Článek
Senioři rozhodli poslední volby. Teď se jim vláda snaží splatit dluh a zároveň si pojistit příště jejich přízeň. Jenže za rychlými sliby o „spravedlivějších“ důchodech se skrývá jeden z nejdražších politických obchodů posledních let, který dopadne hlavně na ty, kdo dnes ještě ani nechodí do školy.
Senioři jako volební zlato, ne chráněný druh
Český volič dnes z vládního programu čte jasný vzkaz: důchodci na prvním místě. Není to náhoda ani charita.
Podle povolební studie STEM získala Babišova koalice až 70 procent hlasů u voličů starších 65 let a dominovala i ve skupině 50 až 65 let. Senioři tak netvoří slabou a zranitelnou menšinu, ale tvrdé jádro moci, které dokáže rozhodnout volby a přepsat priority celé země.
Vládní sliby pro starší ročníky lze proto číst ne jako výraz sociální citlivosti, ale jako investici do nejvěrnějšího elektorátu. A demografie tuhle logiku jen posiluje.
Česko rychle stárne. Jak připomíná Český statistický úřad, rok 2024 byl historickým minimem: narodilo se jen 84 311 dětí, méně než v dosud rekordně slabém roce 1999. První čtvrtletí 2025 navíc přineslo další propad porodnosti o 14 procent meziročně. Každý nový ročník tak zmenšuje budoucí armádu pracujících, zatímco počet seniorů dál roste.
V zemi, kde mladší generace početně slábnou, má hlas důchodců stále větší váhu. Vláda na to reaguje způsobem, který je pro ni politicky výhodný, ale pro veřejné finance čím dál dražší.
Programové prohlášení kabinetu z 5. ledna 2026 tuto prioritu zabetonovalo do oficiální linie. V kapitole o důchodech vláda slibuje zastropování věku odchodu do penze na 65 letech a „spravedlivý valorizační vzorec“, který má zohlednit inflaci a polovinu růstu reálných mezd, nikoli jen třetinu jako dnes. V části o dopravě přidává návrat 75procentních slev na jízdném pro seniory a studenty, konkrétně od 1. ledna 2027.
Nejde tedy o obecný příběh „sociální citlivosti“, ale o adresné dárky skupině, která vládě vyhrála volby. A u důchodové novely ministra Aleše Juchelky se tahle politická strategie mění v legislativní sprint.
Reforma z roku 2023 nastavila postupné zvyšování důchodového věku se stropem 67 let a snížila podíl růstu reálných mezd ve valorizaci z poloviny na třetinu. Národní rozpočtová rada díky tomu spočítala pokles budoucího penzijního deficitu z téměř 4 procent HDP na asi 1,5 procenta.
Juchelka teď hlásí obrat: návrat stropu na 65 let, zpět polovinu růstu reálných mezd ve valorizaci a další bonusy pro seniory. To vše podle médií v režimu se zkráceným připomínkovým řízením na deset pracovních dní. Z veřejně dostupných informací ale nevyplývá, že by návrh obcházel povinnou Regulatorní dopadovou analýzu (RIA), tedy studii dopadů, která má u tak zásadních změn posoudit dlouhodobé náklady.
Účet za takový obrat však nepřijde v kampani, ale v budoucích rozpočtech, kde už nepůjde jen o politické slogany.
Pár stovek navíc, stovky miliard na dluhu
Vládní balík změn, který kabinet prodává jako „spravedlivější“ důchody, přináší průměrnému penzistovi odhadovaně zhruba 150 až 170 korun měsíčně navíc oproti dnešnímu valorizačnímu vzorci. Tento řád velikosti vychází z dřívější analýzy opačné změny, tedy přechodu z poloviny na třetinu růstu reálných mezd. Aktuální oficiální odhad ministerstva práce a sociálních věcí, o kolik by průměrná penze při návratu k polovině růstu reálných mezd skutečně vzrostla, zatím zveřejněn nebyl.
Na úrovni jednotlivce to nevypadá jako revoluce. Spíš jako lepší nákup v supermarketu jednou za měsíc. Jenže z pohledu státní kasy jde o úplně jinou ligu.
Tentýž balík zhorší saldo veřejných financí časem až o 127 miliard korun ročně v dnešních cenách. Pár stovek na složence seniora se tak mění v desítky miliard na roční faktuře pro státní rozpočet.
Struktura té „faktury“ vypadá ještě hůř. Zastropování důchodového věku na 65 letech znamená podle tohoto materiálu dlouhodobý výdaj zhruba 0,8 až 0,9 procenta HDP ročně, tedy přibližně 68 až 77 miliard korun v dnešních cenách. Změna valorizačního vzorce na polovinu růstu reálných mezd přidává dalších asi 30 miliard, zvýhodnění pracujících důchodců zhruba 17 miliard a věkové přilepšení kolem 3 miliard ročně.
Valorizace přitom znamená každoroční přepočet důchodů podle inflace a části růstu reálných mezd, tedy mezd očištěných o inflaci. Návrat z jedné třetiny na polovinu růstu reálných mezd působí jako malá technická změna, ve skutečnosti ale představuje trvalé zvýšení výdajů, které v souhrnu znamená desítky miliard ročně a posouvá penzijní účet zpět směrem k deficitům před reformami 2023 a 2024. To vše v situaci, kdy Národní rozpočtová rada ve své zprávě z roku 2025 odhaduje, že i při dnešních přísnějších pravidlech může veřejný dluh do roku 2075 vystoupat až k 178 procentům HDP.
Slogan o „spravedlivější valorizaci“ jde tak číst jako trvalé přidání závaží na už tak namáhanou rozpočtovou váhu. Nejen pro dnešek, ale pro několik dalších generací.
Nejostřeji je to vidět při pohledu na generace. Platný zákon o důchodovém pojištění počítá po reformě z roku 2023 se stropem důchodového věku na 67 letech pro mladší ročníky. Babiš ale slibuje zastropovat věk na 65, tedy dvěma předčasnými roky proti současné trajektorii.
A to v zemi, kde index starobního zatížení, tedy poměr lidí 65+ k populaci ve věku 20 až 64 let, už dnes sahá zhruba ke 32 procentům a hospodářský přehled OECD odhaduje růst až na 55,7 procenta v roce 2060. Každý pracující tak už dnes „živí“ výrazně víc seniorů než před dvěma dekádami a budoucí čtyřicátníci ponesou ještě větší břemeno.
Juchelkův balík proto nepředstavuje jen dárek dnešním důchodcům, ale také závazek pro jejich děti a vnuky. Při zachování stejné daňové zátěže vytlačí jiné výdaje, nebo si vynutí další škrty a reformy pro dnešní třicátníky a jejich děti.
Obhájci vládního plánu přesto opakují, že si Česko může takovou štědrost dovolit, protože patří mezi méně zadlužené státy EU. Tento argument ale ignoruje zásadní rozdíl mezi okamžitým stavem a dlouhodobým trendem, který zákonem nabíhá desítky let dopředu. A právě na ten se má zaměřovat Národní rozpočtová rada, nikoli na to, jak vláda vypadá v příštím volebním roce.
Jenže v politice se lépe prodává aktuální pocit „spravedlnosti“ než grafy, které ukazují, co se stane za dvacet nebo padesát let.
Nízký dluh dnes, vysoké riziko zítřka
Česká debata o zadlužení často končí jednoduchou větou: „Máme dluh kolem 44 procent HDP, jsme na tom dobře.“ Na první pohled to vypadá pravdivě.
Český statistický úřad skutečně uvádí, že vládní dluh dosáhl na konci roku 2024 hodnoty 43,3 procenta HDP potvrzují, že v prvním čtvrtletí 2025 se tato úroveň prakticky nezměnila. To je číslo, kterým se vláda ráda ohání.
Jenže Národní rozpočtová rada vznikla právě proto, aby hlídala strukturální deficit a dlouhodobou udržitelnost, ne jen krátkodobý stav účtu. Její zpráva z roku 2025 ukazuje, že i po přijatých reformách by dluh bez dalších kroků v základním scénáři narostl do poloviny století na zhruba 178 procent HDP, a to už po zlepšení z předchozí projekce 217 procent.
Tuto bolestně vydobytou rezervu teď vláda začíná ukrajovat právě skrze měkčí důchodová pravidla, která jí nosí hlasy seniorů. Na grafech Národní rozpočtové rady se to tváří jako pozvolná křivka, v politické realitě jako snadný způsob, jak si udržet loajální voliče.
V každodenním životě se tahle dynamika neprojevuje jako procenta HDP, ale jako pocit samozřejmé „spravedlnosti“. Důchodci si 75procentní slevy na jízdném, které vláda zavedla v roce 2018, dobře pamatují. Stát tehdy kompenzoval dopravcům zhruba 5,76 miliardy korun ročně a ani po pozdějším snížení slevy na 50 procent neklesly náklady pod několik miliard ročně.
Plánovaný návrat 75procentních slev od 1. ledna 2027 proto mnoho seniorů vnímá jako prosté napravení křivdy, ne jako cílenou politickou investici do voličů nad 65 let. Tento obraz babičky ve vlaku s levnou jízdenkou však stojí vedle tabulek, které ukazují, že každá taková „spravedlnost“ se promítá do budoucí daňové zátěže jejich vnuků.
Mezinárodní srovnání nabízí varovný příklad, kudy taková cesta vede. Eurostat a francouzský účetní dvůr Cour des comptes popisují Francii jako zemi s mimořádně vysokými penzijními výdaji kolem 14 až 15 procent HDP, kde opakované pokusy o zvýšení důchodového věku narážejí na masivní protesty a vlády proto často ustupují tlaku starších voličů.
Česko dnes vydává na starobní penze výrazně méně, zhruba 8 procent HDP, ale projekce Ageing Reportu a OECD naznačují růst směrem k 11 procentům do roku 2060. Místo hledání rovnováhy tak začínáme kopírovat francouzský model: rychlé ústupky početné seniorské skupině, odkládané reformy a rostoucí dluh.
Politická logika takového postupu je přitom krutě racionální. Babiš se neplete, když staví důchodce na první místo, protože bez jejich hlasů volby nevyhraje. Pokud ale vláda dál přepíše důchodová pravidla podle přání dnešních sedmdesátníků, zaplatí účet generace, která se v roce 2025 teprve rodí do statistik s rekordně nízkým počtem narozených dětí.
