Nepotřebujeme televizi placenou z daní ani z koncesionářských poplatků

Vláda chce koncesionářské poplatky zrušit a Českou televizi platit přímo ze státního rozpočtu. Opozice poplatky brání jako poslední hráz nezávislosti. Obě strany se ve skutečnosti přou jen o to, z které kapsy budou lidé platit povinně. Existuje však třetí cesta: veřejnoprávní televize, která si na sebe vydělá sama, tak jako britská Channel 4 nebo novozélandská TVNZ.

Debata o budoucnosti České televize uvízla ve slepé uličce. Na jedné straně stojí vládní návrh, který v říjnu prošel ve Sněmovně prvním čtením. Podle něj má ČT v roce 2027 dostat místo poplatků ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun, tedy o miliardu méně, než letos plánuje vybrat na poplatcích [1]. Na druhé straně stojí ti, kdo hájí poplatek 150 korun měsíčně [2] jako jedinou možnou záruku svobodného vysílání. Obě strany se tváří, jako by jiná možnost neexistovala. Jako by veřejnoprávní televize mohla žít jen z peněz, které lidé odvádějí z donucení, ať už složenkou, nebo v daních.

Říkám to otevřeně: nepotřebujeme televizi placenou z daní ani z koncesionářských poplatků. Potřebujeme televizi, která obstojí sama.

Přesun z poplatků do rozpočtu přitom není úspora, ale pouhá výměna kapsy. Domácnost, která dnes zaplatí na televizním poplatku 1 800 korun ročně, je zaplatí v daních. Nově však za Českou televizi zaplatí i ten, kdo dnes poplatníkem není, tedy kdo nemá televizor, chytrý telefon, tablet ani počítač, na kterém lze vysílání přijímat [2]. Vláda sice slibuje, že výši příspěvku stanoví přímo zákon a peníze budou chodit v měsíčních platbách [1], [9]. Zákon ale může vládní většina kdykoli změnit svými hlasy. Navíc se částka zvýší až tehdy, když inflace v součtu dosáhne deseti procent [8]. Česká televize tak bude dlouhodobě záviset na vůli každé příští vládní většiny. Kdo platí, ten rozhoduje, a to platí o vládě stejně jako o divákovi. Proto chci, aby o České televizi rozhodoval divák.

Koncesionářský poplatek se zrodil v době, kdy existovalo pár kanálů a na střeše stála anténa. Mladší generace dnes sleduje streamovací služby, YouTube a podcasty; televizor pro ni není kus nábytku, ale aplikace v telefonu. Zákon na to od května 2025 odpověděl po svém: poplatek nově platí každá domácnost, která má jakékoli zařízení schopné přijímat televizní vysílání, tedy i pouhý chytrý telefon nebo počítač [2], [3]. Povinná platba jen za to, že někdo vlastní telefon, je anachronismem. Mnoho lidí ji proto právem vnímá jako daň, kterou se nikdo neodvážil nazvat pravým jménem.

Ve všech ostatních oblastech života platí lidé za služby, které si sami vyberou. Proč by veřejnoprávní televize měla být jedinou výjimkou, která se o přízeň diváků nemusí ucházet? Nebojuji proti veřejné službě. Bojuji proti tomu, aby stála na donucení, a ne na přesvědčení. Instituce, která má jistý příjem bez ohledu na to, jak dobře slouží, ztrácí motivaci se zlepšovat. To není ideologie, ale obyčejná lidská zkušenost.

Britská Channel 4 vysílá od roku 1982. Patří veřejnosti, ale nedostává žádné veřejné peníze: financuje se především z reklamy a sponzoringu. Je zákonnou korporací nezávislou na vládě, nemá akcionáře a veškerý zisk vkládá do programu [4]. Sama pořady téměř nevyrábí, ale objednává je u nezávislých produkčních společností. Podle analýzy z roku 2021 jich využívala zhruba dvě stě [5]. Stanice sama mluví o modelu Robina Hooda: výdělečné pořady financují ty, které jsou pro veřejnou službu klíčové, včetně zpravodajství a publicistiky [4]. Výsledkem jsou odvážná dramata, oceňované dokumenty a respektované zpravodajství. A britského daňového poplatníka to nestojí ani penci.

Novozélandská TVNZ je ve vlastnictví státu, ale podle vlastních údajů získává více než 95 procent příjmů z reklamy. Redakční nezávislost má zakotvenou v zákoně z roku 2003, takže žádný ministr jí nemůže diktovat, o čem a jak má informovat. Některé publicistické pořady sice veřejné peníze dostávají, ale výhradně ze soutěžních fondů, například od agentury NZ On Air, a TVNZ o ně musí každý rok znovu žádat [6].

Oba příklady vyvracejí dogma, které ovládá českou debatu: že veřejná služba a nezávislost jsou možné jen díky povinným platbám. Ve skutečnosti platí opak. Televize, která si vydělá sama, nemusí nikomu děkovat.

1. Veřejné vlastnictví zůstává. Česká televize nebude privatizována ani rozprodána. Zůstane ve veřejném vlastnictví jako zákonná korporace s jasně vymezeným posláním: nestranné zpravodajství, vzdělávání, kultura, služba regionům a menšinám. Zisk se nebude vyplácet státu ani nikomu jinému; zůstane v televizi a poputuje do pořadů, techniky a zázemí.

2. Volné ruce k podnikání. Zákon dnes možnosti České televize vydělávat výrazně omezuje. Nově dostane možnost postupně rozšířit reklamu a sponzoring, prodávat licence a formáty do zahraničí, zpeněžit svůj mimořádně bohatý archiv, nabízet prémiovou verzi iVysílání bez reklam, pronajímat studia a techniku a vstupovat do koprodukcí. Archiv a zkušenosti ČT patří k tomu nejcennějšímu, co česká audiovize má, a dnes zůstávají z velké části nevyužity.

3. Dobrovolný příspěvek místo povinného poplatku. Kdo si veřejnoprávní televize váží, bude ji moci podporovat dobrovolně, jednorázovým nebo pravidelným darem. Dar bez protiplnění bude daňově odečitatelný stejně jako dary na kulturu či vzdělávání. Prémiové služby, například sledování bez reklam nebo placený přístup do archivu, jsou ale obchod, nikoli dar: kdo si je předplatí, platí za službu, a takovou platbu si od daní odečíst nebude moci. Pokud je pravda, že většina Čechů považuje ČT za nepostradatelnou, nemusí se televize dobrovolného modelu bát. Přízeň diváků se pak stane nejen měřítkem úspěchu, ale i hlavní motivací.

4. Veřejné peníze jen v soutěži. Existují pořady, které trh sám neuživí: regionální zpravodajství, vysílání pro národnostní menšiny, vzdělávací obsah pro děti nebo náročné dokumenty. Pro ně zřídíme granty na veřejnou službu (Community Service Grants). Nejde o paušální dotaci jedné instituci, ale o peníze na konkrétní pořady, o které se soutěží. Inspirací je novozélandská agentura NZ On Air, která takto podporuje pořady na veřejnoprávních i soukromých stanicích.

Jak to bude fungovat? Grantový fond vyhlásí jednou či dvakrát ročně výzvu s předem zveřejněnými prioritami, například regionální zpravodajství nebo vzdělávací pořady pro děti. Přihlásit se může každý, kdo umí pořad vyrobit a dostat k divákům: Česká televize, soukromé a regionální stanice, internetová média i nezávislí producenti. Žadatel předloží námět a rozpočet a doloží, kde bude pořad vysílán. Projekty posoudí nezávislá odborná rada podle jasných kritérií: veřejný přínos, kvalita, cena a to, zda by pořad bez podpory vůbec vznikl. Peníze se vyplácejí po částech podle postupu výroby a hotový pořad musí být po stanovenou dobu zdarma dostupný na internetu. Všechna rozhodnutí včetně hodnocení se zveřejní. Peníze tak půjdou za pořadem, nikoli za institucí, a o tom, co se natočí, nebudou rozhodovat politici. Celý fond bude výrazně menší a průhlednější než dnešní miliardové rozpočty.

5. Rozumné přechodné období. Nechceme, aby Česká televize přes noc zkrachovala. Navrhujeme přechodné období několika let s postupně klesající podporou. Během něj televize zeštíhlí, přestaví obchodní model a ověří, kolik jí přinesou dobrovolné příspěvky. Reforma, ne demolice.

Celou reformu musí jistit dvě nepřekročitelná pravidla financování.

Žádné peníze od cizích vlád a nadnárodních institucí. Česká televize nesmí přijímat peníze od zahraničních vlád, jejich agentur ani nadnárodních institucí. To platí pro rozpočet Evropské unie, pro Norské fondy i pro organizace typu někdejší americké agentury USAID [7]. Veřejnoprávní médium, které má nestranně informovat o české i evropské politice, nesmí být finančně závislé na těch, o nichž informuje. Kdo platí, ten rozhoduje. To platí o Bruselu či Washingtonu stejně jako o vládě v Praze.

Úplná průhlednost. Každý příjem nad stanovenou hranici, ať jde o dar, sponzoring, reklamní kontrakt, nebo grant, bude zveřejněn v otevřeném registru: kdo, kolik a na co. Pokud by televizi chtěla podporovat firma, profesní svaz, nadace či jiná zájmová skupina, každý občan si to bude moci dohledat. Divák má právo vědět, kdo platí pořad, na který se dívá.

„Komerčně financovaná televize se zbulvarizuje.“ Channel 4 už více než čtyři desetiletí dokazuje opak. O kvalitě rozhoduje zákonné poslání a schopné vedení, nikoli zdroj peněz. Povinnosti veřejné služby zůstanou zakotveny v zákoně a jejich plnění bude dál kontrolovat Rada České televize.

„Bez jistých peněz nebude televize nezávislá.“ Právě naopak. Nejméně nezávislá je instituce, jejíž příjem může vládní většina kdykoli změnit zákonem, a přesně tam míří současný vládní návrh. Televize, která stojí na vlastních nohou a na dobrovolné podpoře diváků, je vůči politickému tlaku nejodolnější.

„Vezme reklamu soukromým stanicím.“ Tuto obavu beru vážně. Proto navrhuji postupné uvolňování reklamy, nikoli skokové, a grantový fond otevřený všem včetně soukromých televizí. Férová soutěž o diváky i o veřejné granty nakonec prospěje především divákům.

„Zpravodajství se nezaplatí.“ Zaplatí, pokud bude financováno stejně jako u Channel 4: z výnosů úspěšných pořadů, z dobrovolných příspěvků a tam, kde je to opravdu potřeba, ze soutěžních grantů. Kvalitní a důvěryhodné zpravodajství je navíc nejsilnějším argumentem, proč by lidé měli televizi dobrovolně podporovat.

Volby jsou vždy především otázkou důvěry. Jedni věří, že lidé musí být k podpoře veřejné služby donuceni. Druzí věří, že ji musí řídit stát přes svůj rozpočet. Já věřím lidem. Věřím, že dobrá Česká televize si své diváky i dárce najde. A ta, která by je najít nedokázala, by si povinné peníze nezasloužila.

Náš návrh přináší tři jasné věci. Konec povinných plateb za televizi, ať už se jmenují poplatek, nebo daň. Konec závislosti veřejnoprávního vysílání na vládní většině i na zahraničních penězích. A začátek televize, která slouží divákům, protože o ně musí stát. Česká televize nepatří vládě ani opozici. Patří veřejnosti, a právě proto ji má veřejnost podporovat svobodně, nikoli z donucení.