Článek
Jak uvádí Wall Street Journal, tato strategie představuje zlom v obranných pohraničních operací k aktivnímu cílení na logistickou a průmyslovou infrastrukturu, která podporuje ruské vojenské úsilí. Tento strategický obrat přichází v době, kdy má Rusko významnou výhodu v oblasti zbraní dlouhého dostřelu, zatímco evropští členové Aliance jsou stále v rané fázi vývoje podobných schopností. Historicky se strategie studené války zaměřovaly na obrněné a letecké boje v Evropě, přičemž schopnosti hlubokého úderu byly vyčleněny téměř výhradně pro jaderné zbraně. Nicméně technologický vývoj od 80. let - zejména nástup konvenčně vyzbrojených řízených střel a zlepšená balistická přesnost umožnila státům zasahovat vzdálené cíle, aniž by ohrozily životy pilotů. Následná integrace satelitní navigace (GNSS) a stealth technologie se dále zlepšila přesnost a schopnost pronikání, ačkoli vysoké náklady těchto systémů omezily jejich nasazení na vysoce hodnotné cíle.
Vznik jednosměrných dronů, jako byl íránský Shahed-136 a jeho ruský protějšek Geran-2, zrevolucionalizoval válčení na dlouhý dosah. Tyto nízkonákladové drony lze nasadit v obrovských rojích k přetížení radarových systémů a vyčerpání munice protivzdušné obrany. Rusko tento přístup na Ukrajině zdokonalilo, kombinující tyto drony s hypersonickými balistickými a řízenými střelami, aby donutilo obránce současně sledovat více hrozeb pohybujících se různou rychlostí. Ruská výroba těchto prostředků prudce vzrostla. Zatímco výroba tanků a letadel zůstává stabilní, výroba raket vzrostla desetkrát a měsíční výroba dronů nyní přesahuje 7 000 kusů. Novější proudové verze, Geran-4 a Geran-5, jsou výrazně rychlejší a odolnější vůči elektronickému boji, přičemž dosahují mnohem vyšší úspěšnosti při zásahu svých cílů. Tyto schopnosti umožňují Moskvě ohrožovat kritickou evropskou infrastrukturu. Pokud konflikt na Ukrajině skončí, Rusko by mohlo tyto zásoby potenciálně přesměrovat do evropských dopravních a energetických sítí.
V reakci na to začalo NATO integrovat konvenční hlubinné údery do svého operačního plánování. Nedávné sympozium, které pořádal generál Alexus G. Grynkewich, zkoumalo využití rozmanitého arzenálu včetně amerických raket Tomahawk a ATACMS, britských raket Storm Shadow a německých raket Taurus ke zkomplikování ruských obranných snah. Ačkoliv jsou tyto plány represivní povahy a závisí na počátečním ruském útoku, odrážejí jasnou snahu promítnout moc za hranice aliance.
Rusko reagovalo varováním. Ministr zahraničí Sergej Lavrov uvedl, že ačkoliv Moskva nehledá konflikt s Evropou, je připravena na „velmi rychlou“ válku, pokud by se evropské státy zapojily do nepřátelství.
Současně zůstává problémem výrobní mezera: Rusko vyrobí asi 1 440 balistických raket ročně, zatímco Spojené státy vyrobí asi 650 Patriotů ve stejném období, což zdůrazňuje obtížnost ochrany mnoha rozptýlených stanovišť. Aby se tento rozdíl překlenul, několik evropských zemí výrazně investuje do autonomních úderných schopností. Německo zvažuje investici 12 miliard eur do dálkových arzenálů, včetně pořízení amerických systémů Typhoon a raket Tomahawk.
Francie studuje vývoj pozemních balistických raket s doletem 2 500 km, zatímco Spojené království, Švédsko a Nizozemsko vyvíjejí vlastní střely a programy na výrobu dronů. Tato dynamika vojenské modernizace byla urychlena změnou americké politiky. Washington vyjadřuje přání, aby Evropané převzali otěže své konvenční obrany, zatímco Spojené státy přesměrují své zdroje do Pacifiku a západní polokoule. Německé zpravodajské služby naznačují, že Rusko by mohlo být schopno provést plnohodnotný útok do roku 2028, a proto se rozvoj konvenčních schopností hlubokého úderu stal naléhavou prioritou pro evropskou bezpečnost.
