Článek
Olympijské hry. Dvě magická slůvka, při jejichž pouhém poslechu se mnoha sportovním nadšencům tají dech z představy, že by se někdy mohli stát součástí tohoto ušlechtilého, pestrobarevného festivalu spojování všech ras, náboženství, a kultur. Nikoliv nutně jako sportovci, neboť jakkoliv se snažíme, ne každému je dáno shůry dosahovat výkonů vpravdě nadlidských, jichž se nám dostává ke shlédnutí ve výhni bojů těch nejlepších z nejlepších. Možností účasti je více. Můžeme býti diváky, dobrovolníky, sportovními novináři, ba dokonce i organizátory.
Neměli bychom ovšem zapomínat, že již odpradávna je tento svátek sportu nedílně spojen také s oslavou lidství, a s duchovními hodnotami s ním spojenými. Ostatně na prvních novodobých Hrách se udělovaly pocty také za nádherná umělecká díla propojující krásu duše a těla. Co konkrétně krásného je na focení se s armádním představitelem teroristické země? Či na sdílení příspěvků na podporu zločinecké, okupační armády? Na to se, prosím, těch tří ruských sportovkyň radši neptejte, pokud tedy chcete udržet svou duševní rovnováhu. Jejich jména zmiňovat nehodlám, nestojí za jedinou další slabiku.
Účast země vysmívající se celosvětové snaze o dialog a souznění, to je cesta do hlubin předválečného tápání olympismu, které vyústilo v pořádání nejostudnějších Her v historii, konajících se v Berlíně v roce 1936. V této souvislosti se sluší také zmínit moskevské hry z roku 1980, a pekingská dostaveníčka z let 2008 a 2022. Slepá ulička, jíž jsme již prošli. Ano, dnes se tato událost nekoná v Rusku, a někdo by mohl namítnout, že přeci těch patnáct sportovců (a dalších sedmnáct ze země věrného pejska Kremlu, jímž je Bělorusko), je poměrně zanedbatelnou šmouhou na lesku nablyštěných pařížských klání těchto dní. Není tomu ovšem tak. Neexistuje neutrální sportovec, neboť každý z nich bude dnes či v budoucnu zneužit ruskou propagandou. Fakt, že u jména tenistů či plavců z Ruska nebude vlajka jejich státu, ani označení státu v popisku pod jménem, nezmění nic na tom, že si obyčejný Rus odněkud z Volgogradské oblasti řekne při oznámení o zisku té či oné medaile těmi pro „neutrální“ sportovce, že je Rusko velké, a je potřeba bojovat za jeho zájmy. A že nyní jsou těmi zájmy zisky mezinárodně uznaných území jiných států. I za cenu páchání těch nejhorších zvěrstev, která nepatří do žádného století, a rozhodně nepatří do civilizace, jíž jsou olympijské hry oslavou.
Nedělejme si prosím iluze. Také u nás byl sport za minulého režimu součástí státní propagandy, a mohli jsme slyšet věty jako „medailové pořadí národů značí další vítězství socialistického člověka nad pokleslým Západem“, či jiné perly. Ovšem dnes slouží sport v Rusku jako velmi důležitá pomoc pro válečnou mašinérii, pro jakousi pochybnou národní hrdost imperiálními choutkami posedlé velmoci, která se rozhodla ničit vše lidské. Vidíme symboly Z na hrudích ruských sportovců, na hokejových stadionech. Největším sponzorem války je generální partner KHL, sportovci se fotí v armádních mundúrech se zločinci. A to již vůbec nemluvím o tom, že národním sportem Rusů je podvádění. Pamatujete na Soči? Téměř všechny zlaté medaile byla nucena domácí výprava vrátit. Nikde jinde není státem podporovaný doping, a nikde jinde nejsou uctíváni dopující vítězové jako národní hrdinové. K tomuto všemu je třeba zaujmout jednoznačné stanovisko. Stepování na místě, které předvádí MOV, je urážkou a popliváním olympijských hodnot!
Již cítím, jak zejména zastánci tradičních hodnot usedají za své klávesnice, a bojují za nemíchání sportu a politiky dohromady. Ovšem tyto dva světy nebyly nikdy od sebe odděleny. Nikdy v historii, a ani na jeden jediný rok. Samotná antická olympiáda vznikla zejména jako prostředek k zachování klidu zbraní. Dodržoval se při ní všeobecný posvátný mír, zvaný „ekecheiria“ („zdržení se rukou od zbraní“) No a pokud se přesuneme do dnešních dní, tak můžeme také stavět i na ryze praktických zkušenostech. Tedy opravte mě, pokud se mýlím, ovšem mám takový nejasný pocit, že pokud vás napadne postavit stadion ve vašem městě, tak nezajdete za sousedem s prosíkem o pár desítek přebytečných milionů. Půjdete za radními města či obce, takže za politiky. Nuže, o jaké nezávislosti sportu na politice se bavíme, je-li nutné k postavení zázemí pro amatéry i profesionály spolupracovat s volenými zástupci?
Současné Rusko je nenasytnou chobotnicí, jíž je třeba ustřihnout chapadla, a ne jí ustupovat. Kšeftování s temnotou již jednou dovedlo celý svět k milionům mrtvých v hrůzách druhé světové války. Je naší povinností poučit se z historie a neopakovat chyby, kterých se dopustili ti před námi. Kdyby nebylo zásadového postoje nemalého počtu mezinárodních federací jednotlivých sportů, tak by se do bohémské metropole Francie podívalo podstatně více, než patnáct zástupců země, která kromě jiných zločinů také zabíjí sportovce ze sousední země. 487 sportovců z Ukrajiny se již na olympijské hry nepodívá nikdy. Byli totiž zabiti při obraně své barbarsky napadené země. Proč by se mělo účastnit patnáct sportovců, když i kvůli jejich nečinnosti, a neodsouzení zločineckého kremelského režimu, přišlo tolik jiných lidí o stejnou možnost?
Další válkou postižení sportovci nemají kde trénovat, protože byla jejich tréninková centra zasažena raketami. Ti se také nezúčastní pařížské show. Nejsem zastáncem kolektivní viny. Ovšem kolektivní zodpovědnosti ano. Za hrůzy páchané jeho státem je zodpovědný každý Rus. Bohužel pro ty normální. Za druhé světové války také nebyl každý Němec zločincem, a prvních poválečných Her v Londýně v roce 1948 se němečtí a japonští sportovci nemohli zúčastnit. Odsouzeníhodný kremelský režim potřebuje schytat právě takto tvrdý políček na všech frontách, neboť ani jinému jazyku, než jazyku silného a odhodlaného člověka, nerozumí. Páchá-li někdo genocidu, porušuje-li veškeré Ženevské úmluvy, devastuje-li naprosto nelidskými způsoby miliony lidí ze sousední země, ničí-li kulturu, faunu, flóru, a pokouší-li se přepsat mapu a tvář celého evropského kontinentu, jemuž navíc vyhrožuje použitím jaderného arzenálu, tak si prostě nezaslouží býti přizván na jakékoliv shromáždění civilizace, a to ani pod falešnou rouškou neutrality. To samé platí pro zemi, která jim v tomto napomáhá. A jestliže necítí povrchní a (zjevně záměrně) slepý Mezinárodní olympijský výbor potřebu razantní akce proti těmto barbarům, tak je z hlediska Vyššího principu morálního povinností každého slušného občana, aby pozvedl hlas na znamení protestu!
„Citius, Altius, Fortius - Communiter“ - „Rychleji, výše, silněji - Společně“. Toto by mělo být naším cílem nikoliv jen ve sportu, nebo při společenských aktivitách, ale také při snaze o dosažení souznění se svým svědomím, se svou duší. Klást na sebe ty nejvyšší morální nároky, a snažit se o jejich naplňování, je stejně důležité, jako trénovat na překonání národního rekordu kupříkladu ve skoku dalekém. Ba co více: je to samozřejmě ještě důležitější. Jsem vzdálen tomu, abych odsuzoval někoho jen proto, že dění na sportovištích v Paříži bedlivě sleduje, či se jej účastní jako divák přímo na místě konání. Bylo by to ode mě pokrytecké, protože jsem sám drahnou chvíli zvažoval svou přímou účast v hlavním městě Francie. Ti obyčejní lidé mají právo sledovat své hrdiny, kteří jim ukazují, kam až lze posunout hranice lidského těla. Miliony slušných občanů podporují své miláčky, svou zemi, aby se v lítých bojích o pocty nejvyšší neztratila. Na tom není špatného vůbec nic. Já sám jsem ovšem dospěl do bodu, kdy jsem si řekl, že tento produkt prostě podporovat nemohu. Tedy jej bojkotuji. A abych byl upřímný, tak si myslím, že krvavou olympiádu v Paříži je ze všech výše zmíněných důvodů vhodné ignorovat. Poslat MOV signál, že takto to prostě a jednoduše nejde!
Pařížský festival morálního marasmu z hloubi své duše odsuzuji. A zdaleka v tom nejsem sám.
