Šest dní vlakem po Evropě s batohem a spacákem

Letošní letní dovolenou jsem se jako už tradičně rozhodl strávit v pohybu a bez válení na jednom místě . Přibral jsem k sobě svého bratrance který se se mnou už delší dobu chtěl někam podívat. Určili jsme si tak nějak přibližně body trasy, sbalili batohy a šli na vlak. Nebydlíme od sebe daleko takže jsme každý vyrazili pěšky na železniční nádraží u nás na vesnici na severu Čech. Přes hlavní nádraží v Praze jsme s přestupem v Ostravě ještě první den navečer dorazili do Návsí (Nawsie). Je to nejbližší železniční stanice při cestě na nejvýchodnější bod České republiky, což byl náš cíl pro první den. Nebyl to však cíl pro první noc. Tu jsme se rozhodli strávit na nedalekém trojmezí Česka, Slovenska a Polska, kam už jsme bez problémů došli pěšky. Již při příchodu bylo na první pohled jasné, že na trojmezí probíhá rekonstrukce. Slovenská strana byla rozestavěná nejvíce. V českém přístřešku byl bohužel nepořádek a uprostřed vypálené ohniště. Pro nocování nám tedy přišel nejvhodnější polský altánek. Ten měl dokonce menší stěny asi do výšky pasu, což bylo pro naši první noc ideální.

Druhý den ráno nás ze spacáku vytáhla zima, ale i ostré sluníčko. A protože postavit náš tábor znamenalo natáhnout plachtu a rozvinout spacák, tak nás ani ráno nečekalo žádné velké balení. Snídaně, batoh na záda a pěšky směr Slovensko. Druhý den jsme měli v plánu po železnici přejet Slovensko dolů na jih a nejlépe se dostat až přes hranice s Maďarskem. Naše malá ranní tůra skončila v Čierne pri Čadci, kde jsme nasedli na první slovenský osobák směr Žilina. Tam už jsme přestoupili na trochu rychlejší vlak a přes Banskou Bystrici jsme dojeli až do Zvolenu. Ve Zvolenu jsme ubrali tempo a trochu si prošli město. No město. Prošli jsme hlavně nákupák a náměstí směrem k nádraží, před kterým se nachází železniční památka - Historický odběrný vlak Hurban. Z nádraží jsme vyrazili opět o trochu pomalejším vlakem směr Lučenec a Filakovo. Cestou už bylo znát, že jsme na východě a celé to začínalo vypadat trochu dobrodružnější. Ve městě Filakovo jsme přestoupili na bus, který nás dovezl až na poslední zastávku nejblíže k hranicím s Maďarskem, do vesnice Šiatorské Bukvinka. Čekalo nás druhé překročení hranic a opět pěšky. Naším cílem bylo první železniční nádraží v Maďarsku, a to vesnice Somoskőújfalu. Ty maďarské názvy, to bylo teda něco. Ale naopak doprava nebyl problém. Osobákem jsme vyrazili směr Hatvan, kde jsme v místním Lidlu doplnili zásoby, a vyrazili vyhledat spoj do města Gyöngyös, kde jsme měli v plánu strávit druhou noc. Do Gyöngyösu jsme dojeli autobusem a už nám zbývalo jen najít dobré místo na přespání, což se nakonec ukázalo jako docela oříšek. Dvě vhodná místa, které jsme na mapách vybrali už cestou, bohužel už před námi obsadili rybáři, nebo jako v druhém případě pytle s odpadky. Cestou zpátky blíž k centru města nás to cvrnklo přes nos. Palety s dlažbou vyskládané do kruhu před místním OBI. Natáhli jsme plachtu, rozvinuli spacáky a už nás hnala security. Jazykem anglicky-maďarským nám bylo vysvětleno, že tady dneska v noci spát nebudeme. Bylo už kolem jedenácté večer a síly nám začaly docházet. Místo pro dnešní noc jsme si teda přestali vybírat a vzali jsme první vhodné, čímž byla širší polní mez za autoservisem nedaleko onoho OBI. Obojí na kraji města. Nikde nikdo, ticho a tma. Roztáhnout plachtu, spacáky a až ráno teprve uvidíme, kde že to vlastně nocujeme.

Do třetího dne nás vzbudilo opět ostré sluníčko a jasné nebe. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby to nebylo už v 5:30. Plán na třetí den bylo navštívit nejvyšší horu Maďarska a poté vyrazit směr Chorvatsko. Čekala nás dlouhá cesta, a proto jsme už před sedmou hodinou seděli v autobusu, který nás dovezl nadohled hory Kekés. Výstup nebylo nic náročného. Na vrcholu se nachází rozhledna a dvě restaurace. Bratranec vyrazil na rozhlednu a já do restaurace. Točený Heineken k snídani docela ušel. Chvíli jsme tam dělali křeny páru, který se tam právě zasnoubil, a pak už jsme zase vyrazili na autobus, který pro naše štěstí mířil až do Budapešti. Já chtěl v Budapešti běžet rovnou na nádraží, ale můj parťák byl proti. Sluníčko jelo na plný pecky, Dunaj skoro vyschlá a my se táhnem přes město s batohem na zádech. To bylo na umření, ale město jinak krásný. Z autobusu jsme vystoupili u nového fotbalového stadionu, který jsme stihli zhlédnout jen zvenčí, a běželi jsme na metro, které nás dovezlo k Dunaji. Pěšky přes staré centrum na levém břehu, ostrov Margitsziget a hrad Buda jsme dorazili na nádraží Budapešť Déli. Vlak nic moc na to, že šlo o spoj Budapešť - Záhřeb. Vagóny bez klimatizace se po přistoupení dalších pasažérů podél Balatonu ukázaly jako hodně špatná volba. V kupé s námi seděli tři španělské holky, který sice neuměly ani pípnout anglicky, ale to vedro snášely o poznání lépe. Já umíral vedrem a ona si vzala mikinu. Kromě dlouhé hraniční kontroly, kterou Chorvati pořád berou celkem vážně, cesta probíhala bez problémů a do Záhřebu jsme nakonec dorazili bez většího zpoždění kolem 23h. V plánu byl přestup na noční autobus do Rijeky. Cestu z železničního nádraží v Záhřebu na to autobusové už jsem znal z předchozí návštěvy. Času jsme měli necelé 3 hodiny, takže jsme v místním parku zkontrolovali naše kolegy cestovatele, kteří tam nocovali taky jen na trávě ve spacáku, a potom jsme vyrazili směr autobusové nádraží, kde jsme hodinku odpočívali na lavičkách. Autobus přijel na čas a místa se kupovala dopředu, takže s dopravou nebyl problém. Krátkou noc jsme trávili v autobusu k moři. Do Rijeky jsme dorazili celkem rychle a už ve 4 ráno jsme vystupovali z autobusu. A protože spánek v autobus nestál za nic, běželi jsem na nejbližší pláž roztáhnout karimatky a spacáky. Usínali jsme za krásných zvuků nekonečného nakládání kontejnerů na dopravní lodě.

Probouzení do čtvrtého dne probíhalo za zvuku racků a lodních kontejnerů. Tato noc u moře znamenala splnění našeho posledního cíle. Teď už jsme mohli naši cestu směřovat na sever. Zpáteční cestu jsme se však rozhodli odložit. Po krátké prohlídce místního železniční nádraží jsme zamířili zpět na to autobusové a vyrazili jsme autobusem podél pobřeží do města Crikvenica. Zde totiž trávil dovolenou u moře náš společný kamarád a my se rozhodli s ním strávit jeden den. Válení u moře nám dlouho nevydrželo a navečer jsme vyrazili na pěší výlet proti proudu řeky. Proud tam bohužel žádný nebyl, takže z toho nakonec byla osmikilometrová procházka podél vyschlého koryta. A Chorvatsko dvě ulice dál od pobřeží taky nic moc. Neuvěřitelný bordel. A to, jak se například dostaly igelitové odpadky na stromy tři metry nad zemí, jsme neodhalili. Jako podívaná stačilo a šli jsme zpět na pláž, kde jsme dali pár piv, než se naše cesty rozdělily. Čekala nás nejlepší noc celého výletu. Už od brzkého večera bylo v dálce vidět plno blesků a předpověd o noční bouřce se začínala naplňovat. Dvě hodiny hledání dobrého místa na přespání v dešti však nepřinesly úspěch, a tak jsme skončili opět na pláži. Ta už však byla vylidněná a v tom bratranec spatřil příležitost zalézt si nepozorovaně pod plážovou trampolínu. Na krajích bylo dosta místa kde bylo krytí z hora i z boku. Bouřka přišla, ale to už jsme byli zachumlaný ve spacákách pod trampolínou.

Pátý den ráno už bouřka byla pryč. Zanechala za sebou však dva mokré spacáky a jeden batoh úplně durch. Tuhle noc se opravdu moc energie nenabralo, a tak bylo jasné, že dnes už opravdu vyrážíme na cestu domů. Tak jako každý den jsme vstávali brzo. Takže jsme už v 7:00 seděli v prvním autobusu zpátky do Rijeky. Zde jsme se chystali přesednout zpátky na železnici a už před polednem naskočit do vlaku Rijeka - Ljubljana. Před odjezdem jsme ještě stihli zkouknout příjezd žlutého vlaku RegioJet do Rijeky a pak už nás čekalo jen nekonečné přestupování na cestě domů. Po 3 hodinové cestě jsme vystupovali na nádraží v Ljubljani. Krátká prohlídka nádraží a nákup lístků do vlaku Ljubljana - Vídeň proběhl bez komunikačních problémů. Problémy však nastaly ihned po nástupu do vlaku. Ukázalo se, že v našem voze jako v jediném z celého vlaku nefunguje klimatizace. Jako by jsme si toho vedra ve vlaku neužili už  dost při cestě z Maďarska. Teď nás čekala krásná, sedm hodin dlouhá cesta do Vídně. K těm se ještě přidalo nějaké zpoždění a hodinu před půlnocí jsme dorazili do Vídeň. Z Vídně už jsme žádný vlak nenašli takže naše jediná možnost byl noční autobus RegioJetu Vídeň - Brno - Olomouc.

Šestý a poslední den nezačínal probuzením, ale pokračujícím čekáním na první spoj z Vídně do ČR. Na žlutý autobus, který mířil z vídeňského letiště přes Brno, Olomouc a Ostravu, tuším, dál do Polska, jsme čekali na zastávce u vídeňského nádraží. Cesta to nebyla dlouhá, takže jsem toho moc nenaspal a k tomu jsme ještě v Brně museli přesedat. Sice to byla jen změna sedadla, ale spánek mi to pěkně rozhodilo. V Olomouci jsme vystupovali před třetí ráno přímo před nádražím. Po chvilce koukání do telefonu jsme zjistili, že bychom za hodinu mohli pokračovat opět RegioJetem, ale už po železnici. Byl to ale noční lůžkový vlak ze Slovenska a navíc vyprodaný. V plánu bylo se nějak do vlaku dostat a dojet to do Prahy klidně na zemi v uličce. RegioJet měl ale takové zpoždění že dřív na Prahu vyjížděl nějaký polocourák. Jeho cesta sice trvala tři hodiny, ale to nám vůbec nevadilo. Jen, co jsme nasedli do vlaku, oba jsme zavřeli oči a probrali se až v Praze. Bylo kolem 8 hodiny ráno a nám už jen stačilo na Hlavním nádraží hodinu počkat na Arrivu, která už nás dovezla až domů.