižovatku bez stavby nákladného akvaduktu.
Podle Povodí Moravy šlo o zařízení využívající lana k přepravě člunů přes tok řeky.
Představa, že se po moravské krajině pohybovaly nákladní čluny tažené koňmi a přes řeku jim pomáhala lanovka, dnes působí téměř neuvěřitelně. Přesto šlo o skutečnou součást průmyslové dopravy.
První lodě vypluly v době, kdy Československo prožívalo těžké období
Datum zahájení provozu patří k nejzajímavějším okolnostem celého projektu.
Baťův kanál byl otevřen 2. prosince 1938. Československo tehdy mělo za sebou mnichovskou dohodu a ztrátu pohraničí. Země procházela politickou i společenskou krizí.
Zahájení provozu proto neprovázely velkolepé oslavy.
První pracovní plavba začala v devět hodin ráno. Motorový člun s vlečnou lodí měl za úkol dopravit prvních přibližně 200 tun ratíškovického lignitu. Cestu sledovali zvědaví přihlížející.
Po dokončení potřebných povolení se pravidelná doprava rozvíjela v roce 1939. Vedle nákladních lodí se objevily i první výletní plavby.
Průběh otevření zachycuje historický archiv Baťova kanálu, který vychází také z dobových archivních materiálů.
Válka kanál poškodila. Po letech začal chátrat
Baťova vodní cesta fungovala i během dalších desetiletí, ale její osud nebyl jednoduchý.
Na konci druhé světové války byla část zařízení vážně poškozena. Následovaly opravy a poválečné změny vlastnických i provozních poměrů.
Nákladní doprava postupně ztrácela ekonomický význam. Na začátku šedesátých let už kanál přestával plnit svůj původní účel.
V roce 1972 bylo administrativně zrušeno oprávnění vodní cesty pro plavbu. Některá zařízení zůstala nevyužitá, jiná postupně chátrala.
Mohlo se zdát, že jedna z nejzajímavějších průmyslových staveb první republiky definitivně ztratila smysl.
Jenže přišel nečekaný obrat.
Z průmyslové vodní cesty se stalo místo pro výlety
V devadesátých letech začaly snahy o obnovu Baťova kanálu. Tentokrát už nešlo o uhlí pro továrny, ale o rekreační plavbu a zachování technického dědictví.
Postupně se opravovaly plavební komory, obnovovala přístaviště a na vodu se vrátily výletní lodě.
Dnes Baťův kanál patří mezi známé turistické cíle na Moravě. Lidé se sem vydávají na několikahodinové plavby, cyklistické výlety nebo za technickými památkami.
Kdo se ale při cestě zastaví u starých plavebních komor, výklopníku nebo pozůstatků původních zařízení, může si připomenout úplně jiný svět.
Svět, ve kterém firma Baťa potřebovala dostat uhlí do továrny a rozhodla se kvůli tomu vybudovat desítky kilometrů dlouhou vodní cestu.
Právě takové příběhy připomínají, jak velké a odvážné stavby dokázaly v Československu vzniknout ještě před druhou světovou válkou.
Až tedy někdy uvidíte turistickou loď na Baťově kanálu, zkuste si představit, jak stejnou cestou kdysi putovaly nákladní čluny plné uhlí. Místo turistů na ně čekali dělníci, místo fotografování se řešily tuny nákladu a každý kilometr měl svůj průmyslový význam.
