Článek
Příběh ovládnutí transsibiřské magistrály zůstává dodnes jedním z nejimpozantnějších válečných aktů v našich dějinách, jež vzbuzuje zájem jak v českých zemích, tak v zahraničí. V celém příběhu je však často ponechána velká trhlina, a to mezi koncem dobývání magistrály a následným legionářským odjezdem domů. Je pro to dobrý důvod. Československé legie dokázaly nemožné a zaplatily za to velmi lidskou cenu. V posledních týdnech a měsících aktivních bojů musely čelit vlastní únavě a demoralizovanosti, neschopnosti spojenců a čím dál nebezpečnější bolševické armádě.
Klid před bouří
Srpen roku 1918 byl vrcholem československé moci na Sibiři. Na východě byla u Bajkalu sjednocena cesta na východ a legionáři dokonce vyhráli unikátní námořní bitvu na tamním jezeře. Bolševické síly byly prakticky všude buď rozprášeny, či na ústupu, a místní rudí Němci a Maďaři, kteří hráli až překvapivě velkou roli v komunistických silách, byli rozdrceni. Bílá povstání vypukala všude v regionu a legie začaly cvičit antikomunistické oddíly k efektivnímu boji. A dlouho očekávaná pomoc západních spojenců konečně přicházela díky vyloděním anglo-francouzských sil na severu Ruska a americko-japonských oddílů u Vladivostoku. Vše se zdálo na dobré cestě.
I proto se vedení legií rozhodlo pro riskantní úder na Kazaň. Byla to silná bašta bolševiků, ale její dobytí by mohlo umožnit další postup po řece Volze a navíc by to byl jasný signál spojencům, aby začali postupovat rychleji do ruského vnitrozemí. Místní bělogvardějci byli dle dostupných informací připraveni na povstání a k československému oddílu o přibližně 1000 vojácích se přidalo více než 2000 ruských dobrovolníků z Komučské lidové armády. Pod vedením ruského generála Kappela a československého plukovníka Josefa Švece se tato kombinovaná armáda dala do útoku.
Bitva se stala naprostým triumfem. Bolševici sice měli k dispozici 10 000 mužů, ale tyto rudé gardy byly extrémně špatně vycvičené a jejich reálná bojová síla byla velmi mizivá. Kappel upoutal jejich pozornost prvním útokem, načež jim do nechráněného boku vpochodovali legionáři. To vrhlo bolševiky do zmatku, který již pouze zhoršila lokální povstání proti rudé tyranii, která vypukla jak v Kazani samotné, tak v okolních městech. Většina bolševiků byla buď zajata, nebo rovnou změnila strany a přidala se k lidové armádě. Město Kazaň tak bylo osvobozeno po pouhém týdnu aktivních bojů a k 7. srpnu bylo plně zajištěno.
Na první pohled se výsledek zdál naprosto ideální. Zahraniční média brzy opět chválila legie do nebes za další triumf a bílá vojska skutečně mohutně posílila díky dobrovolníkům z Kazaně. Ztráty útočníků navíc byly zcela minimální. Kappel později mluvil o pouhých 25 padlých, ale i více realistické odhady pochybují, že počet mrtvých přesáhl 100 mužů. A navíc se podařilo získat velkou část carského zlatého pokladu, jež byla v Kazani ponechána kvůli očekávání, že město půjde lehce ubránit. Právě zde začala celá fascinující sága legií a carského zlata, jež si dodnes drží tolik veřejné pozornosti.
Brzy se však začaly rojit problémy. Všechny sliby o podpoře mocností se brzy začaly ukazovat jako naprosto prázdné. Američané nechtěli příliš zasahovat, Britové a Francouzi se soustředili na už obsazené přístavy a Japonci si spíše hleděli svých imperiálních ambicí na Dálném východě. S výjimkou pár aktivních podporovatelů, včetně Winstona Churchilla, se celá intervence začala ukazovat jako blamáž. Problémy se objevily i s ruskými bílými, jež sice posílili, ale zdaleka ne tak moc, jak bylo legiím slibováno. Z Kazaně a dalších měst, které legionáři ovládli na západním konci Sibiře, se tak najednou staly jen slabě chráněné cíle, které však bolševici chtěli za každou cenu dobýt zpět.
Kazaň podruhé
To také přispělo k rostoucí demoralizaci mezi legionáři. Jejich síly byly v tomto bodě už téměř kompletně vyčerpány kvůli prakticky neustálým bojům s bolševiky, ale horším faktorem byl právě pád morálky. Boje na daleké Sibiři nebyly to, k čemu se legie upsaly. Jejich cílem bylo nezávislé Československo a to mělo být dosaženo bojem proti Německu a Rakousko-Uhersku. Dokud se bojovalo jen o průchod do východních přístavů, tak morálka celkem držela, ale dobytí Kazaně a následné pokračující boje už byly čistě otázkou střetů s bolševiky. Morálka padala a opět se začaly šířit i komunistické sympatie, které už dříve vedly k zběhnutí frakce tzv. Rudých legionářů (např. Jaroslav Hašek), což je téma zasluhující vlastní článek.
Mezitím však opět rostla bolševická hrozba. Vláda v Moskvě dlouhodobě odmítala myšlenku vytvoření vlastní armády a tuto ideu brala za ideologickou zradu. Porážky na Sibiři a kompletní neschopnost místních rudých milic porazit legionáře a bílé frakce však způsobily spolu s dalšími prohrami dostatečný šok, aby se do popředí dostala frakce vedená Lvem Trockým, budoucím sovětským maršálem Tuchačevským a dalšími zastánci vytvoření pravidelné Rudé armády. Obzvlášť Trockij, jenž promptně osobně zamířil na východ, měl hlavní roli ve vytvoření efektivního vojska a jako hlavní cíl jeho prvních vytvořených jednotek zvolil znovudobytí Kazaně a dalších měst na západním okraji Sibiře.
Druhá bitva o Kazaň měla proběhnout mezi 5. a 10. říjnem a tentokrát šlo o plný obrat. Ještě před ní vypuklo povstání probolševických dělníků ve městě, jež rozdělilo pozornost bílých oddílů a umožnilo rychlý postup Rudé armády v prvních dvou dnech bojů. Bílí a Čechoslováci dokázali postup dočasně zpomalit, ale Kappel a Švec byli i po náboru nových dobrovolníků přečísleni čtyři ku jedné a tentokrát už nemohli spoléhat na nízkou kvalitu nepřítele. Boje byly obzvlášť v posledních dvou dnech velmi tvrdé a útočníci utrpěli vysoké ztráty, ale město evidentně nešlo dál udržet. 10. září se obráncům podařilo stáhnout většinu sil dál na východ a bolševici znovu ovládli Kazaň.
Situace však byla kritická i na dalších frontových pozicích. Kombinované síly bílých a Čechoslováků byly jen o pár dní později poraženy u nedalekého Simbirsku, kde je Tuchačevskij zahnal na ústup. Jednotky ustupující od Kazaně dokázaly na čas situaci stabilizovat, ale Kappel nakonec nezvládl plně osvobodit město a musel ustoupit dál. Tyto porážky byly pro bílé jednotky extrémně demoralizující a i legie byly v čím dál horším stavu. Formální sjednocení všech bílých vojsk 23. září situaci poněkud zlepšilo, ale toto vzpružení nemělo dlouho vydržet.
Rudá ofenzíva totiž pokračovala dál. 1. října padlo město Syzraň a 7. museli legionáři a bílí kvůli kombinaci místního povstání a bolševického postupu opustit Samaru. Naděje na ovládnutí řeky Volgy se rozplynula a nově zformovaná bílá ruská vláda začala propadat panice. Rudí však už museli také zastavit, jelikož utrpěli těžké ztráty a pokračující odpor legií a bílých oddílů stále dokázal vytvořit stabilní frontu dál na východ. Tato série porážek však 17. listopadu vedla k převratu, kdy poměrně demokratickou bílou vládu nahradil vojenský režim admirála Kolčaka.
Pryč od fronty!
Nová diktatura dokázala v listopadu spustit úspěšnou protiofenzívu, která zpět dobyla většinu ztracených území s výjimkou Kazaně. Zničení demokratické vlády však bylo poslední kapkou pro legionáře. Ani návštěva Milana Rastislava Štefánika nedokázala přesvědčit vojáky o nutnosti dál bojovat s bolševiky a převážně demokratické legie braly myšlenku boje za Kolčakův režim jako zcela ohavnou a nepřijatelnou variantu. Navíc se k nim dostaly zprávy o vyhlášení nezávislého Československa, což pro většinu z nich znamenalo, že je nejvyšší čas vrátit se domů, kde se začal budovat nový stát. Proč by se mělo pokračovat v marném boji na východě?
Nově nezávislý stát však byl pod tlakem mocností, jež braly legie za nutnou součást své ruské intervence, což bylo obzvlášť ironické, jelikož právě neochota spojenců poslat vlastní vojáky do ruského vnitrozemí vedla z velké části k demoralizaci legií. V některých oblastech došlo k otevřenému odmítnutí poslechnout rozkazy a legionářská bojeschopnost se zhroutila. Obzvlášť tragický je případ plukovníka Švece, jenž byl velitelem legií v obou bitvách o Kazaň. Jeho vojáci mu po tolika společných měsících kompletně vypověděli poslušnost a plukovník byl zasažen psychickým kolapsem, po kterém spáchal sebevraždu.
Druhá Kazaň a bolševická podzimní ofenzíva roku 1918 byly posledními reálnými bitvami našich legií. Jejich členové byli roku 1919 postupně přemístěni do role strážců magistrály, zatímco reálný boj padl plně do gesce bílých vojsk admirála Kolčaka. Evakuace domů však stále vázla, a to vedlo k opakovaným hádkám a konfliktům mezi legionáři, zástupci mocností a Kolčakovou vládou. Admirál si s legiemi stvořil obzvlášť nepřátelský vztah, což vedlo k tomu, že ho po pádu jeho vlády a postupu bolševiků na Sibiř legionáři zajali a předali výměnou za příměří rudým vojskům, jež ho následně popravila. Poslední legionáři konečně opustili Vladivostok roku 1920 nedlouho před zhroucením zbývajících bílých vojsk.
Legionáři své poslední bitvy prohráli, a to především proto, že v nich neměli zájem bojovat. Byli také přečísleni nově reformovanou Rudou armádou, jež tou dobou začala získávat převahu na všech frontách. Neochota mocností podpořit legie vlastními vojáky, Kolčakův puč a nakonec především vyhlášení nezávislého Československa pomohly tuto nechuť proměnit v kompletní demoralizaci. To bohužel pomohlo ve stvoření rudého bolševického režimu, ale legie v této tragédii neměly velkou vinu. Jiní aktéři na ně vsadili příliš a očekávali od nich, že i nadále budou provádět nemožné. Oni však ztratili ten hlavní důvod, proč tak velkolepé činy dokázali provést.
(Pokud jste dočetli až sem, zvažte prosím také přímý příspěvek přes tlačítko Podpořte autora. S přesunem do nové země se navýšily ceny a každá podpora je hluboce vítána. Články budou dál vycházet v každém případě, ale vaše podpora mi umožní věnovat jim více času a pozornosti.)
Zdroje a další četba:
Fidler, Jiří. Encyklopedie československých legií. Vydání první. Praha: Euromedia Group, 2025. 375 stran. Universum. ISBN 978-80-284-0972-2.
McNamara, Kevin J. Velký sen dvou malých národů: československé legie v Rusku a vznik první republiky. Překlad Klára Petříková. Vydání první. V Praze: Slovart, 2020. 391 stran. ISBN 978-80-7529-774-7.
Beevor, Antony. Russia: revolution and civil war 1917-1921. First published. London: Weidenfeld & Nicolson, 2022. 576 stran. ISBN 978-1-4746-1014-8.
Vácha, Dalibor. Prokletá magistrála: Čechoslováci na Sibiři v roce 1919. Praha: Epocha, 2019. 126 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. Magnetka; svazek 52. ISBN 978-80-7557-170-0.
