Článek
NATO tlačí spojence k pěti procentům HDP na obranu a bezpečnostně související výdaje, česká vláda míří těsně nad dvě a Andrej Babiš to označuje za strop. Místo dalšího růstu obrany zároveň zdůrazňuje, že prioritou mají být prevence a pražská supernemocnice. Jak to ale vychází, když vedle sebe položíme skutečné rozpočty?
Babišova jednoduchá rovnice naráží na pět procent pro NATO
Andrej Babiš nabízí voličům zdánlivě srozumitelnou volbu: místo růstu armády víc prevence a nová nemocnice. Zní to jako jasné buď, anebo. Jenže ve chvíli, kdy aliance po summitu v Haagu požaduje, aby členské státy do roku 2035 posílaly na obranu a související výdaje 5 % HDP, z toho alespoň 3,5 % na jádrové vojenské schopnosti, otáčí Babiš volant proti směru, kterým jede zbytek konvoje. Tyto požadavky popisuje i oficiální dokument NATO k obranným výdajům.
Česko se dnes chystá utratit na obranu zhruba 185 miliard korun ročně, tedy okolo 2,07 % HDP. Babiš tato dvě procenta označuje za „realistické maximum“ a rovnou je prodává jako prostor pro zdravotnictví, konkrétně pro posílení prevence a novou nemocnici. Právě tady vzniká hlavní konflikt jak s aliančním kurzem, tak s domácí debatou.
Zdravotnictví, moje velké téma. Není to jen o nových nemocnicích nebo kvalitní a dostupné lékařské péči. I menší projekty jako jsou třeba parkovací domy u nemocnic, mají smysl, protože mnoha lidem ulehčí život. Přečtěte si můj rozhovor pro magazín Sinmed.…
— Andrej Babiš (@AndrejBabis) February 17, 2026
Lákavě proto působí i mýtus „kdybychom nekoupili F-35, stojí už nová nemocnice“. Jenže neobstojí, když se podíváme na čísla. Výdaje na obranu se v roce 2026 vyšplhají k 185–186 miliardám korun, zatímco zdravotnictví přes veřejné zdravotní pojištění už dnes pohlcuje kolem 510 miliard a ministerstvo zdravotnictví počítá s dalším růstem nad 500 miliard i v letech 2025–2026.
Samotný kontrakt na 24 letounů F-35 přesahuje 150 miliard korun. Jde tedy o velkou, ale pořád jen část jednoho ročního zdravotnického balíku. Politická zkratka „letadla za nemocnici“ zakrývá fakt, že obrana i zdravotnictví spalují stovky miliard souběžně, nikoli po sobě.
Obyčejný Čech ale tuto kolizi často nevnímá v tabulkách, nýbrž v čekárně. A právě tam se Babišova teze „místo armády prevence“ může zdát lákavá, přestože se v reálném rozpočtu láme úplně jinde, než naznačuje volební slogan.
Prevence není levná náhrada za tanky ani za stíhačky
Od roku 2026 lékaři rozšíří v rámci prevence laboratorní testy a posunou screening rakoviny tlustého střeva a konečníku na věk 45 let. Zdravotní pojišťovny k tomu přidají test PSA na riziko rakoviny prostaty pro muže 50+ v rámci pilotního programu. Zdravotní systém tak dělá krok, který medicínsky dává smysl a který lze chápat jako logickou investici do prevence.
Zároveň ale statistiky i mediální přehledy ukazují, že zhruba polovina dospělých na preventivní prohlídky vůbec nechodí. Jinými slovy, stát a pojišťovny plánují rozšíření prevence v situaci, kdy velká část lidí nevyužívá ani tu stávající. Prevence tedy není jen otázkou peněz, ale i chování pacientů, které žádná rychlá rozpočtová úprava sama o sobě nezlomí.
To vše se odehrává v zemi, kde veřejný dluh dosahuje přibližně 45 % HDP a vláda se snaží uhlídat deficit kolem tří procent, jak vyplývá z aktuálních údajů Českého statistického úřadu. Skok z dnešních 2,07 na 3,5 % HDP na obranu tak nepřipomíná kosmetickou úpravu, ale vznik druhého zdravotnictví vedle toho stávajícího.
Navýšení obranného rozpočtu na 3,5 % HDP by znamenalo zvýšení výdajů asi o 128 miliard korun ročně, tedy k částkám kolem 310 miliard ročně. V prostředí, kde už nyní zdravotně pojistný systém podle odhadů ministerstva operuje s balíky blížícími se 560 miliardám korun, jde o zásah velikosti dalšího megarezortu, ne o přesun pár miliard z jedné kolonky do druhé.
Zdravotně pojistný plán pro rok 2024 už počítá s výdaji kolem 510 miliard a ministerstvo zdravotnictví předpokládá další růst, jak vyplývá z materiálů předkládaných ministerstvem zdravotnictví Poslanecké sněmovně. V těchto číslech je vidět jasná zpráva: prevence patří mezi nejrozumnější zdravotnické investice, ale rozhodně nevzniká „zadarmo“ jako levná alternativa k armádě.
Když tedy Babiš slibuje víc prevence a novou nemocnici místo růstu armády, nelze to číst jako jednoduchý přesun „z tanků do odběrů krve“, spíš jako nabídku, která se láme na hraně možností celého rozpočtu.
Nová nemocnice jako politický symbol, ne rychlé řešení
Podobná iluze jednoduché náhrady se objevuje i u samotné výstavby nemocnic. Fakultní nemocnice Plzeň rozjíždí nový chirurgický pavilon za zhruba 3,2 miliardy korun s dokončením kolem roku 2030. I to je pro region velká investice, ale pořád jen dílčí stavba v rámci jednoho zařízení, ne přestavba celého systému.
V Praze je plán ještě ambicióznější. Vláda i hnutí ANO ve svých programech slibují supermoderní fakultní nemocnici, která by postupně nahradila Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, Nemocnici Na Bulovce a část péče Všeobecné fakultní nemocnice. Letňany zůstávají favoritem pro umístění, ale definitivní pozemek stále není politicky uzavřen.
Ministerstvo zdravotnictví už spojilo vedení Vinohrad a Bulovky pod jednoho ředitele a otevřeně mluví o přípravě přesunu péče do nové nemocnice. Vláda navíc jmenovala zmocněnce pro transformaci pražských nemocnic. Odborné odhady ale mluví o horizontu 15–20 let, spojeném s přesunem tisíců lůžek a desítek tisíc zaměstnanců ze stávajících zařízení.
Babiš sám označuje pražskou supernemocnici za „druhou nejtěžší investici po jaderné elektrárně“. Tím fakticky přiznává, že nejde o jednoduchý projekt, který by bylo možné dotáhnout v jednom volebním období, natož ho prezentovat jako rychlou náhradu za růst obranných výdajů.
I kdyby tedy stát nějakým zázrakem posbíral navíc miliardy pro armádu, prevenci i nové stavby, zůstává otázka, jestli politici smějí nemocnici a preventivní programy vydávat za prostou náhradu za alianční závazky, aniž by voličům řekli, jak dlouhý a drahý maraton je ve skutečnosti čeká.
Co NATO skutečně uzná a proč dilema „buď armáda, nebo zdraví“ kulhá
Dalším kamenem úrazu je argument „započítáme nemocnici do NATO a všechno sedne“. NATO sice v rámci pětiprocentního závazku umožňuje, aby státy zahrnuly až 1,5 % HDP jako výdaje související s obranou a bezpečností. Oficiální texty aliance ale mluví hlavně o ochraně kritické infrastruktury jako jsou energetické sítě, přístavy, letiště, klíčové dopravní tepny nebo kybernetické zabezpečení, nikoli o libovolných civilních stavbách.
Odborníci zároveň varují vlády před „kreativním účetnictvím“ a zdůrazňují, že i širší výdaje musí jasně navazovat na alianční potřeby. Česká Národní rozpočtová rada proto už dnes připomíná, že NATO nemusí uznat ani všechny dopravní stavby, které se vláda snaží „přebarvit“ na obranné výdaje. V tomto světle působí představa, že by se pražská supernemocnice prostě přepsala do kolonky NATO, jako politicky líbivá, ale fakticky velmi nejistá.
„Nová nemocnice“ navíc nepřichází jako hotový dárek voličům, ale jako dlouhý maraton reorganizace. Ministerstvo zdravotnictví i vláda otevřeně mluví o slučování a přesunech, které se dotknou pacientů i personálu napříč několika volebními obdobími. To vše v době, kdy aliance žádá, aby se státy přibližovaly k 3,5 % HDP na jádrové vojenské schopnosti a celkově k pětiprocentnímu cíli.
Když pak premiér spojí tuto složitou realitu do sloganu „místo armády preventivní prohlídky a nová nemocnice“, vytváří dojem, že český volič stojí před jasnou volbou buď–anebo. Zároveň se ale rýsuje i jasný obrázek: obrana i zdravotnictví patří mezi dlouhodobě drahé, komplikované priority, které se zkrátka nedají schovat za jedno jednoduché volební heslo, a právě v této nekomfortní rovnici se budou muset voliči zorientovat sami.
