Článek
eJmenuji se Martin Pokoš, jsem gamblery a lhář, což mě přivedlo k bezdomovectvi a dnes se dozvíte můj příběh (minulost a přítomnost).
Jak jsem již napsal, jmenuji se Martin, narodil jsem se velmi mladé ženě/dívce, a proto její matka rozhodla, že mě odloží do kojeneckeho ústavu a tim rozhodla, že nikdy nepoznám mateřskou a otcovskou lásku. Jediné, co poznám je ústavní péče, která mi bude poskytována po celé mé mladí, než dokončím své vzdělání.
Po kojenecké ústavu jsem byl předan do dětského domova, který se nachází ve velmi malé obci v horách. Obce měla kolem 300 obyvatel a plus dětský domov, ve kterém žilo 30 dětí různého věku do 18 let. Všichni se navzájem znali a všichni kolem sebe všechno věděli. Nemohu vůbec na prostředí, kde jsem vyrůstal napsat nic negativního. Dětský domov je usazen v horách, kde příroda byla naprosto všude. Sám dětský domov má obrovskou zahradu, kde je velké vyžití. Jako děti jsme se staraly o skleníky, měly jsme květinové záhony, malé pole, pěstovat různé plodiny, otrhávaly jsme rybíz, angrest, jahody a dokonce jsme měly i jabloň. Samozřejmě jsme měly i hřiště, velké hřiště, 2 pískoviště, zahradní altán a malé brouzdaliště. Vzpomínám na to s láskou l, velmi pěkně.
Co se týká interiéru dětského domova, ten byl také velmi pěkný. Paní ředitelka, která měla tento domov na starosti, byla velmi schopná, co se týká hledání sponzorů a financí, aby mohla dětem bez rodičů dopřát co nejvíce rodinného a moderního prostředí. Dokonce, když nás navštěvovaly jiné dětské domovy, jejich zaměstnanci se často divili, jak skvěle náš
dětský domov vypadá. Očekávali dlouhé chodby s mnoha dveřmi a za nimi strohé pokoje, ale to tak nebylo. Divili se, jak je náš domov utulný a krásný. Paní ředitelka v tomto ohledu vynikala na jedničku, všechna čest.
Pokoje většinou obývaly 2 nebo 3 děti. Každý pokoj měl krásné skříňky, některé i s vitrinou, psací stoly s otočnou židli a na stole stolní lampičku. Každý pokoj měl koberec, žádné lino. Píšu o začátcích 90. let. Prostě i některé rodiny by nám mohly závidět v této době.
Samozrejme jako průvodce dospíváním nám měli být rodiče, ale ty jsme neměly, nebo jsme nemohly být u nich, a tak je nahrazovali pedagogove. V mém případě se jednalo o vychovatelky, kterým jsme říkaly tety.
Byl jsem v dětském domově od 3 let a
mohl bych napsat, že jsem zažil dvě etapy dospívání - ústavní péče. (nemám rád slovni spojení ústavní péče. Zní to, jakoby si za to děti mohly sami, a tak budu psát o dospívání)
První etapa byla výchova předškolním věku. Druhá etapa byla výchova ve školním věku. Nejvíce si samozřejmě pamatuji tu druhou. V první etape se u mě vystřídaly 3 vychovatelky a jednu z nich jsem měl i v druhé etape.
V druhé etape jsem byl přesunut do 1. Oddílu (výchovný skupiny). Ano, měly jsme několik oddílu a pojmenovaný byly podle toho, v jakém patře se nacházely. Budova dětského domova měla 3 patra a přízemí, kde se nacházely šatny, dílna, kuchyň a jídelna. Ty tři patra obývaly děti a personál (kanceláře byly v prvním patře). A pojmenované to bylo takto. Dolní patro-dolňáci, mezi patro - mezipatráci, horní patro - horňáci. Já byl v druhé etape dospivani dolňák a střídaly se u mě už pouze jenom 2 vychovatelky/tety, které jsem měl moc rád, obzvláště jednu, na kterou nikdy nezapomenu a do dnes jsme v kontaktu, i když ne v takovém, jakém bych si přál, díky mému hloupému chování, ale to brzy vše zjistíte,nepredbihejme.
Navštěvoval jsem jako ostatní děti z dětského domova zdejší vesnickou devitiletku, kterou jsem ukončil s průměrem 1,6, takže žádný genius, ale žádný hlupák. Musím uznat, že známky byly na konci posledního ročníku vydřené, jak jsem už jednou uvedl nejsem žádný genius, ale pokud jsem chtěl na vyberovou školu, musel jsem zabrat. Během základní školy jsem také navštěvoval lidovou školu umění a učil se hrát na trumpetu, bohuzel skrytý talent se ve mě neobjevil, takže to byl pouze hezký koníček. Na trumpetu jsem hrál do střední školy a pak jsem toho nechal. V deváté třídě jsem se rozhodl jít studovat předškolní a mimoškolní pedagogiku, a to se mi také zadarilo. Přijímací zkoušky dopadly dobre a já se dostal na pedagogickou školu, byl jsem nejšťastnější člověk pod sluncem.
Střední škola nebyla pro mě zvlášť lehká, ale zvládl jsem ji a v roce 2005 odmaturoval.
Nyní jsem se měl rozhodovat, co dál. Jít pracovat, nebo se přihlásit na VŠ. No rozhodl jsem se pro VŠ, přijali mě do Plzně na Univerzitu, ale jak jsem psal, žádný genius nejsem, a tak jsem VŠ ukončil již v 2. ročníku. Odjel jsem do Prahy, kde jsem si našel práci a zacala má závislost na hrani(gambling)
Měl jsem klasickou kancelarskou práci a bydlel ve velkém starém bytě s dalšími 3 spolubydlicimi. V televizi jsem videl zprávy, ve kterycj uvedli, že ve sportce někdo trefil všechna čísla a vyhrál 160mil, jednu z nejvyšších výher sportky, za plný los 200kc, a tak jsem si vsadil hned druhý den, také sportku a hned jsem vyhrál skoro 8000kč. Ve mě to zacalo vřít, ten pocit, že za dvoustovku jsem dostal osm tisíc korun, byl neskutečný, a tak jsem druhý den hned vsadil opět. Sportka se v té době losovali pouze středu a neděli. A já s každým dnem čekal co bude, vyhraji a kolik?? V té době jsem hrál rozumně. Věděl jsem. Kolik vydělávam,nic moc, jaký mám nájem(malý) a kolik asi potřebuji na jídlo a ostatní věci.
Po roce jsem změnil práci, lépe placenou a dokonce jsem si našel přítele. Přítel byl v i hodný, laskavý, a chytrý. Byl vedec. Vždycky jsem se s ním chlubil. Byl to uznávaný vedec ve svém oboru jak v ČR, tak i ve světě. Byl neskutečný. Našli jsme si spolu podnájem v Praze 2+1, moc hezky být akorát pro dva. Ten byt jsem mel moc rád, Byl v klidne lokalitě, nebyl nijak luxusní, ale přesně tak jak jsme si ho sami vybavili, kromě kuchyně, ta už tam byla. Dnes to považuji za totální luxus, ale proč to tak mám, se dozvíte v dalších kapitolach.
Přítel často jezdil služebně do zahraničí a já zůstával doma, ale to nám nevadilo, spíše jsme se potom na sebe více těšili. Bohužel u mě se začal projevovat gamblersrtvi, čím dál tím víc a začal jsem i svému příteli lhát. Třeba, proč nemám druhou polovinu nájmu, nebo proč chci od něj peníze na oběd a pod. Ještě stále jsem to někam zůstával, už jsem měl 3. lépe placenou práci v centru Prahy a vždy jsem nějak potom nakonec s penězy vyšel, ale místo šetření, jsem utrácel na Sazce. Když jsem nastoupil do 3. práce, obdržel jsem. Svou první exekuci, nemohl jsem tomu věřit a nechápal za co. V práci mi mzdová účetní dala kontakt na exekutora, abych se ho mohl zeptat, a tam jsem nelenil a hned mu napsal mail. Do 4 dnů mi přišla odpověď, že je to za nezaplacený paušál u T-Mobile, a to bylo poprvé, kdy jsem vůbec nemohl vyjít s penězi a musel jsem říct pravdu příteli. Prijel jsem domu a řekl mu o exekuci a že jsem nic netušil. I mě obejmu a řekl, že se nic neděje, že to zaplatíme spolu a já mu to potom pošlu, ale to se nikdy nestalo. Nic jsem mu neposlal a on už to po mně ani nechtěl. Já stále sázel jak o život. Někdy jsem vyhrál pár stovek, pár tisíc, ale z 99% jsem vše prohrál. Prostě jasný gambler. S přítelem jsme byli spolu 10 let. Já jsem peosazel minimálně milion, a to i jeho peníze. Nikdy jsem mu nic nevrátil a i tak se potom vše ke mně chová jako anděl, ale to jsem dnešním dnem utnul, už ho nemůžu zneužívat. Vše se divíte na konci psaní.
Během mého 18leteho pobytu v Praze jsem si našel i přátele, díky sportu. Miloval jsem volejbal, který jsem hrál od střední školy, samozřejmě ne jako profík a díky tomu jsem na webových stránkách spoluhráči.cz našel týmy rekreačních sportovců co chtěly doplnit tým. Našel jsem si hned dva. Jeden tým hrál 1,5hod v pátek na večer a druhý tým ve čtvrtek odpoledne. Oba týmy měly úžasné lidi, který se stali mými přáteli bohužel i ty jsem obelhal. Začal jsem jim vyprávět o své osobě, že jsem něco, co nejsem
Že jsem vedec v oboru kostí. Dokonce jsem si koupil knížky z medicíny a postupně jsem se je naučil na zpameť, abych mohl odpovídat na případné dotazy ohledně anatomie apod. Dařilo se mi to velmi dobře, naučil jsem se všechny latinske názvy kostry a orgánů a rád jsem se díval na online operace, pokud jsem nějakou na internetu našel.
Nevím, jestli někdo tušil, že lžu nebo si mysleli, že je to všechno pravda, ale pravdou je, zesi mě oblíbili a byl jsem středem pozornosti, což se mi líbilo.
A tím pádem, pokud jsem nevyšel s penězi, mohl jsem si od nějakého kamaráda půjčit a opět si vsadit sportku nebo už se dokonce rozjel eurojackpot, ve kterém šlo o miliardy. Týdně jsem vsadil někdy i 8000kc.
Takže můj týden vypadal takto,práce, volejbal, obcas běh, přítel a sázení.
Rozchod s přítelem.
V roce 2017 jsme už s přítelem neměly skoro žádný sex. Já jsem byl v nové práci a v totálním stresu a on už mě měl plně zuby, že nedokážu udržet korunu, nejsem už ani ve fyzicke dobré kondici a myslím si, že poznával, že už mu delší dobu lžu. Vše gradovalo tím, že jsem našel, že si na seznamce píše s nějakým Vietnamce, který studoval botaniku. Měl zapnutý počítač a přišla mu zrovna od toho Vietnamce zpráva, přečetl jsem si to, protože jsem si myslel, že mu to přečtu nahlas, když byl v kuchyni, ale delal jsem, že nic. Pak k nám začal vodit kluky že seznamky a dělal, že to jsou jeho kamarádi, co potřebují přespat, jednu noc apod. To už jsme si lhali navzájem. Ještě jsme jeli spolu na dovolenou asi abychom to spravili, ale to už nešlo. Po dovolené mi řekl, že se se mnou rozchází. Neuvedl důvod, ale bylo mi to jasné. Je to kvůli mě. Já to pokazil, celé jsem to pokazil. Ani jsem mu neměl za zlé, že mě už několik měsíců možná i roků podváděl, protože ten hlavní důvod nespokojeného vztahu, jsem byl já. Zůstali jsme přáteli a spolubydlícími. Dokonce nám to tak vyhovovalo. Já si vzal menší pokoj a on větší, měl mnoho knih. V roce 2021 odjel učit na Univerzitu v zahraničí a je tam velmi, ale velmi spokojený, moc mu to přeji. Zaslouží si každou radost tohoto světa.
Čas, kdy se pode mnou láme větev.
Když přítel a kamarád v jednom odjel do zahraničí na dobro, já jsem zustal sám v bytě. Nájem se mi opět zvedl, ale to by nevadilo, pokud nejste gambler a většinu peněz nedávat do sázení. Měl jsem výborného majitele bytu, který byl úžasný a cokoliv se porouchalo ihned přijel a opravil, nebo nechal opravit. Nikdy neřekl ne. A nájem mi zas tolik nezvedal, jak to bylo V Praze obvykle, ale i přesto bylo nutné řešit mou finanční situaci, pokud jsem chtěl stále bydlet na tom samém místě a sázet, takže jsem hledal spolubydlícího a také, že našel. Měl jsem celkem 3 spolubydlící. První měl exekuce a velmi nepekny vztah se svou partnerkou, navzájem se mlátili, takže jsem ji nedovoloval, aby k nám chodila. Nesnáším hádky a násilí. Druhý byl mladý nezaměstnaný kluk, který byl uchylny na vodu. Dokázal sedět ve vaně 5hodin denně a pouštět na sebe pomalým proudem vodu. Vysvětloval to tím, že je ve znamení ryb. Posledního jsem měl rád, jako kamaráda. Byl to učitel na střední škole plus psycholog pomáhal dětem, co se špatně adaptují. Sice na úklid moc nebyl, ale byl úžasný kamarád. Nakonec dostal místo blízko svého bydliště a už nemusel bydlet v Praze a mohl být se svou rodinou. A v této době to už bylo se mnou v i špatné. Měl jsem dluhy, kam jsem se podíval. Půjčoval jsem si peníze a apk opět půjčoval peníze abych mohl zaplatit původní půjčky, a to se nabalovalo a nabalovalo, plus jsem udělal jednu hroznou věc. Když jsem si myslel, že jsem vyhrál ve sportce, slíbil jsem kamarádům, že jim půjčím peníze na něco, co moc chteli. Špatně jsem si zkontroloval čísla z předešlého týdne a řekl jsem jim, že peníze jim pošlu do 14 dnů, ale to se nestalo a stále jsem pouze sliboval a sliboval. Až jednou aby mě už neurgovali jsem nahrál svou smrt, že jsem umřel a oni vše obdrží dědictví apod. kecy. Všechno prasklo. Oni si mě pozvali do kanceláře, kde pracovala kamarádka, padla tam slova, která se na mou osobu velmi hodila a že uvidí jak to budou řešit jestli přes policii nebo jinak. Nakonec jsem jim podepsal, že jim jejich finanční ztrátu budu zplacet. To se také pár měsíců dělo, ale bohužel můj plat ve firmě byl menší než mě splátky a nájem. Takže už jsem neměl na nic a v tu chvíli jsem už neplatil ani nájem. Majitel byl velmi hodný a nechal mě tam do doby, než mi vyprší smlouva, takže další 3 měsíce, poté jsem se musel rozhodnout, co bude. A bylo jasno, bude ze mě bezdomovec.
Poslední střípek naděje.
Posledni dny jsem si psal s moc milým panem na gay seznamce, jmenoval se Jirka. Psal jsem s ním, protože mi připomínal vzhledově i povahou mého expritele. Napsal jsem mu vše, co se mi stalo, co jsem udělal a co vlastně budu dělat. A pod. On mi našel na webových stránkách, že v Pardubicích nabírají zaměstnance a poskytují k tomu i ubytování. Dokonce byl tak hodný, že mi poslal 5000kc, abych ze začátku něco měl. To jsem mu vrátil, hned jak jsem dostal první výplatu. To bylo snad poprvé, kdy jsem se chovám zodpovědně, a dokonce jsem někomu hned vrátil peníze, které jsem dlužil. Byli jsme stále spolu v kontaktu, řešili různé věci i jeho vztah apod.,pam se bohužel odmlčel, protože si našel k sobě drahou polovičku. Moc mu to přeji a děkuji mu za pomoc.
Opouštím Prahu a bude ze mě agenturní zamestnanec:
1. Kapitola - Agenturní zamestnanec
Dnes je 1.7.2024a já sedím na židli v zasedací místnosti v personální agentuře V Pardubicích, abych udělal pár lehkých, velmi lehkých testu a dostal pracovní místo, plus postel v ubytovací zařízení pro agenturní zaměstnance. Povedlo se, za 2 hodiny nás veze agent na ubytování, které bych popsal, vysoký starý komunistický hotel s p
Dvoulůžkovými pokoji s vybavením do komunismu, ale hlavně je to střecha nad hlavou pro strskotance jako jsem já, pro zaměstnance ze zahraničí (levná pracovni síla), bývalý alkoholiky, nebo drogové závislý. Mám, kliku na pokoji nakonec budu s kolegou, který se mnou dělal také testy v agentuře, je nekuřák a hlavně má rád uklizeno. Zaberu si postel pod oknem,, abych byl co nejdál od dveří. Nemám rád postel u dveří. Mám těch 5000kc od Jirky, takže si jdu nakoupit potřebné vybavení(toaletaky, mýdlo, kartáček na zuby, pastu, sprchový gel apod.) a jídlo, které potřebuji. První noc probrecim potichu, aby si toho spolubydlící nevšiml. Uvažuji nad tím, co jsem všechno a komu způsobil. Nakonec usnu, budíček je už v 4:30 ráno, protože v 5:00 musí stát na zastávce, jedeme se školit a na první směnu do fabriky. Je to fabrika na elektroniku, žádná těžká práce na myšlení nás nečeká, zjišťuji. V naší hale, kde budu pracovat je asi 60zamestnancu, včetně vedoucích a kancelářských. Nikdo se neobtezuje říct prosím, děkuji apod., na to tu není čas a ani prostor, aby se s vámi jednalo jako s lidmi rovnými. Jste agenturní zaměstnanec, u kterého se předpokládá, že nebude moc chytrý a ani zodpovědný, což se u mě za posledních 13 let potvrdilo. Přesto to chování od nadřízených zkousavam a snažím se dělat svou práci, jak nejlépe dovedu, a to nese dokonce po nějaké době ovoce. Vedoucí si mě všímá a dává mi složitější práci, už nesvesuji materiály z linky na lakování, už nelepím hloupé samolepky, ale pomáhám na všech linkách, pokud něco někdo neumí, dělám rework všech produktů, dokonce poslední měsíce zaučuji nováčky, pokud trenérka nemůže, nebo není přítomna, jeden den dokonce vedu celou linku sám, protože trenérka i teamleader měli dovolenou, až tak jsem dobrý a já zase cítím, že se sbírám ze dna.
Bohužel dne 30.4.2025 mi oznámí, že firma, ve které pracuji, propouští všechny agenturní zaměstnance a bere si levnější pracovní sílu z Mongolska. Takže toto je můj poslední měsíc v této práci a na ubytovně. Sedím na posteli v ubytovně, kterou mi poskytuje jedna pracovní agentura. Agentura, která nasmlouvá agenturní zaměstnance z České republiky, Slovenska, Ukrajiny a Rumunska a jiné východní země. Zaměstnanci jsou pracovně nasazení v několika výrobních továrnách/fabrikách. Takový zaměstnanci nemají žádné benefity, nemají nárok marodit, protože jinak by si za každý den neschopenky museli platit ubytování, i když už ho jednou zaplatili (je jim strháváno z platu), takže pokud marodíte, automaticky Vám strhnou platbu za ubytování plus i každý den, kdy nejste v práci. U mě je to přesně 250kč za den v neschopence. Dále, takový zaměstnanec nemá nárok na dovolenou, protože stejný systém s neschopenku se aplikuje i na dovolenou, opět byste si museli platit každý den dovolené, kdy nejste v práci. Agenturní zaměstnanec nemá nárok na dopravné, nemá nárok na benefit penzijního pojištění, nemá nárok na pořádný oběd nebo stravenky. Řeknou Vám, že je tam dotovaná jídelna, ale už neřeknou, že ta jídelna je daleko, takže nemáte čas na to, abyste stihli tam dojít, najíst se a zase přijít do zaměstnání v 35 minutách, tak abyste neporušili pravidlo obedove pauzy. Agenturní zaměstnanec nemá nárok si stěžovat, že má samé noční dvanáctky a agenturní zaměstnanec si nemůže stěžovat, že při školení první den v zaměstnání mu řekli, že ty dvanáctky nebude sloužit a ani noční směny se ho netýkají, ale přesto je nakonec musí sloužit, takže si nemůže ani stěžovat, že mu pracovní agentura lhala, protože to by mohl dostat výpověď a přijít o ubytování v hrozné ubytovně s hrozným spolubydlícím, který kouří na pokoji, i když vy jste nekuřáci, a nebo vam krade vaše peníze, kterých už tak máte velmi málo. Takže jak jsem psal, sedím na posteli v ubytovně a přemýšlím co bude. Dostal jsem výpověď a co teď. Mám ještě k dispozici internet v mobilu, a tak rzchle odpovídám na všechny možné inzeráty, u kterých je ubytování, nebo vím, že ta firma má ubytovnu. Bingo, daří se mi to. Firma na tlumiče a dokonce zjišťuji stejná agentura. Ihned volám na kontaktní číslo a tam se ozve agent že stejně agentury. A najednou slyším výborná slova pro mě. Že už o mně ví, a že v pondělí můžu nastoupit a ať klidně zůstanu na ubytovně i tento víkend zdarma. Jako bych pracoval nadále. Uleví se mi, nemusím balit, nemusím jít ven apod. V pondělí nastoupím úplně stejně jako do předchozí firmy, první den školení a ukázání, co budeme dělat. Nyní mám pozici kvalitáře, takže budu kontrolovat každý vyrobeny tlumič, jestli nemá nějaké poškození, nebo mu něco nechybí, práce zní nenáročné, ale ono když máte zkontrolovat za 10hod směnu 3000 tlumičů, kteří váží od 5 do 12kg, tak to taková pohoda pro záda a rameno není, ale přesto jsem rád, že mám práci a ubytování. Za prvé dostávám stále 1000kc týdenní zálohy na plat a mzdu v hotovosti. Jelikož mám exekuci, tak mi to z toho stehavaji a já se nemusím starat o to, jestli něco budu jist. Ano, samozřejmě mohl bych mít více peněz, ale takto mám něco jistého a plus platím dluhy, a to se mi líbí.
Chyba, kterou už neudělám.
Po dvou měsících ve firmě na tlumiče mi najednou zavolá úplně cizí tel. číslo.. Paní se představí jako personalistka z jedné firmy automotiv, že obdrželi můj životopis a chtějí mě jako contact customer managera. Pro mě je to pohlazení po duši, ale musím přemýšlet, ztratil bych jistotu orace s ubytováním, přesto co můžu na pohovoru ztratit, že? Domluvím si pohovor, kdy nemám denní směnu a ten se povede na jedničku, že mě chtějí. Poslala mi nabídku pozice. Okamžitě jsem ji řekl, že tu nabídku nemůžu vzít, jelikož bych neměl bydlení, já to se stane něco neuvěřitelného. Okamžitě reaguje, že mě můžou ubytovat. Než to dorekla, hned jsem odpověděl ANO. Pro mě to bylo největší štěstí mého života, jako když jsem potkal svého přítele. Prostě vysvobození z něho trapneho života. Do té práce jsem nastoupil, aniž bych si vše rozmyslel. Neuvědomil jsem si, že už nebudou týdenní zálohy a plat musí jít na účet, takže všechno schramstne exekuce, a to byl začátek mého konce.
Poslední výkřik do tmy,.
Po 2 měsících v kanceláři, kde jsem pracoval, užíval si kávy zdarma, práce na počítači, používání telefonu služebního, že můžu sedět, o něčem rozhodovat, neposlouchat otřesné jednání s agenturními zaměstnanci apod. Prostě samé pozitiva bylo jasné, že musím opět zpět do agentury, jelikož i tato fabrika přijala mnoho levných pracovních sil z Filipín a tudíž já musím uvolnit lůžko na ubytovně. Takže jsem dal výpověď a šel o dům dál a tady uhodi kosa na kámen. Mé nezodpovědné jednání po celou dobu a lhaní Vychovatelkam, jak se mám dobře, přítelovi o mých financí, přátelům o mé kariéře apod., se obrátilo v,, karma je zdarma, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě apod., pravdivá rčení. Agentura v tuto chvíli nenabíraly zaměstnance, nebo mimo město, kde jsem právě byl, a když už jsem se na nějaký pohovor dostal, byl jsem nepřijat. Buď jsem byl moc vzdělaný - ohledně pracovních zkušeností., nebo jsem prý nebyl při testovacím dnu dost zručný, a tak jsem zustal bez práce a bez peněz, ale hlavně bez střechy nad hlavou.
Záchraný kruhy..
Dnes je 19.9. 2025 a mě čeká první noc venku. Trochu prší, ale není to hrozné, takova zima není si pomyslím, ale za pár hodin mám zjistit, že už chladno je. Drkotam zuby o sebe a celý se klepu. Sedím na lavičce a nevím co. Mám dělat. Mám mobil, nabitý a ještě stále s dostupný mobilem a tak mě nic jiného nenapadne, než napsat mému expriteli, jestli mi nepomůže. Mám ještě jeho mailovou adresu. On mi do 1 hod. Odpoví, že ano, že mi pošle 5000kc, ale mám mu dát číslo účtu. No jo, ale můj účet je blokovaný. V tu chvili mě napadne si založit nový, protože dnes už jsou ihned aktivní a můžu ihned odebírat peníze. To se také stane a já mu píšu, jak mu moc děkuji a že jsem si založil účet, pošlu mu číslo po 2 hodinách, on posílá rychloplatbou slibovanou částku a já se z toho neskutečně radují. Hned se snažím si rezervovat nejlevnější ubytování ve městě. Povedlo se, mám zaplaceno 5 noci, to mu hned píšu a prosímho něco ještě na jídlo. Takže mi pošle další 3000kc. Říkám si jak se mám a jak se hned druhý den ohreji ve sprše a v teple posteli, prostě super. Ale srdce gamblera opět zapne plné obrátky a už sází sportku a vezme si stírací los. Samozřejmě nic nevyhraji. Po 3 noci ráno navštívím agenturu, jestli něco není, nějaké zaměstnání, bohužel opět ne. Mám ještě 2 noci a pár stovek. Znovu píši expriteli a ten je už na. Mě naštvaný. Dohromady mi naposilal 13tis, takže člověk by z toho měl být schopen si najít opět práci s ubytováním a něco, aby mu zbylo. Expriteli napíšu ještě jednou díky, ale už ho nezadam o peníze, protože to je poprvé co myslím na sebevraždu. Tomj samozřejmě nepíšu.
Co myslím na sebevraždu, musím se omluvit lidem, kterým jsem ublížil, napíšu jim na a některým, které mám na WhatsAppu, pisu zprávy. Ozvou se mi dva přátelé z volejbalu. Naprosto úžasní lidé hned mi nabízejí pomoc. Oba dva mi zaplatí 5 noci v hotelu a pošlou pár stovek na jídlo, protože jsem si ještě před několika dny nakonec našel práci s ubytováním, ale pro mě karma zdarma, se to opět nepovedlo. Ředitel závodu mi. Oznámil, že nechce žádného gamblera v práci, že tady musí být lidi, kterým může důvěřovat, což naprosto chápu, ale zrovna teď??kdyz jsem konečně začal být upřímný, nelhal jsem na pohovoru, vše jsem napsal, jak to se mnou je, tak další rána. A další má přijít, že i poslední domluvená práce nedopadla, nikoho nakonec nechtějí, je plno a nemají zakázky, takže podepsaná smlouva neplatí. Tak to byl můj poslední záchranný kruh. Moc děkuji těm třem kruhum, že to se mnou nevzdali.
1. den jako bezdomovec
Je 20.10.2025, venku prší a je 8°C. Já sedím v obchodním domě u stolu pro zákazníky restaurací. Mám v peněžence 7 korun českých a vedle sebe batoh s veškerým mým bohatstvím, které vlastnim v tuto chvíli. Jeden svetr, šála, čepice, prodlužka, kartáček na zuby, starý parfém - prázdný, jedny nůžky, kleštičky na nehty, starý mobil, nabíječku na mobil a pár dokumentů o mé osobě. Cítím vůní fastfoodu, ale vím, že si ho nemůžu dovolit. Vedle mě sedí lidi a já se přistihnu, že jim občas koukám do talíře a já závidím jim. Někdo u dalšího stolu pronese, že se těší už domů až si pustí film, který si dlouho plánoval. Opět závidím. Já v tuto chvíli musím přemýšlet, co bude večer se mnou, jelikož jsem první den bez střechy nad hlavou - bez domova. Musím využít celého času, kdy je Obchodní dům otevřený a být v teple. Moc dobře vím, že v jednadvacet večer obchodní dům musim opustit, jelikož končí jeho otvírací doba. Vím, že mě čeká velmi chladná podzimní noc a nemám ani pořádné oblečení. Ten svetr vůbec nehřeje a čepice je běžecká, takže vůbec ne teplá. Jsem strachy bez sebe. Dokonce si přeji abych byl spíše mrtvý, než živý v této situaci.
Obchodní dům za chvíli zavírá. Pobíhají zde poslední zákazníci, kteří si odnaseji nakoupené zboží, objednané jídlo z KFC, Burger Kingu, nebo z jedné čínských restaurací, co jsou také tady. Rozhlizim se, jestli už nejde zaměstnanec security, který by mi nařídil opustit prostory obchodního domu. Najednou vidím, že proti mně sedí pár bezdomovců. Ulovili si zbytky jídel, co zákazníci restauraci nedojedli a dávají je do odkládacích vozíku. Pár si ulovil něco z KFC a něco málo čínských nudlí. Chvilku je pozoruji a opět se pristihnu, že jim vlastně závidím, že nemají žádný stud a jdou si jen tak pro zbytky, jako by to byl švédský stůl. Je to úžasné to pozorovat a zároveň zavidihodne, teda aspoň pro mě. Vypadají jako ostřílení bezdomovci. Já nejsem ani schopný se zvednout a dojít si také pro nějaké zbytky, abych nebyl hlady. Stydím se a připadá mi to trochu jako krádež. Dojedli vše, co si ulovili a dopili zbytky coly, které slili do jednoho kelímku, co zákazníci nedopili. Jejich oči směřují ven, kde zrovna prší a lidi chodí pod deštníky, po kterých malými proudy vody steka déšť. Říkám si, že v tomto párů bude dominantní žena. Pořád mluví a velmi gestikuluje, zatím co muž jenom naslouchá a občas pokyne hlavou, že souhlasí. On je 1, 85 až 1, 90 vysoký, cca 40let starý. Má černé vlasy a hustý dlouho neupraveny, prosedively vous. Na sobě má modrou mikinu, dlouho nepranou a tmavě sustakove kalhoty. Obuv má Docela čistou - pohorky, asi je dostal v denním centru, kde rozdávají bezdomovcům oblečení. Ona je menšího vzrůstu, ale silnější postaví. Blondýna, věkem cca 30-40let. Vasy má dost mastné, takže minimálně měsíc nemyte. Na sobě má černou mikinu s kapucí a černé tepláky, na nohou vidím bílé polobotky a když se pořádně podívám k směrem jejím kotníkům a holeni, můžu vidět že má na sobě několik vrstev silonek a kamasi. Nedivím se, venku je opravdu chladno. Snažím se poslouchat, co si říkají, abych měl motivaci, kde se ukrýt, před chladnou noci, ale nerozumím jim. Přemýšlím, že se jich půjdu zeptat, ale stud mi to nedovoluje. Najednou se zvedají že židle. Odpadky po zbytcich , které snědli, řádně uklidí a jdou pryč, podivam se na svůj 8 let starý mobil a ten mi oznamuje čas 20:55, čas odejít do chladného večera ven mezi lidi a v tuto chvíli se ukrýt v MHD.
Zvedám se pomalu a jdu směrem k východu. První část večera chci strávit v autobusech MHD. Je tam relativně teplo a já ještě vypadám docela čistě, takže lidi na mě nebudou koukat a soudit mě. Stačí, že to už o své osobě dělám já. Jdu k zastávce, cítím každou kapku deště, která dopadá na mé unavené tělo. Zrychlým krok, abych byl pod stříškou zastávky a rovnou si to kráčím k seznamu jízdních řádů. Chci zjistit nejdelší trasu MHD, abych nemusel být další minuty na víc venku, v tom chladu. Vidím, že číslo autobusu 88. má rozsahlý seznam zastávek. Takže mám vybráno. Na světelne tabuli, zjišťuji, že autobus č. 88 přijede za 9min. Pomyslím si, že je to dlouhá doba. Krátím si ji tím, že odpočítávám čas každou sekundu pozpátku. 540, 539, 538, 537 a tak dale pokračuji. Když uz konečně dojdu k 0, vyhlizim autobus, ale ten ještě o 2 minuty později nepřijede. Má zpoždění 4 minuty. Uff, oddechnu si, to bylo dlouhých 13 minut, když už konečně je autobus v zastávce. Nstupuji do autobusu a snažím se najít volné sedadlo, tak abych se mohl schoulit na sedadle a snažit se zahřát tělo. Podařilo se, už sedím, takhle budu jezdit celý večer, si plánuji, jenom mě nesmí chytit revizor. Moc lidí nejede, a tak vím, že moje místo si můžu vychutnat do konečné zastávky, jedeme z centra a když už teď jede malo lidí, víc jich nepojede ani potom.
V tuto chvíli jezdím sem a tam a vůbec mi to nevadí. Jsem v teple a pozoruji lidi, jak nastupuji a vystupují, jak vypadají. Občas kouknu ven z autobusu a divam se na ujizdejici ulice. V tu chvíli zjistím, že se divam do oken paneláku, baraků atd. a vidím rozsvícené byty, domovy, zapnuté televize, jak lidi sedí u stolu něco popíjejí a něco rozebirají a já sem zase v depresi přeji si zemřít. Prostě vše, co mi připomíná můj bývalý byt v Praze, který jsme si pronajimali s přítelem, mě nutí myslet na to, jak jsem ubohý a přeji si zemřít. Místo abych lidem přál, tak jim velice závidím.
Bohužel, čas plyne rychleji, než jsem si myslel, bude 23:15 a za 45min, přejde MHD do nočního režimu. Pro mě to znamená, že už se nesvezu a neohřeji, jelikož se bude nastupovat pouze předními dveřmi a platit u řidiče. Pro mě to tedy dnes bude znamenat opravdu konečná. Ještě si těch 45min chci užít v teple. Jak dojedeme na konečnou, musím pockat 5 min, než pojede autobus na druhou stranu. Poslední jízda dneska. Vystoupím z posledního denního autobusu MHD a přemýšlím, co budu teď dělat 5hodin, kdy začnou zase jezdit denní autobusy.
Kapitola BEZ TEPLA a bez postele.
Poslední autobus odjel a já musím vydržet 5hodin bez tepla, za deště a při dále se snižující venkovní teplotě.
Na něco jsem si vzpomněl, konečná zastávka je zastávka ve tvaru malého otevřeného domečku/budky. Půjdu tam a zkusím tam vydržet. Kracim v dešti a už mám úplně mokré kalhoty. Horejsek je na tom lépe, mám nepromokavou bundu, takže dobrý, ale zima je velmi znát. Klepu se a těším se na to málo, co mě čeká na konečné. Ušel jsem už 2 km, kapky deště bohužel neustávají padat, ba naopak mi připadá, že se zvětšují, že každá kapka je součástka mého trestu, který si zasloužím.
Po 4,5 kilometrech jsem došel na konečnou a nikdo v domku.
Domek tomu říkám, abych aspoň něco kladneho na tom našel,, střecha nad hlavou". To je docela směšné zastávku MHD takto nazyvat si říkám, už jenom proto,že je celý nechutný. Zastávka smrdí močí a výkaly, je otevřená, takže cítíte jakýkoliv poryv větru. A dále každé projizdějici auto má na Vás skvělý výhled jak jste,, ubohý,,. Nevím, jak jinak to nazvat.
Celou noc se klepu zimou. Mě tělo nezvládá nápor podzimniho chladu a sychraveho počasí bez topení a postele. Představuji si, E spím v čerstvě povlecene posteli s dekou a polštářem, zítra si dám kafe s namazaným, čerstvým rohlíkem a sýrem na vrchu, ale čím více na to myslím, tím víc jsem zoufalý, protože to není pravda. Tak začnu přemýšlet o nějakých seriálech, které se mi líbily. Třeba,, My všichni školou povinní. Trochu mě to uklidňuje, ale pocit zimy má větší sílu, a tak na nic jiného než na zimu nemyslím. Vzdávám to, buď tuto noc přežiji a druhý den se ohřeji opět v Obchodním domě a MHD a nebo si mě vezme vsemohouci.
o tom, že nevím vůbec nic. Co se se mnou stane? Co teď? Sedím na lavičce, která představuje veškeré pohodlí, které si teď můžu dovolit. Sedím ve vestibulu, které představuje v tuto chvíli mou střechu nad hlavou a teplo domova, ale na jak dlouho to je. Než mě vyžene ven městská policie?
Rozbrecim se, ne nahlas, ale tečou mi slzy a polykám s bolesti na hrudi.. Začnu se trochu klepat, uvědomil jsem si, že to je to nejhlubší dno, na které člověk může spadnout. Tady na nádraží jsem dnes ta největší nula na světě já. Propadám panice a myšlenky se ubírají už na to poslední, a to sebevražda. Najednou uslyším mladou holku, jak říká své kamarádce, že jde do obchodního domu si vyzvednout objednávku a pomyslím si, ano, já muži jít do obchodního domu, ten má otevřeno do 21:00 a je tam teplo. Okamžitě se zvedám z lavičky a jdu na zastávku MHD směrem obchodní dům. Přežil jsem další chladnou noc venku, nyní mě čeká další noc, ale trochu se oteplilo tak snad. Za poslední 5 dní jsem měl k jídlu pouze snídani a jedno kafe. Jsem vyčerpaný a hladový.
Všem se moc omlouvám za své chování a jednání, za které jsem zodpovědný pouze já a nikdo jiný.
Než řekněte nějakou lež, zeptejte se, jestli to má nějakou cenu a jestli tím neublizujete jenom sám sobě.
MP.
