Vláda chce Česko obrat o další desítky miliard korun. Před voliči o tom taktně mlčí

Rozpočet krvácí, obce škrtají investice a vláda mezitím chystá daňové dárky za desítky miliard. Vypadá to jako pomoc firmám a lidem, podle čísel ale hlavně odkrví stát. A právě u těchto čísel se začíná lámat celý příběh.

V lednové zprávě Ministerstva financí stojí, že stát uzavřel rok 2025 se schodkem 290,7 miliardy korun, tedy o téměř 50 miliard horším, než sám plánoval. Když k tomu Svaz měst a obcí popisuje, že výdaje obcí rostou zhruba pětkrát rychleji než jejich příjmy a přebytky se propadají o desítky procent, najednou to už nejsou jen sloupce v Excelu, ale konkrétní děravá střecha nad hlavou vašich dětí.

Právě v téhle situaci přichází od vládních politiků plán, který by státní rozpočet dobrovolně odkrvil o další desítky miliard. Nastupující vláda podle dostupných informací zvažuje, že sníží daň z příjmů právnických osob z dnešních 21 na 19 procent, tedy daň z firemních zisků.

Předchozí zvýšení sazby z 19 na 21 procent mělo podle oficiálních odhadů ministerstva financí přinést zhruba 21 až 22 miliard korun ročně navíc. Pokud nyní vláda sazbu o dva body sníží zpátky, logika i vlastní čísla ministerstva říkají, že z rozpočtu vypadne přibližně stejná částka, jen tentokrát směrem dolů. Samotné ministerstvo financí zatím nový oficiální odhad dopadu návratu na 19 procent nezveřejnilo.

Oněch 22 miliard ročně není politické heslo, ale velmi střízlivý odhad. Ministerstvo financí zatím detailní ex post rozbor inkasa za rok 2025 nepublikuje tak, aby jasně oddělilo efekt vyšší sazby od jiných vlivů, jde tedy primárně o kvalifikovaný vládní odhad, nikoli o ex post auditovaný výsledek, ale řád dopadu sedí.

A jde o částku, za kterou obce opraví velké množství tříd, nemocnice pořídí vybavení a stát zaplatí řadu platů učitelů, tedy přesně to, co dnes starosta v úvodu příběhu škrtá, protože na to peníze nesežene.

Vláda přesto o téhle druhé straně „dárku firmám“ mluví jen šeptem. V oficiálních materiálech zdůrazňuje podporu konkurenceschopnosti, investic a pracovních míst, před voliči ale takticky pomíjí jednoduchou otázku, která teprve začíná být naléhavá: kdo těch chybějících 22 miliard ročně zaplatí a komu přesně je vláda tímto krokem vlastně daruje?

Odpověď na otázku „komu vláda daruje“ je v české ekonomice nepříjemně konkrétní. Výpočty Českého statistického úřadu ukazují, že zahraniční vlastníci si z firem v Česku za rok 2024 odnesli na ziscích 553 miliard korun, z toho přes 360 miliard korun jako vyplacené dividendy.

Platební bilance zároveň vykazuje saldo takzvaných prvotních důchodů na úrovni minus 348 miliard korun. Jednoduše řečeno, na ziscích a úrocích od nás odteklo do zahraničí o stovky miliard víc, než k nám přišlo, jak ukazují statistiky ČNB. Když tedy vláda sníží daň z firemních zisků, zvýší čistý zisk po zdanění a podle dnešního nastavení ekonomiky tím z velké části jen nafoukne právě tyto dividendové proudy.

Obhájci návrhu namítají, že nižší daň přiláká investice a vytvoří nová pracovní místa. Statistiky ČSÚ a ČNB ukazují, že zahraniční vlastníci v Česku nechávají v podobě reinvestovaného zisku jen zhruba třetinu až necelé dvě pětiny zisků, zatímco většinu inkasují jako dividendy. OECD ve svých analýzách shrnuje, že pro podporu investic obvykle fungují lépe cílené nástroje, například zrychlené odpisy či daňové úlevy na konkrétní projekty, než prosté snížení statutární sazby daně z příjmů firem.

Podobnou logikou postupují politici i u daně z přidané hodnoty. Ministerstvo financí v rámci balíčku EET 2.0 navrhuje snížit DPH na nealkoholické nápoje v hospodách z 21 na 12 procent. V materiálech ministerstva se však neobjevuje samostatný, srozumitelný propočet dopadu tohoto kroku na rozpočet. Ekonomové zároveň upozorňují, že snížení DPH se do cen obvykle promítá jen částečně a část úlevy zůstává v maržích podniků.

Vzorec se opakuje: vláda marketingově prodává „úlevu pro lidi“, ale čísla naznačují, že na konci řetězce vydělají hlavně ti, kdo inkasují zisky a často sídlí mimo Českou republiku. Přesto značná část veřejnosti v diskusích dál přijímá vládní příběh o podpoře „našich“ firem, a právě tady vzniká největší rozpor mezi intuicí voličů a reálným tokem peněz, ke kterému se musíme vrátit podrobněji.

V internetových debatách pod články o daních se jeden motiv opakuje pořád dokola. Když stát sníží firemní daně, „peníze zůstanou v českých firmách“ a ty je použijí na vyšší mzdy nebo nové investice. Jenže data ČSÚ a ČNB kreslí jiný obrázek: z oněch 553 miliard zisků zahraničních vlastníků v roce 2024 zůstalo v Česku jako reinvestovaný zisk jen něco přes 192 miliard korun, tedy přibližně třetina, zatímco více než 360 miliard odešlo na dividendách do zahraničí.

ČNB navíc dlouhodobě vykazuje v bilanci prvotních důchodů výrazně záporné saldo, což znamená systematický čistý odtok zisků a dalších důchodů ze země. Představa, že snížení firemní daně automaticky zůstane „u nás“ a promění se v růst českých mezd a investic, tak naráží na realitu konkrétních čísel.

Druhý rozšířený mýtus tvrdí, že Česko se sazbou daně z příjmů firem míří do „daňového pekla“. Databáze OECD Corporate Tax Statistics ale uvádí, že průměrná statutární sazba v roce 2024 dosáhla zhruba 21,1 procenta, zatímco průměr mezi zeměmi OECD se pohyboval kolem 23,7 procenta. Česká sazba 21 procent, která platí po konsolidačním balíčku, tak leží mírně pod globálním průměrem a pod průměrem vyspělých zemí; CzechInvest k tomu dodává, že se tím český systém daně z příjmů firem spíš srovnal s okolím, než aby výrazně vyčníval.

Když politici tvrdí, že musíme „dohnat Evropu“ nižšími daněmi, nehádají se v první řadě s kritiky, ale se svými vlastními čísly, která jejich úřady posílají do mezinárodních databází. Problém tedy neleží v samotné myšlence, že někdy dává smysl daně snížit. Jádro sporu je jinde.

Vláda dnes v situaci schodku 290,7 miliardy korun jednak oficiálně navrhuje snížení DPH na nealkoholické nápoje a zároveň její představitelé zvažují snížení firemní daně, aniž by s voliči otevřeně probrali tři zásadní otázky:

V materiálech ministerstva financí není jednoduchá veřejná tabulka, která by přehledně sečetla náklady a přínosy těchto kroků, včetně oněch zhruba 22 miliard ročně na dani z příjmů firem a dalších miliard u DPH na nealkoholické nápoje.

Pokud vláda opravdu věří, že tyto „dárky“ ekonomice prospívají, měla by to česky přímo přiznat: kolik přesně krok stojí, kdo ho zaplatí a komu peníze navíc skutečně přistanou na účtu.