Článek
Stačilo vzít síťovku nebo pevnější tašku a doma do ní postupně naskládat prázdné lahve. Už při cestě po schodech o sobě náklad dával hlasitě vědět. Sklo cinkalo o sklo a člověk tašku nesl opatrněji než běžný nákup. Rozbít láhev ještě před obchodem by totiž znamenalo nejen nepořádek, ale také méně peněz při vracení.
Pro děti měla tahle obyčejná domácí povinnost jedno velké kouzlo. Pokud rodiče dovolili, aby peníze za lahve zůstaly jim, cesta do obchodu najednou dostala úplně jiný význam. Člověk si cestou počítal, kolik asi dostane a co si za to vybere.
Žádný automat, do kterého se lahve jedna po druhé zasunou a na konci vyjede lístek. V mnoha obchodech se prázdné lahve odevzdávaly přímo obsluze. Ta je přebrala, spočítala a výsledná částka se odečetla od nákupu nebo vyplatila. Děti přitom velmi dobře sledovaly, aby nějaká lahev náhodou nezůstala bez povšimnutí.
Pak přicházela ta důležitější část. Co s penězi?
Dnešní částky by možná působily směšně, ale tehdy mohlo pár drobných znamenat žvýkačku, lízátko, nanuk nebo něco dalšího, co rodiče při běžném nákupu nekupovali pokaždé. Najednou to navíc nebyly peníze, které člověk jen dostal. V dětské hlavě byly tak trochu „vydělané“.
Podobné výpravy byly zároveň jedním z prvních úkolů, které děti zvládaly samy. Doma dostaly prázdné lahve, někdy k tomu papírek s několika položkami, peníze na nákup a instrukci, kolik mají přinést zpátky. V obchodě bylo potřeba všechno najít, zaplatit a nezapomenout vrátit drobné.
Nebyla to žádná velká životní zkouška. Právě v tom je ale možná ta vzpomínka tak silná. Šlo o úplně obyčejnou věc, kterou člověk tehdy nijak zvlášť nevnímal.
Dnes máme zálohované lahve také a jejich vracení rozhodně nezmizelo. Změnil se ale celý rituál kolem toho. Moderní automat láhev načte, spolkne a nakonec vytiskne účtenku. Je to rychlejší, čistší a praktičtější.
Jen tomu chybí jeden detail, podle kterého kdysi člověk poznal už z dálky, kam někdo míří.
Taška plná prázdných skleněných lahví totiž dokázala cinkat přes půl ulice.
