Článek
Co pro jednoho mohou znamenat staré dopisy, třeba jen další papír na podpal do kamen, to pro Ludvíka Horsta znamená nekonečné studium materiálů, zkoumání, příběhů, tajemství a spletitostí života samotného. Nemusí se jednat samozřejmě jen o dopisy. Jde o veškeré historické listiny, dokumenty, matriční podklady, a další záležitosti, do kterých je vytkaná historie času. Pro Ludvíka Horsta, obchodníka ze šumavského Vimperka, se stala záliba studování těchto různých listin naprostou vášní, a snad i obsesí. Neuplyne dlouhá chvíle, aby nemyslel na nějaký dopis, který ještě neotevřel, na kroniku, do které se ještě nepodíval. Po letech této záliby se stal veřejně známým badatelem, kterého oslovují různí lidé, kteří by chtěli najít své předky, známé, či historii nějakého místa. Byl na sebe dostatečně hrdý, že lidé váží cestu, aby se s ním chtěli byť jen poradit. O obchod už se po vzájemné dohodě stará mladší bratr Rudolf, a tak Ludvík může veškerý čas věnovat svému bádání. Je to dobře vynaložený čas, poskytuje mu naplnění veškerých myšlenkových tužeb, které toto historické zkoumání nabízí, navíc po nějaké době se na tom dá i něco vydělat, což nikdy není k zahození.
Je jaro roku 1930 na Šumavě, Ludvík Horst, už lety ošvihaný badatel, dostává od Františka Meruňky starosty Kunžvartu, nabídku sestavit kroniku tohoto malebného města obklopeného šumavskými lesy. Jedna obsáhlá kronika již existuje, ale končí začátkem 19. století, tak je potřeba, jelikož se blíží setkání rodáků, tuto psanou paměť města doplnit a oživit. Není povolanějšího člověka, než obchodníka na penzi a starého mládence Horsta. Ludvík nabídku samozřejmě přijímá a je v duši celý nadšený, že má po dlouhé době znovu na práci něco většího, něco ucelenějšího, jako je kronika. Po hodinách strávených v městských, církevních a domácích archivech, naráží na kunžvartské poště, tam je úložna veškerých historických pramenů, na jednu zvláštní věc. Neotevřené dopisy z různých koutů světa. Kde se tu vzaly dopisy s poštovními známkami z Hamburku, Rotterdamu, Tokya, Buenos Aires, Londýna, Jakarty. Kdyby své bádání prováděl v Praze, asi by se tolik nedivil, ale v Kunžvartu? Vždyť tu je vzácnost narazit na poštovní známku ze sousedních zemí, nacožpak z jiného kontinentu. Všechny dopisy značí stejné jméno pisatele, jistého K. Kadlece. Kdo je tento záhadný člověk? Očividně dobrodruh, cestovatel, světoběžník. Jedná se o vojáka legionáře? Který na cestě domů nakonec zůstal v cizině? To by dávalo smysl, a nebyl by to zas tak ojedinělý příklad. Musí na to přijít, musí zjistit, kdo stojí za těmito dopisy, určitě to musí být někdo, kdo k tomuto místu má nějaký vztah, nějaký neznámý hrdina, co prošel značnou část světa a má určitě o čem vyprávět, pokud tedy stále žije. Horstova fantazie narostla o obrovská křídla. Objeví, o koho se jedná, a pokud půjde o rodáka z Kunžvartu, bude to vrchol jeho bádání, za který dostane jistě náležité ocenění. Veškerou pozornost upne onomu neznámému. Mohl by tu mít jistě nějaké příbuzné, něčí bratr, syn, manžel, kdo ví? Ludvík nelení a začne se vyptávat, zda v Kunžvartu či jinde v okolí nežijí nějací Kadlecové. V Kunžvartu to štěstí nemá, ale v Borové osadě se nachází hospodářská usedlost, kde žije jistý Antonín Kadlec. Od místních se dozvídá, že má jít o lesního dělníka a hospodáře dlouho po padesátce. Horst tedy vyráží do toho odlehlého místa kolem luk a lesů a doufá, že mu Antonín dá odpovědi na jeho otázky.
Je slunečné teplé letní ráno, Ludvík je už od svítání na nohou a přichází za štěkotu psů kolem dvou velkých gruntů v Borové osadě. Ztratí slovo s jedním hospodářem a zjistí, že Antonín Kadlec bydlí na cípu vesnice mezi kapličkou a hřbitovem. Cestou k němu přemýšlí, co společného má jeho dobrodruh z dopisů společného s tímto místem, třebaže nic, ale v koutku mysli ví, že je správně, že jeho úvahy jsou správné. Konečně dochází na místo, nově stlučený plot s natřenými latěmi dává znamení, že je o grunt dobře postaráno. Nikde nikdo, obchází Ludvík stavení kolem dokola, po nějaké době slyší zvuk štípání dřeva, a tak ten zvuk následuje, vidí vysokou hřmotnou postavu, jak se ohání sekerou.
,,Dobré ráno vám přeju," pozdraví vesele Ludvík.
Antonín se na něj podívá a dává sekeru dolů, chvíli si neznámého prohlíží, a pak odpoví. ,,Dobrý den i vám, co si přejete?"
,,Jste pan Antonín Kadlec?
,,Ano to jsem, proč se ptáte? Jste od úřadu?"
,,Ne to nejsem," zasměje se Ludvík, ,,i když jsem tu v jedné věci spojené s úřadem starosty Kunžvartu," dodá tajemně.
,,A co pak by Franta Merunka po mně chtěl," opáčí Antonín.
,,Sám starosta nic, to nebojte,“ dodá s úsměvem Horst.
,,To já mám k vám jisté přání?" dodá ještě tajemněji.
,,Přání? A co pak byste si přál pane?"
,,Ludvík Horst, starosta Merunka mě pověřil sestavit kunžvartskou kroniku ku příležitosti setkání rodáků."
,,A co pak chcete ode mne?" dodá s nezájmem Antonín.
,,Když jsem pátral v archivu, tak jsem našel několik neotevřených dopisů a všechny byly od jistého K. Kadlece, nevíte, o koho by se mohlo jednat?"
V tu chvíli Antonín zbledl, chvíli se koukal na Horsta a chvíli do země.
,,Není to nikdo, o kom bych chtěl mluvit,“ odsekl jasně Kadlec.
,,A teď mne omluvte, mám práci," a začal štípat dál.
Ludvíka to jasné odmítnutí trochu překvapilo, avšak jako každý obchodník i on ví, že každá věc má svou cenu, tak to platí i v tomto případě.
,,Pane Kadlec, pojďte si promluvit, jsou to dopisy z dálek, které sotva najdeme na mapě, a někdo si dal tu práci a poslal hromadu dopisů zřejmě právě Vám, moc by mi pomohlo, kdybyste mi věnoval kousek vašeho času."
,,Ty dopisy nejsou pro mě?" dodal Antonín.
,,A pro koho tedy?"
,,Pro Julianu."
,,A kde bych Paní Julianu našel, pane Kadlec,"
,,Támhle," Antonín kývnul hlavou směrem ke Hřbitovu. Byl to pro Horsta jako zásah bleskem, studený pot se mu rozlil po zádech a rty se stáhly jen v bledou čárku. Nečekal takovou reakci, tak studenou, tak cynickou.
,,Odpusťte, jestli jsem řekl něco nevhodného, nechtěl jsem.“
,,To jste nemohl vědět," dodal smířlivěji Kadlec.
Horst nevěděl, jak dál, poprvé byl jako opařený, vždy z lidí doloval, co se dalo, třeba i za úplatu, ale tady to nešlo, v Kadlecových očích uviděl smutek i zlobu zároveň.
,,Jsou od bratra Kryštofa."
Tak bratr, řekl si v duchu Horst.
,,Pane Kadlec, povězte mi o něm, podle mě by se mohlo jednat o velice zajímavého člověka, dopisy jsem sice nečetl, ale něco mi říká, že skýtají mnoho příběhů, které by se mohly ba i měly vyprávět. A vy jste zřejmě jediný, kdo mi je pomůže dát na světlo," dodal s naléhavostí a velkým důrazem Ludvík.
,,A o kom vám mám vyprávět?" zvýšil hlas Antonín.
,,O synovi, který opustil nemocného otce, o bratrovi, který nechal veškerou odpovědnost na druhém, o manželovi, co nechal svou těhotnou ženu strádat a samotnou, o chlapovi, co slíbil tak to porušil? O člověku, co jel kvůli svý touze poznávat svět, ale nepozná ani vlastní dítě? O něm mám vyprávět?" S klidným ale vysokým burácejícím hlasem odpověděl.
Zásah blesku podruhé. Horst ztratil hlas. Ve vší své neskromnosti nečekal takovou odpověď, nevěděl, co na to odpovědět, v té chvíli nevěděl nic.
,,Pane Horst, vážím si, že jste vážil cestu až sem, ale o Kryštofovi se bavit nechci, je to pro mě rána, na kterou není náplast, vím, že to myslíte dobře, ale pochopte i mne," dodal Antonín klidně a jasně.
Horst měl plno otázek, co konkrétně si bratři udělali, kdo je Juliana? Nejspíš Kryštofova žena. Kde je jeho dítě? Žije nebo odpočívá v pokoji s maminkou? Ludvík je po celý svůj badatelský život zvyklý na jedinou věc, pokládat otázky. Ale teď poprvé pochopil, že ne vždy musí dostat odpověď.
