Článek
Píše se rok 1525 a Evropa prochází sérií změn neviděných od pádu Západního Říma. Z jihu se na ni islámská invaze, na severu propuká náboženská revoluce a na západě dobývají námořní mocnosti nový svět. Je to však Itálie, kam i více než 1000 let po konci starého impéria stále s extrémním zájmem hledí hlavní mocnosti Evropy. Francie, pod svým hrdinným a šarmantním králem Františkem I., doufá v dobytí svých starých nároků na peninsule, čemuž hodlá zabránit nově zvolený císař Svaté říše římské, Karel V. Habsburský. Vrchol jejich střetu má přijít u italského města Pavie, kde jednou provždy skončí válečný středověk.
Dlouhá rivalita
Takzvané italské války byly tím rokem už mnoho dekád staré. Poloostrov na jihu Evropy byl už mnoho století rozdrobenou skupinou států, jež vzájemně soupeřily o moc a často si zvaly na pomoc cizí mocnosti. Neapolsko, Florencie a samozřejmě i svatý papež byly hlavními hráči, ale po roce 1500 se pozornost celého kontinentu začala soustředit na bohaté vévodství Milánské, soustředěné kolem největší metropole severní Itálie, jehož trůn si rychle začali nárokovat jak francouzští králové, tak císařové Svaté říše římské, jež sice teoreticky vládli celé Itálii, ale jejich reálná moc byla dlouhodobě slabá kvůli nepřátelství místních států a opakovaným sporům s papeži.
Francouzský kandidát na italského hegemona, František I., byl v mnoha ohledech ideálním vladařem své éry. Osobně extrémně odvážný, aktivní ve sportech i na bojišti a dobře známý svými ambicemi a schopnými politickými manévry. Francouzská monarchie byla na svém vrcholu, který začal vyhnáním Angličanů na konci 100leté války a během něhož si její panovníci získali dosud neviděnou úroveň moci nad svými vazaly a nad celou Evropou. František měl největší zájem právě o Itálii, kde měl díky místním sporům ideální šanci na expanzi své moci, což by navíc oslabilo jeho hlavního soupeře na kontinentu.
A onen soupeř se v 16. století stal čím dál více nebezpečným. Karel V. obdržel díky několika generacím působivých manévrů a šťastných náhod až absurdní množství území. Zdědil většinu dnešního Beneluxu a také celé moderní Španělsko, a to včetně jeho rostoucího koloniálního impéria. Po mnoha generacích také pro svůj rod Habsburků znovu získal císařskou korunu, která během 15. století silně oslabila na moci, ale nyní mohla být resuscitována díky nástupu aktivního a ambiciózního monarchy. Už ve volbě o císařskou korunu se Karel střetl s Františkem a habsburské vítězství pouze vedlo k posílení nepřátelství s Francií, jež byla nyní prakticky ze všech stran obklíčena Karlovým územím.
Vzájemné boje vypukly těsně po Karlově zvolení roku 1519 a Milán jich byl hlavním centrem. Prvotní pokusy o dohodu rychle zkolabovaly, a tak došlo na boj. František byl válečným králem, který dosud především spoléhal na svou elitní těžkou jízdu, jež mu umožnila vyhrát několik velkolepých vítězství. Karel velení raději přenechal zkušeným důstojníkům a sám spíše zajišťoval, že měli dostatek zdrojů pro vedení potřebných kampaní. Obě strany totiž z velké části spoléhaly na najaté žoldnéře pro pěchotní boj, což byl velmi drahý business i pro nejbohatší státy kontinentu.
V říjnu roku 1524 král František osobně přešel přes Alpy s téměř 40 000 armádou, jež mu měla umožnit jednou provždy ukončit spor o poloostrov. Vrchní velitel císařských sil generál Lannoy raději ustoupil z Milána, aby shromáždil větší vojsko, což umožnilo Francouzům vyhrát důležité symbolické vítězství. František však tento úspěch vzal až moc velkolepě a rozhodl se rozdělit své vojsko. Část vyrazila dobýt území v jižní Itálii a sám král se s většinou sil přesunul k městu Pavia, jež bylo výborně opevněné a bránilo ho kolem 8 000 císařských vojáků. Pokus o rychlé dobytí selhal a Francouzi tak spustili zimní obléhání.
Poslední jízda
Obléhání jsou dlouhé záležitosti a ta zkombinovaná se zimou jsou mnohem horší. František tak v průběhu tří měsíců obléhání přišel o mnoho žoldnéřů, jež se rozhodli zběhnout. Francouzský král navíc ztratil svou obvyklou aktivitu a dle některých zdrojů za to mohla sexuální nemoc, kterou chytil během obléhání (byl v mnohém podobný svému anglickému současníkovi Jindřichu VIII.). To umožnilo generálu Lannoyovi, aby se v lednu přiblížil k městu s vlastní mohutnou armádou, kterou díky císařským financím dokázal získat. Francouzská pasivita mu umožnila v klidu rozmístit své síly kolem města a dokonce i dostat zprávu k obléhaným vojákům, aby se připravili na akci.
Málokterý zdroj se dokáže shodnout na jakémkoliv z následujících údajů, a proto se jedná o průměry. I přes všechny chyby a zběhnutí měl František I. stále kolem 27 000 vojáků, z nichž kolem 3 000 byla elitní francouzská jízda. Lannoy dokázal přivést asi mezi 20 a 22 000 vojáky, ke kterým se přidala přežívající část posádky Pavie, dohromady tedy 26 až 28 tisíc mužů. Císařská jízda však byla daleko slabší než ta francouzská, což Lannoy dobře věděl. Obě strany měly také svůj vlastní arzenál děl a palných zbraní, tzv. arkebuz. V nich měli naopak převahu císařští vojáci. K rozhodující bitvě celé kampaně mělo dojít 24. února roku 1525.
Císařské armády dokázaly získat moment překvapení, když část jejich jednotek zahájila ranní úder a úspěšně obsadila část francouzského tábora. Přes jejich naděje se však nejednalo o hlavní centrum Francouzů, jež bylo o něco více na jihu. Obě strany navíc čelily silné ranní mlze, jež znemožnila plné rozeznání oponentů. Prvotní úder však byl dost hlasitý, aby upozornil Františka na začátek boje. Francouzský král byl velmi překvapen. O blížících se císařských vojscích věděl, ale nečekal, že se odváží jít do přímého boje. Šok byl však brzy nahrazen nečekanou vlnou energie. Po dlouhých měsících obléhání konečně přišel čas na pravý boj!
Císařské i francouzské jednotky zahájily mezitím boj hned na několika místech a došlo k mnoha menším střetům, ale hlavní bitva se měla odehrát na sever od města, kde se král František a jeho elitní jízda začali připravovat na velkolepý rytířský úder. Po boku jim stála hlavní část francouzské pěchoty a obě formace začaly rychle postupovat proti svým císařským protějškům. Netušily, že právě v tu dobu zahájila svoji část plánu také městská posádka, která po dělostřeleckém signálu vpadla dalším francouzským oddílům do zad. Lannoy začal pomalu realizovat svůj bitevní plán.
Francouzi se dali do útoku proti hlavní císařské formaci a střet pěších jednotek obou stran se rychle ukázal jako velmi vyrovnaná záležitost. Přeci jen se často jednalo o dost podobné žoldnéřské formace, které spolu mnohokrát bojovaly na jiných bojištích a nyní měly znovu ukázat své klasické umění. Avšak francouzská jízda brzy ukázala pravost své velkolepé reputace. Králem vedený úder zahrnoval květ válečné aristokracie země galského kohouta a dokázal velmi rychle rozdrtit císařskou jízdu, jež utrpěla těžké ztráty. Francouzi začali pronásledovat své poražené oponenty a následně hodlali udeřit do týlu císařské pěchoty, což by vyhrálo celou bitvu. Šanci na tento akt však nikdy nedostali.
Konec éry
Lannoy totiž v záloze ponechal kolem 3 000 vojáků s arkebuzami. Elitní jízda tak najednou byla pod palbou zbraní, jež jim dokázaly prorazit jejich elitní zbroj a pozabíjet koně. Král František neměl pro tento typ zbraní nikdy preference a své vlastní vojáky s arkebuzami nechal mimo tento hlavní střet. To dalo císařským šanci zničit nejlepší těžkou jízdu Evropy bez větších ztrát. Rytíři se brzy začali srocovat kolem krále Františka, aby ho chránili vlastními těly, což vedlo k dalšímu nárůstu obětí. Krále to však zachránilo před smrtí a nakonec byl po smrti svého koně zajat císařskými důstojníky, kteří od něj museli odehnat vlastní vojáky, kteří ho chtěli dorazit.
Střelci a zbytek jízdy se brzy otočili zpět k boji, ale nakonec už moc zasahovat nemuseli. Posádka Pavie stihla dorazit na hlavní bojiště a zaútočila z týlu na vyčerpanou francouzskou pěchotu, která se nyní začala hroutit. Zprávy o zajetí krále a zničení jejich kavalerie byly posledními kapkami, po kterých se celé obléhací vojsko propadlo do paniky. Císařští pěšáci postupovali extrémně nemilosrdně, jelikož často čelili dlouholetým žoldáckým rivalům a nyní využili šanci na likvidaci kompetice. Řezničina trvala několik hodin, ale kolem odpoledne už bylo všem jasné, že se odehrálo něco velmi unikátního.
Císařská armáda utrpěla méně než 2000 ztrát, což bylo oproti přinejmenším 10 000 padlých Francouzů vskutku velkolepé. Lannoy navíc dokázal něco dosud neviděného a kompletně zničil nejlepší část francouzské armády. Kromě samotného krále navíc zajal či zabil většinu hlavních francouzských šlechticů a svému panovníkovi tak dal vskutku ideální politickou pozici. Brzy obsadil Milán a přinutil zbývající francouzské jednotky k ústupu z Itálie. Za své velkolepé triumfy získal tituly i bohatství, ale nakonec si je dlouho neužil, protože o dva roky později zemřel během morové vlny.
František se brzy setkal se svým spolu-monarchou a rychle musel odsouhlasit extrémně tvrdé podmínky. Francie ztratila své nároky v Itálii a měla navíc odevzdat velké území říši. Její panovník navíc musel výměnou za své vlastní propuštění dát své děti do rukou císaře. Ale František brzy ukázal, že kromě válečné slávy disponoval i politickou genialitou.
V následujících letech dokázal překvapivě dobře obejít císařské podmínky a v následujících konfliktech uhájil většinu území, jež měl původně postoupit říši. Rivalita mezi Habsburky a královskou Francií měla pokračovat další tři století. Ale éra rytířů a těžké jízdy celkově byla pryč. Palné zbraně a pěchotní píky měly na dalších 200 let vévodit bojištím Evropy. K tomu už se schylovalo mnoho let, ale Pavie byla finálním momentem, kdy stará éra války odešla ze světa.
(Pokud jste dočetli až sem, zvažte prosím také přímý příspěvek přes tlačítko Podpořte autora. S přesunem do nové země se navýšily ceny a každá podpora je hluboce vítána. Články budou dál vycházet v každém případě, ale vaše podpora mi umožní věnovat jim více času a pozornosti.)
Zdroje a další četba:
Parker, Geoffrey: Emperor: A New Life of Charles V, Yale University Press, 760 stran, 2019, ISBN: 978-0300196528
Frieda, Leonie: Francis I: The Maker of Modern France, Weidenfeld & Nicolson, 400 stran, 2018, ISBN: 978-0297852117
Konstam, August: Pavia 1525: The Climax of the Italian Wars, Osprey Publishing, 96 stran, 1996, ISBN: 978-1855325043
