Yiddish Summer Weimar '26

Pro ty, kdo to nevědí: jde o festival jidiš kultury, který se už 26 let každoročně koná v létě ve Výmaru. Pro ty, kdo to nevědí, jidiš je historický jazyk východoevropských židů. Dění na festivalu lze pracovně rozdělit na redn (+shraybn), zingn, tantsn, a shpiln (pro ty, co neumějí ani německy: mluvit (+psát), hrát, tancovat, zpívat). To vše se děje formou workshopů pro různě pokročilé, představení profesionálů, jamů a podobných akcí, a všeobecného hemžení.

Ještě před válkou byla jidiš mateřským jazykem více než 10 milionů lidí, přičemž existovala jak spisovná verze, která byla standardizována ve třicátých letech, tak mnoho dialektů. Po válce počet mluvčích drasticky poklesl, a to nejen kvůli šoa, ale i kvůli tomu, že jej přestaly používat i emigranti. Jako hlavní mateřský jazyk se udržela víceméně jen v ultraortodoxních komunitách, hlavně v USA a v Izraeli, když tedy nepočítáme poněkud bizarní Židovskou autonomní oblast v Rusku, kde jsou dodnes jidiš cedule, ale nejspíš už skoro žádní mluvčí.

V posledních desetiletích jidiš zažívá znovuzrození. Znovu se píšou knihy, divadelní hry, poezie i písně. Vším tím nás měl provést workshop Yiddish buffet. Osobně jsem nějak přehlédl informaci, že je celý v jidiš, nikoli anglicky o jidiš. S porozuměním to nebylo tak špatné (středoškolská němčina, omílání písniček a kurs v Duolingo přece jen zanechaly nějaké stopy), s mluvením to však bylo horší - když už jsem nějaké slovo vylovil z paměti, ještě jsem musel bleskově rozhodnout, jestli náhodou není jen německé a pokud ano, zkusit vylovit jidiš ekvivalent - zkrátka to ze mě lezlo jako z chlupaté deky a výsledek byl všelijaký, prostředí však bylo tolerantní. Další výzvou je pro mě hebrejské písmo, které sice jakž takž přečtu, ale psací neumím ani náhodou. Ještě že existuje transliterace.

Kromě Buffetu bylo na YSW na výběr ještě několik dalších workshopů pro různě pokročilé, účastníci spolu občas jidiš mluvili, festival též nabízí ubytování v yiddish hoyzn, což jsou byty, kde se bydlí v jidiš. Než bych ale si na něco takového troufnul já, musel bych se ještě hodně učit.

Toto se pokouším provozovat už třicet let, většinou formou nápodoby. Nezasvěcené publikum většinou jazykové nedostatky nepozná, navíc je zde oněch několik dialektů, na které se mohu vymluvit. Interpretace jidiš písní má nicméně velkou spoustu nuancí, které dosud byly pod mou rozlišovací úroveň, ať už jde o různé ornamentace či jiné specifické výrazové prostředky. Dobrá zpráva je, že je výslovnost (alespoň některých dialektů) podobná té naší, dokonce je povoleno i ostré české r. To ostatně není s podivem, jidiš žila dlouhá staletí ve slovanském prostoru.

Co se zpěvu týče, na výběr toho letos bylo hodně: červencový začátečnický a pokročilý kurs, ten druhý s klezmer ikonou Lorinem Sklambergem (ano, tím, od kterého jsem odposlouchával první kousky). V druhém turnusu pak bylo možné jít na „Master class“ k nestorce tradiční jidiš interpretace Ethel Raim nebo k žánr poněkud moderněji pojímající Saše Lurje (tuto možnost jsem zvolil já, víc snad napíšu později)

Co se týče repertoáru, na výběr je opravdu hodně. Existují rozsáhlé online archivy na poslední chvíli zachráněných lidovek a spousta nadšenců v nich hledajících, vzniká ale i nová tvorba. Specifickou kapitolou jsou písně spojené s židovským dělnickým hnutím či socialistickým hnutím Bund, za něž by se nestyděl žádný soudruh. A pokud by vám to nestačilo, můžete si do jidiš něco přeložit.

A sakh zingn se dalo slyšet na různých koncertech (také napíšu později). Na jamech se zas tak moc nezpívalo, pokud tedy nepočítám nigny - popěvky beze slov. A protože ani na workshopu si každý z dvaceti účastníků příliš zazpívat nestihl, osobně mám nově hlavu plnou rozumů, natrénováno však nikoli.

Tanec k jidiš kultuře neodmyslitelně patří, je to však trochu něco jiného, než co známe z tanečních. V párech se tančí minimálně, tance se spíš provozují v kolech nebo v hadech, někdy v různě velkých skupinách. Občas se tančí solo. V chasidských komunitách jsou tance (a zpěv) součástí náboženských obřadů. Historickou specifikou jidiš kultury bylo, že tančili jen kluci s klukama a holky s holkama, snad jen s výjimkou ženicha a nevěsty na svatbě. Toto omezení pochopitelně se sekularizací padlo (jedním z mezistupňů bylo, že muž a žena,každý držel jeden roh šátečku). Při budování Izraele už horu tančili kluci s holkama bez šátečků.

Světem židovského tance nás provedli Eli Benedikt (za chasidy) a Andreas Schmitges (za ostatní). Na YSW nezvyklým krokem bylo zařazení balfolku - evropských lidových tanců - jejichž výuky se zhostila charismatická Lena Anseeuw (to, že tyto tance nemají nic společného se židovstvím pak bylo předmětem diskusí, nepřekvapivě spíše ze strany účastnic než účastníků).

Vrcholem byl bál, k němuž hrál paralelně se připravující taneční orchestr. Naše výkony byly přiměřené tomu, že jsme se za pět dní „naučili“ skoro dvacet různých tanců, židovské tančení však s nedokonalostí počítá - když umíte základní krok, nic moc se nezkazí. Byly ale i silné momenty, třeba chasidský tanec, který provozují čtyři řady uspořádané do čtverce, které se různě přibližují, prolínají atd., viz úvodní fotka.

Na rozdíl od loňska jsem tuto činnost neprovozoval v rámci workshopu, jichž bylo na výběr pro různé pokročilosti, věky i ambice několik, k hraní však byla spousta jiných příležitostí, ať už jamy - v hospodách, na námístí, v hosteluv kuchyni - nebo třeba noční posezení v parku. Tady bych asi měl zdůraznit, že klezmer v původním smyslu není to, co provozuje většina takto se zařazujících skupin včetně té naší - tedy interpretace jidiš a odvozených písní - alébrž instrumentální taneční hudba nanejvýš s nějakým tím ajajaj.

Podobně jako u textů písní existují různé archivy klezmerových melodií. To, že ve Výmaru jejich obsah umí spoustu lidí zahrát, je nespornou zásluhou sběratelek a učitelek Susi a Szilvie, které neúnavně vedou workshopy (ve Výmaru, jinde, i online) a které vydaly jakousi sbírku klezmerových standardů, bez jejichž znalosti se na jamech příliš nechytáte, ledaže byste byli už na desátém, to si pak občas písknete.

Jestli ne většina, tak velká část účastníků bydlí v jednom stejném hostelu, kde se ale zas tak moc bydlet nedá: pořád se tam pořád něco hemží, někdo hraje, brebentí, a v kuchyni je tlačenice. Stejně by ale málokdo z obyvatel měnil - kdybych byl někde jinde, cítil bych se mimo.

Co se týče sociálna, jezdí sem domácí, ostatní Evropané, Američané, Izraelci, židé i nežidé, což tu ale nikdo moc neřeší. Nemyslím si, že by vznikalo moc nějakých hlubokých nových vztahů - na Facebooku jsme se nějak spojili, to ano, ale důležitější je, že se uvidíme příští rok.

A kdyby čtenářstvo zajímalo, jak to tam bylo s oblíbenými kulturními válkami, zejména tedy tou blízkovýchodní, tak ho zklamu. Nijak. Občas bylo z kontextu jasné, na které straně kdo je, i židovská komunita je na rozdíl od nás ve světě v této věci rozdělená. Bydlel s námi muž pocházející z osady, ale i mladíci, kteří by kvůli Bibimu z Izraele nejraději utekli. Do nějakých konfliktů se však nikomu nechtělo, protože jsme tam přece byli kvůli něčemu jinému, v danou chvíli důležitějšímu. Není tohle náhodou řešení i jinde?