Článek
Naše firma má asi třicet lidí a většina z nás se zná několik let. Nejsme žádná velká korporace, kde člověk půl roku netuší, jak se jmenuje kolega od vedlejšího stolu. Když má někdo špatnou náladu, do oběda to většinou ví celé patro.
Před Vánoci přišlo vedení s nápadem, že letos nechce klasický večírek, kde se všichni najedí, připijí si a druhý den se tváří, že si všechno pamatují. Měli jsme zkusit něco, co údajně pomůže vztahům v týmu.
Každý dostal několik kartiček. Na jednu měl napsat, čeho si na konkrétním kolegovi váží, na druhou něco, co by podle něj mohl dělat lépe. Bez podpisu. Kartičky se potom rozdaly adresátům.
Zpočátku to byla docela zábava. Někdo se dozvěděl, že vždycky zachrání poradu dobrou náladou, jiný, že jako jediný umí opravit kávovar. Pak přišly méně příjemné vzkazy. Jeden kolega se dozvěděl, že zbytečně protahuje porady, další, že nikdy neodpovídá na e-maily.
A náš vedoucí dostal kartičku, na které stálo, že když řekne „mám jen rychlou otázku“, celé oddělení ví, že právě přišlo o půl hodiny života.
Smál se tomu asi nejvíc ze všech.
Jenže anonymita měla jednu chybu. Pracujeme spolu dlouho. Známe svoje oblíbená slova, způsob psaní a v některých případech bohužel i rukopis.
Během chvíle se začalo hádat, kdo kterou kartičku napsal. Lidé porovnávali písmena, slovní obraty a dokonce i barvu propisky. Z nevinného teambuildingu se stalo malé kriminalistické oddělení.
Největší problém ale nastal u jedné kartičky. Někdo na ní kolegyni napsal, že většinu práce přehazuje na ostatní a potom si před vedením připisuje zásluhy.
Tentokrát se nikdo nesmál.
Kolegyně začala zjišťovat, kdo to napsal, a během několika minut měla tři podezřelé. Dva z nich se okamžitě bránili, třetí raději odešel pro pití. Atmosféra, kterou měla aktivita zlepšit, se během čtvrt hodiny změnila k nepoznání.
Nakonec zasáhl vedoucí a pátrání ukončil. Připomněl nám, že smyslem nebylo hledat autory, ale zamyslet se nad tím, co jsme dostali.
Kupodivu to zabralo.
Druhý den jsme se tomu už většinou smáli. Kartičky zmizely, večírek pokračoval a život ve firmě se vrátil do normálu. Jedna změna ale zůstala.
Když dnes vedoucí přijde ke stolu a začne slovy „mám jen rychlou otázku“, někdo se vždycky podívá na hodinky.
A on už přesně ví proč.
