Článek
Nedělní oběd, zapnutá televize a rutinní Otázky Václava Moravce. Jenže tentokrát sledovanost láme rekordy, ve studiu sedí Tomio Okamura a moderátor v přímém přenosu oznámí svůj konec. A přesně tady se celý příběh začne lámat.
Rekordní neděle, živé oznámení a slovo „pseudovyváženost“
První březnová neděle 2026 se zapsala do historie Otázek. Podle dat, která Česká televize poskytla ČTK, sledovalo první hodinu pořadu z 8. března 2026 s předsedou SPD 705 tisíc diváků, což je nejvíc od začátku války na Ukrajině v únoru 2022. Z politického magazínu se v tu chvíli stává spíš aréna než „jen“ mediální bublina.
Právě na konci druhé hodiny pak přichází šok: Václav Moravec po 21 letech v České televizi v přímém přenosu oznamuje, že končí. Tvrdí, že už nedokáže garantovat nezávislost redakční práce. Nedělní rituál se mění v pocit, že se něco důležitého hroutí přímo před očima diváků.
Vedení ČT ale okamžitě přehazuje výhybku jinam a napětí tím ještě zvyšuje. Ředitel zpravodajství Petr Mrzena označuje Moravcův krok i formu oznámení za „nešťastnou“ a jako jádro sporu zmiňuje fakt, že pořad dlouhodobě nezval jednoho „vrcholného politika“. Generální ředitel Hynek Chudárek vyjadřuje lítost nad odchodem, ale zároveň důrazně odmítá „účelová tvrzení“ o ohrožení nezávislosti ČT. Management tak řeší formu gesta, zatímco divák sleduje konec nejdůležitějšího politického pořadu v okamžiku jeho největší sledovanosti.
Do toho sám Moravec přidává výraz, který funguje jako rozbuška. V rozhovorech i vlastním videu po odchodu mluví o tlaku na „pseudovyváženost“ či „slepou vyváženost“, která má podle něj ničit veřejnou službu. Jenže přesně tady naráží na tvrdý text zákona, který české publikum často nezná.
Podle § 31 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. mají všichni vysílatelé, včetně České televize, povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace a ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech dbát na to, aby žádná politická strana nebo hnutí nezískaly v celku programu jednostrannou výhodu. Nejde o mechanické „padesát na padesát“, ale o férovou reprezentaci relevantních hlasů, která má umožnit svobodné vytváření názorů.
Právě v této trhlině mezi pocitem moderátora a literou zákona lze vidět klíč celé kauzy: nejsledovanější politický pořad mizí ve chvíli, kdy o něj má největší zájem veřejnost i právní rámec, a logicky tak vzniká otázka, kde systém skutečně selhal. Odpověď vede k devítiletému „banu“ Tomia Okamury.
Devět let bez Okamury, Kodex ČT a boj o peněženku diváka
Devítileté nezvání Tomia Okamury do Otázek rozděluje publikum možná ještě víc než samotný odchod moderátora. Jedna část diváků v něm vidí statečný odpor proti extremismu, druhá mluví o cenzuře a důkazu, že ČT nadržuje „svým“.
Klíčová otázka proto nezní, kdo fandí SPD nebo Moravcovi, ale jestli veřejnoprávní televize smí politické strany „trestat“ tím, že je dlouhodobě nepozve do diskuse, kterou si všichni platí. A tady začínají promlouvat oficiální dokumenty České televize a Rady ČT.
Generální ředitel Hynek Chudárek po sérii tří právních stanovisek a usnesení Etického panelu v listopadu 2025 konstatuje, že dlouhodobá nepřítomnost předsedy SPD v OVM nedocházela k naplňování zásad vyplývajících z Kodexu ČT pro diskusní pořady a pluralitu. Rada ČT ve stejný den přijímá usnesení, podle něhož může dlouhodobé nezvání jakéhokoli předsedy parlamentní politické strany či hnutí do takového pořadu představovat možné narušení demokratické soutěže politických stran. Etický panel současně výslovně označuje cílené vylučování některých politiků z veřejné politické diskuse, tedy cancel culture, ve veřejnoprávním médiu za nepřijatelné.
Kodex tak není fanouškovský manifest, ale vnitřní ústava, která brání redakcím nahrazovat voliče vlastním bojkotem. A právě ve chvíli, kdy ČT tuto chybu oficiálně přiznává a pořad s Tomiem Okamurou láme rekordy sledovanosti, přidává se druhá rovina střetu: peníze a kontrola.
V programových dokumentech vznikající vlády ANO, SPD a Motoristů se opakovaně objevuje plán zrušit od 1. ledna 2027 koncesionářské poplatky za Českou televizi a rozhlas a nahradit je přímým financováním ze státního rozpočtu. Premiér Andrej Babiš i místopředsedkyně ANO Alena Schillerová veřejně potvrzují, že by stát nově z daní pokrýval zhruba jedenáct miliard korun ročně, které dnes přitékají z poplatků. Podrobný legislativní návrh je přitom k březnu 2026 stále v přípravě. V praxi by to znamenalo, že divák už neposílá zhruba 135, respektive 150 korun měsíčně přímo ČT, ale vláda rozhoduje, kolik peněz a za jakých podmínek televize dostane.
Na tento plán reagují organizace jako Reporters Without Borders (RSF) a další hlídací instituce médií a přesouvají debatu o Moravcovi do evropského rámce. Upozorňují, že zrušení poplatků bez náhradního, stabilního modelu financování může zvýšit politický vliv na veřejnoprávní média a oslabit jejich finanční i redakční nezávislost.
Evropské nařízení European Media Freedom Act, které Rada EU schválila v březnu 2024, naopak členským státům ukládá, aby pro veřejnoprávní média zajistily stabilní a předvídatelné financování, chráněné před přímými zásahy vlád například pomocí víceletých rozpočtů.
Když tyto signály spojíme, přestává debata o poplatcích připomínat slevovou akci a začíná vypadat jako metafora, kterou lze považovat za příznačnou: bez poplatků si politik nekupuje předplatné, ale dálkové ovládání k televizi, kterou dnes platí divák. A právě v té chvíli do hry vstupuje expremiér Petr Nečas.
Nečasův útok na management a otázka pro plátce 135 korun
V podcastu Politická sezóna expremiér řekl, že Moravce považuje za „nejvíce přeceňovaného českého novináře v posledním desetiletí“ a Otázky Václava Moravce za „nejvíce přeceňovaný polistopadový žurnalistický produkt v České republice.“ A nezůstal jen u hlavy moderátora. Bývalý vrcholný politik se tvrdě obul i do samotného managmentu České televize. Jeho členy označil za „poseroutky“ a dodal, že „nepozvat si předsedu parlamentní strany devět let považuju za skandál“.
Moravec - symbol vyváženosti?
Divák sedí u nedělního oběda, z účtu mu každý měsíc odchází platba za ČT a v hlavě má hlavně jednoduchá čísla. Poplatek za televizi byl dlouhé roky 135 korun měsíčně, od května 2025 domácnosti posílají 150 korun, a to podle údajů České televize. Sociologické výzkumy, na které se odvolávají mediální analýzy, většinou řeší, zda lidé chtějí poplatky zachovat, zrušit nebo nahradit státním rozpočtem, nikoli to, nakolik znají paragrafy typu § 31 odst. 2 zákona o vysílání nebo detailní pravidla Kodexu ČT.
Výsledkem je situace, kdy mnoho lidí zná jméno Václav Moravec a částku, kterou za ČT platí, ale konkrétní pravidla, podle nichž se rozhoduje, kdo sedí u stolu v nedělní debatě, zůstávají většině diváků vzdálená. I proto dává smysl číst Moravcův odchod i spory kolem Okamury jako lakmusový papírek celého systému, ne jen mediální válku dvou táborů.
Na jedné straně stojí varování před „pseudovyvážeností“, na druhé před devítiletým „banem“ předsedy parlamentní strany a na třetí před tím, že vláda zruší poplatky a získá větší vliv na rozpočet ČT, zatímco evropské právo trvá na stabilním a politicky odstíněném financování veřejnoprávních médií.
- jedni se bojí přehnané „pseudovyváženosti“,
- druzí odmítají dlouhodobé vyřazování vybraných politiků z debaty,
- třetí sledují hrozbu, že s rozpočtem ČT se přesune moc nad televizí přímo k vládě.
Otázka proto podle nás už dávno nezní, zda byla média k Václavu Moravcovi příliš shovívavá, ale jestli chceme vyváženost v České televizi přenechat těm, kdo právě drží státní rozpočet a politickou většinu, nebo ji budeme jako plátci oněch 135 až 150 korun hlídat přes zákon, Kodex a vlastní zájem na tom, aby u stolu příště seděl i „náš“ hlas.
