Článek
Píše se rok 1944 a Hitlerova říše je v krizi. 6. června se vylodili spojenci v Normandii a o šestnáct dní později se Rudá armáda chystá provést svou nejnovější ofenzivní operaci. Bagration měl být akcí, jež ideálně doplní úder ze západu a spustí finální kolaps Hitlerovy říše. Nacistické síly věřily, že dokázaly odhalit místo nepřátelského útoku a patřičně se připravily, ale ve skutečnosti skočily do sovětské pasti. Na rozdíl od předchozích porážek na východě se však Němci z operace Bagration už ani na chvíli nevzpamatovali a jejich východní síly se musely vydat na dlouhý útěk do vlasti.
Past na myši
Přes všechny špatné zprávy, které za rok 1943 dopadly na Berlín, zůstávaly mnozí členové Hitlerova režimu v optimistické náladě. Porážka poslední velké ofenzívy 3. říše u Kurska a následná ztráta většiny ukrajinského území byly sice tvrdé rány, ale většina vojsk Osy dokázala úspěšně z těchto porážek ustoupit a přeskupit se. První polovina roku 1944 navíc přinesla několik menších obranných úspěchů na jihu, které zastavily sovětský postup do Rumunska a alespoň na čas tak zachovaly tohoto cenného spojence pro Berlín. Německo i nadále drželo prakticky celé území Běloruska a Baltských států, což dávalo naději v dlouhou a úspěšnou obranu, jež Sověty vyčerpá dlouho předtím, než dosáhnou samotného Německa.
Rudá armáda však už od začátku roku 1944 chystala svůj nejnovější útočný plán. Už se ani trochu nejednalo o poražená vojska roku 1941, jež byla nacisty rychle rozehnána. Byli to vítězové Stalingradu a Kurska, obránci Moskvy a Leningradu či veteráni tvrdých bojů na Krymu a Kavkazu, jež nyní navíc byli vyzbrojeni obrovským množstvím sovětské a americké techniky, se kterou mohli konečně přečíslit německé stroje na zemi i ve vzduchu. Otázkou však bylo, kam má tato síla udeřit?
Plán, který byl především dítětem maršála Konstantina Rokosovského, byl nakonec zajímavou kombinací starého a nového. Rudá armáda měla využít své početní síly k tomu, aby prolomila nepřátelské linie a následně v jejich týlu provedla rychlé obkličovací operace. Bylo to dítě jak německých útoků předchozích let, tak sovětských zkušeností s vlastními ofenzívami a jako tzv. teorie hluboké bitvy má dodnes hluboký odkaz v nástupnických státech SSSR. Jako cíl bylo nakonec vybráno Bělorusko, kde se mělo 1 600 000 útočícím sovětským vojákům pokusit vzdorovat přibližně 700 000 Němců skupiny armád Střed.
První velký problém byl pro Němce fakt, že kompletně spletli místo útoku. Generální štáb a velitel skupiny armád Střed Ernst Busch se plně shodli na tom, že proti jeho vojskům přijde nanejvýš nějaká menší postranní operace, proti které nebude nutné dělat žádné radikální kroky. Hlavní těžiště bojů mělo dle jejich názoru pokračovat na západní Ukrajině, kam také Wehrmacht poslal většinu svých zbývajících rezerv, jež měly zastavit onu novou ofenzívu a dát Sovětům takovou ránu, že se na dalších pár měsíců neodváží k další ofenzivě. Sám Busch si byl klidnou náturou své oblasti tak jistý, že odmítl návrhy svých podřízených na zlepšení vlastních pozic.
Tohoto triumfu dosáhly Sověti částečně svou vlastní špionážní kampaní, ale také faktem, že v oblasti západní Ukrajiny skutečně ponechali dostatek sil na další ofenzívu. Němci stále ještě plně nevstřebali fakt, že se válka nevyvinula v jejich prospěch, a brali za nemožné, aby SSSR dokázal zorganizovat více větších operací najednou. Do toho tu byl fakt, že Adolf Hitler a nejvyšší armádní velení odmítali opuštění zranitelných pozic a jakékoliv ústupy, které by umožnily posílit obrannou linii. I Ernst Busch považoval takové kroky za dlouhodobě nutné, ale jeho návrhy byly rázně zamítnuty.
Kanonáda úderů
Na Němce se tak vrhla vlna, kterou nečekali a proti níž neměli dostatek zdrojů. 22. června, na třetí výročí Barbarossy, začala operace Bagration (pojmenovaná po carském vojevůdci z napoleonské éry). Sovětské síly měly až osminásobnou převahu v tancích a letadlech a dokázaly kompletně převálcovat první linie německé obrany. Nacistické pozice byly obzvlášť zranitelné kvůli Hitlerově přání bránit dříve dobytá města za každou cenu a v mnoha případech tak došlo k situaci, kdy se německé síly stáhly do městských pevností a byly tam zcela obklíčeny. Všechny žádosti o povolení ústupu byly v prvních týdnech odmítnuty, a když je Hitler konečně povolil, tak už většinou byly k ničemu.
Jižní směr útoku pod osobním velením maršála Rokosovského rychle ukázal, že poměrně konzervativní odhady, které Sověti měli ke své ofenzívě, budou muset být rychle přehodnoceny. Zbývající německé tanky byly buď zničeny v sérii bitev, kde sice zničily mnoho sovětských strojů, ale většinou byly kompletně zničeny či se kvůli nedostatku paliva staly nehýbajícími se hrobkami. Po prvních pár dnech katastrofálních ztrát Berlín promptně odvolal Busche a dal velení svému oblíbenci a mistru obranné války, maršálu Modelovi. Model však musel nadále poslouchat vůdcovy požadavky a zaměřil se tak na obranu města Minsk, kam poslal většinu dostupných rezerv.
Z nacisty okupovaného Běloruska měly brzy zbýt ostrovy hnědé topící se v rudém moři. Města Mogilev a Vitebsk byla v první linii obrany a stala se hrobem desítek tisíc nacistických vojáků, jež je kvůli Hitlerovým plánům museli bránit až do hořkého konce. Velká část z nich se nakonec raději vzdala, což uvolnilo velkou část sovětských sil pro další postup. Sovětské vrchní velení muselo rychle přehodnotit své původní plány a operace, které měly Bagration následovat, se tak najednou staly jeho součástí. Část Rudé armády měla pokračovat v obléhání nově obklíčeného Minsku a dalších stále se bránících německých pozic, ale zbytek měl přejít do dalšího útoku.
Vítězství skutečně přicházela ze všech stran. Dlouhodobě podceňovaný generál Bagramjan, který měl podobně jako Rokosovskij ve 30. letech velmi blízko k popravě během stalinských čistek, nyní dostal šanci předvést své schopnosti a měl hlavní roli v rychlém obklíčení nacistických vojsk u Vitebsku. Rychle si uvědomil nové příležitosti a jeho naléhání pomohlo přesvědčit generální štáb k odsouhlasení nového postupu do Litvy, kam Bagramjanova vojska rychle vstoupila. Jeho postup byl bleskový a kompletně zničil německé naděje na vytvoření nové obranné linie těsně za hranicemi moderního Běloruska. Bagramjan nakonec došel až k Baltskému moři a zahájil tak obklíčení celé německé skupiny armád Sever.
Mapa operace Bagration
To byl však lepší stav, než si užíval její sousední sourozenec. Skupina armád Střed existovala po deseti dnech bojů především na papíře a ani přesun nových posil z jihu neměl šanci zachránit její obklíčené jednotky. Obléhání Minsku nakonec trvalo jen několik dní, a to ironií osudu kvůli rozhodnutí několika německých generálů ignorovat rozkazy a pokusit se utéct z obležení. Sověti je zajali, a to včetně nejvyššího německého důstojníka v celém Minsku. Ten brzy nato vydal rozkaz, aby se 100 000 obklíčených vojáků také vzdalo, a ti ho velmi rychle uposlechli. Stalingrad padl po několikaměsíčním obléhání. Minsk se vzdal po pěti dnech, a to 4. července.
Zlomený Wehrmacht
Výše zmíněné německé posily nemohly podpořit Minsk, protože musely zastavit další sovětský postup. Rudá armáda ničila nacistické divize s rychlostí Čecha, jenž demoluje knedlíky u svíčkové, a nyní se valila na Polsko. Naštěstí pro Hitlera měla už po prvních dvou týdnech bojů velké problémy se zásobami. Rudoarmějci vyhráli až moc a výše zmíněné změny plánování nemohly nahradit fakt, že s tak dalekým postupem nikdo nepočítal. To však Sovětům nezabránilo, aby ve finální fázi svého pochodu vpřed porazili německou obranu na řece Visle, jejíž překročení znamenalo, že nacisté přišli o nejlepší možnou obrannou linii v Polsku.
Rudá armáda byla vyčerpána, ale její únava, a tedy i následné zastavení, trvaly daleko déle, než bylo teoreticky nutné. Tou dobou už se totiž aktivně hrála i poválečná hra a Stalin měl jasné plány pro Polsko, které symbolizovala jeho nově připravená loutková vláda. Problém byl, že v reakci na rapidní sovětský postup začalo povstání ve Varšavě, jehož velitelé byli loajální exilové vládě v Londýně a Sověty brali maximálně za nespolehlivé spojence. A tato nespolehlivost se rychle ukázala, když Stalin odmítl povstání podpořit a nechal Němcům volnou ruku při jeho zničení. Mezitím už také Rudá armáda spustila vlastní hon na polské a baltské partyzány, jejichž území se nyní dostalo do jejích rukou.
Přes tuto temnou stránku je význam operace Bagration nesporný. Německá armáda se sice reformovala kolem Visly, ale skupina armád Střed a její zkušené jednotky byly pryč. Do oblasti dorazili především noví odvedenci a těch pár zkušených jednotek, jež dorazily na pomoc, jen vedly k oslabení dalších částí frontové linie. Očekávaný úder na Ukrajině totiž brzy následoval a spolu s ním také přechod Rumunska a později Bulharska na stranu Moskvy. V polovině Bagrationu, jež formálně skončil na konci srpna, navíc došlo k pokusu německých důstojníků a politiků svrhnout Adolfa Hitlera, což vedlo k čistce, jež ještě víc oslabila německou bojeschopnost.
Bagration tak byl vrcholem sovětského válečného umění, jež se zrodilo z dlouhých měsíců plných katastrof, které roku 1941 málem celý stát zničily, a z následujících dvou let, kdy Rudá armáda postupně budovala něco zcela nového. Celá operace smetla ze stolu půl milionu Němců, a to buď skrze jejich smrt, či zajetí, ale sovětské ztráty byly přinejmenším stejné a pravděpodobně i vyšší. SSSR si však už mohlo tyto rány dovolit. Bagration zlomil německou schopnost dále bojovat na východě a zbývající měsíce války se staly jedním velkým ústupem. I proto beru právě tuto operaci za největší nacistickou porážku celé války.
(Pokud jste dočetli až sem, zvažte prosím také přímý příspěvek přes tlačítko Podpořte autora. S přesunem do nové země se navýšily ceny a každá podpora je hluboce vítána. Články budou dál vycházet v každém případě, ale vaše podpora mi umožní věnovat jim více času a pozornosti.)
Zdroje a další četba:
Baxter, Ian, Nečas, Jaroslav, ed. a Varaďa, Ondřej, ed. Operace Bagration: zničení německé skupiny armád střed v roce 1944. Překlad Jaroslav Nečas a Ondřej Varaďa. Brno: Extra Publishing, 2026. 127 stran. Armády & zbraně. ISBN 978-80-7525-810-6.
Buttar, Prat: Bagration, 1944: The Great Soviet Offensive, Osprey Publishing, 480 stran, 2025, ISBN: 978-1472863515
Merridale, Catherine. Ivanova válka: [Rudá armáda 1939-45]. Vyd. 1. Praha: Beta-Dobrovský, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7306-288-0.
