Článek
Radce došla baterie ještě cestou do práce. Dvě procenta, jedno a konec. Nabíječku nechala doma, ale místo shánění kabelu si řekla, že jeden den bez telefonu snad zvládne. Žádnou důležitou schůzku neměla a večer měla jet rovnou domů. První hodiny byly překvapivě příjemné. Nekontrolovala každou chvíli zprávy, při cestě pro kávu automaticky nesahala do kapsy a u oběda se s kolegyní smála tomu, že vlastně ani neví, kolik je přesně hodin.
Kolem druhé už to taková pohoda nebyla. Kolegyni napsala Radčina sestra, protože se jí od rána nemohla dovolat. Chtěla vědět, jestli Radka vůbec přišla do práce. Radka jí z počítače odepsala, že je v pořádku a jen má vybitý telefon. Myslela si, že tím je všechno vyřešené. Asi o hodinu později ale zazvonil telefon na recepci. Tentokrát volala její maminka, která si našla číslo firmy a chtěla se ujistit, že se dceři nic nestalo. Radce bylo třiatřicet, seděla normálně v kanceláři a její rodina po několika hodinách bez odpovědi rozjela malé pátrání. V tu chvíli jí to připadalo hlavně vtipné.
Teprve cestou domů zjistila, jak moc je na telefonu závislá i v úplně obyčejných situacích. V obchodě vyskládala nákup na pás a u pokladny automaticky sáhla do kapsy, protože běžně platí mobilem. Naštěstí našla v peněžence kartu, jen chvíli lovila v paměti PIN. Na zastávce sáhla do kapsy podruhé, aby zjistila, kdy jede tramvaj. Nakonec si musela přečíst papírový jízdní řád. Během několika hodin jí začalo docházet, kolik věcí má v jediném zařízení – placení, dopravu, mapy, zprávy, pracovní komunikaci i obyčejné hodiny.
Když večer dorazila domů a telefon konečně připojila k nabíječce, obrazovka se postupně zaplnila. Několik zpráv od sestry, další od maminky, zmeškaný hovor od kamarádky a kurýr, který se jí nedovolal kvůli balíčku. K tomu spousta upozornění, bez kterých by bez problémů přežila. Nejvíc ji ale překvapilo, že se na ni nikdo nezlobil kvůli tomu, že neodpovídala. Oni měli skutečně strach, že se něco stalo.
Ještě před pár desítkami let přitom nebylo nijak zvláštní ráno odejít z domu a ozvat se až večer. Nikdo neviděl, kdy jste byli naposledy online, jestli jste si přečetli zprávu nebo kde se právě nacházíte. Dnes máme díky telefonu spoustu věcí jednodušších a Radka by se ho rozhodně vzdát nechtěla. Ten jeden den jí ale ukázal, jak rychle jsme si zvykli nejen na to, že můžeme být neustále dostupní, ale také na to, že dostupní jsou všichni ostatní.
Od té doby si nabíječku hlídá o něco víc. Ne proto, že by bez telefonu nedokázala jeden den fungovat. To už ví, že dokáže. Spíš nechce znovu vysvětlovat recepční, proč její maminka volá do firmy a pátrá po své třiatřicetileté dceři. Několik hodin ticha bývalo úplně normálních. Dnes někdy stačí neodpovědět a okolí začne přemýšlet, co se s vámi stalo.
