Článek
Ač městem mého trvalého bydliště protéká největší česká řeka, nikdy jsem si v ní nezaplaval a ani jsem se po ní neprojížděl na lodi. To myslím hezky vystihuje vztah nás Čechů k vodní tokům a vodním plochám obecně. Hospodářsky je téměř nevyužíváme, straníme se jich, žijeme jakoby vedle nich. Jsou pro nás jen zdrojem zábavy (vodáci) a strachu (povodně).
Norové to mají jinak. Přestože dalšími novými mosty či tunely překlenují fjordy a propojují ostrovy, při každé delší cestě autem dřív či později narazíte na trajekt, který vás převeze na druhý břeh. Na naší dnešní 300 kilometrů dlouhé cestě nám posloužily hned dva. Používají se tu asi tak běžně jako u nás vláčky motoráčky.
Sever Norska, kde se právě nacházíme, byl s jihem propojen dříve lodní dopravou než pozemními silnicemi. Od roku 1893 vyjížděla z Bergenu na sever do Kirkenes každý den jedna ohromná loď linky Hurtigruten. Cesta trvala 3-4 dny, využívalo se 14 velkých lodí a kromě pošty a dalšího nákladu uvezla každá přes 500 cestujících. V roce 1962 bylo takto přepraveno celkem 560 tisíc cestujících. Linka se provozuje dodnes, praktické důvody ustoupily turismu. Počty cestujících neklesají, jen počty aut vyrostly až na 55 tisíc ročně.
Tato norská Cesta č. 1 má i své muzeum. Nachází se ve Stokmarknes na Vesterálech, nedaleko jedné z pravidelných zastávek této linky. Hlavní atrakcí Hurtigrutemuseet je přes 80 metrů dlouhá loď MS Finnmarken z roku 1956, která na lince jezdila do roku 1993. Pak byla vytažená na břeh a obestavěná prosklenou budovou. Tam ji lze celou prošmejdit a pak uvnitř v její jídelně chutně poobědvat.
