Článek
Ve starém světě zcela opanoval bojiště: Evropský rytíř, hrozivá síla zakutá v oceli, rozsévající mocným údery meče zkázu na bojišti na jedné straně světa. Na druhé straně zeměkoule vyhrával bitvy mrštný, lehce pancéřovaný samuraj s bájemi opředenou katanou. Kdo z nich by vyhrál vzájemný souboj? Historie nám tu zanechala námět na nikdy nekončící hádku, protože vzhledem ke geografické vzdálenosti se ti dva nikdy nemohli utkat. Nebo že by přece?
S tím, jak Evropa expandovala v 15. století, nejdříve do Ameriky a potom i do Pacifiku, se tu jedna taková příležitost vyskytla. A dokonce byla zaznamenaná dobovými kronikáři. Jedná se o bitvu na filipínské řece Cagayán roku 1582, španělští pikenýři a pancéřovaní rodeleros proti japonským pirátům wokou, v jejich řadách bojovali samurajové.
Pozadí bitvy
Španělská kolonizace Filipín, zejména ostrova Luzon, probíhala v několika fázích během 16. století. Prvním Evropanem, který dorazil na Filipíny, byl v roce 1521 portugalský mořeplavec ve španělských službách Fernão de Magalhães. Jeho expedice však neskončila úspěšně, neboť byl zabit místními obyvateli. S ním zapadl i původní název souostroví - Ostrovy svatého Lazara. Další výpravy Španělů se už diplomacií moc nezdržovaly, preferovaly sílu zbraní.
Trvalejší španělská přítomnost byla zahájena až v roce 1565, kdy Miguel López de Legazpi založil první stálou osadu na ostrově Cebu. V roce 1571 pak Legazpi obsadil Manilu na ostrově Luzon, čímž položil základy pro španělskou nadvládu nad tímto strategicky významným ostrovem.
V roce 1580 došlo k incidentu s japonskými piráty známými jako wakó, kteří operovali v oblasti Luzonu, zejména v provinciích Cagayán, Manila a Pangasinan. Španělský guvernér Gonzalo Ronquillo de Peñalosa pověřil kapitána Juana Pabla de Carrióna, aby tento problém vyřešil, což vedlo k bitvě v ústí řeky Cagayán v roce 1582.
Bitva
Juan Pablo de Carrión velel sedmi lodím. Pět z nich byly podpůrné šalupy, dále lehká galeona San Jusepe a galeona La Capitana. Posádku tvořilo 40 vojáků, pikenýři, arkebuzíři a rodeleros, dále blíže neupřesněný počet námořníku. Zdroje ani neuvádí počet děl.
Piráty zvané vokó oproti tomu tvořila pestrá směska národů, Japonci, Číňané a místní Filipínci. Ve velení byl zřejmě Japonský samuraj, tedy spíše rónin, samuraj bez pána. Španělé jeho jméno zachytili jako Taj Fusa, což neodpovídá japonskému jménu, ale mohlo by jít o transliteraci názvu Taifu-san nebo Taifu-sama, přičemž taifu (大夫) je označení pro japonský středověký šlechtický titul. Mezitím přípony -san (さん) nebo -sama (様) jsou japonské zdvořilé tituly.
Kromě sečných zbraní byli vybaveni i muškety, které jim poskytli Portugalci. Ale hlavní palebnou sílu poskytovali lučištníci. Na moři wokó disponovali 18 sampany a jednou džunkou.
K prvnímu střetu došlo, když Španělská flotila obeplouvala mys Bojeador. Tehdy překvapila těžký pirátský sampan, na který za chodu zaútočili. Cílem bylo obsadit loď. Do útoky šli obrnění rodeleros , kteří se ve tvrdém boji utkali s japonskými samuraji. To bylo poprvé, kdy se evropští rytíři, nebo jejich následovníci, utkali se samuraji. Wokó dokázali útok Španělů odrazit, a naopak přenesli boj na palubu galeony. Ale tam už zasáhly do boje muškety, kryté za hradbou pikenýrů a boj rozhodly. Wokó po potopení sampanu z větší části potupně utonuli. Co se týče ztrát, projevilo se pancéřování rodeleros, se kterým si katany nedokázaly poradit a byly tedy jenom malé, v řádu jednotek.
Flotila potom pokračovala k ústí řeky Cagayán, podle které celá ta bitva v roce 1852 dostala jméno. Wokó si tam postavili na pevnině opěrný bod. Flotila doslova rozehnala lodě pirátů, i když to bylo výše zmíněných 18 sampanů a džunka, pro galeonu to nebyl soupeř. Španělé potom zakotvili svoje lodě u břehu a na něm vybudovali předmostí. Vykopali příkopy a palposty pro děla a začali soustavně ostřelovat pevnost pirátů.
Ti se rozhodli vzdát a vydali se jednat o podmínkách kapitulace. Carrión jim nařídil opustit Luzon, ale piráti požadovali zlato jako kompenzaci za ztráty, které by utrpěli odchodem, což Carrión rozhodně odmítl.
Došlo tedy k boji. Přes šest set wokó se vrhlo na pozice Španělů. Přes mnohonásobnou přesilu ale rozhodla palebná výhoda na straně kapitána Carrióna. Děla a muškety decimovala útočící piráty. V reakci na to, že wokó vojáci zabírali španělské píky, Španělé během přestávky namazali násady svých pík olejem, aby je bylo obtížné uchopit. Při třetím útoku už docházel Španělům střelný prach, což vedlo k boji zblízka, který téměř prolomil zákopy. Přes to všechno se Španělům povedlo odrazit i třetí útok a sami přešli do protiútoku. V něm rozehnali zbývající piráty a následně i zničili jejich pevnost. Jako kořist si ponechali katany a zbroje wokó. Tím skončilo působení pirátů na ostrově Luzon.
Shrnutí
Jak je vidět, i zde se obtížně hledá zhodnocení střetu rytíř versus samuraj. Španělští rodeleros měli jenom kyrysy, přílbici, meč a štít a nebyli tedy od hlavy až k patě v oceli. A navíc samotný boj hodně ovlivnilo použití mušket a střelného prachu. Všimněme si boje na lodích u mysu Bojeador. Tam útočili rodeleros na palubu sampanu, odkud byli vytlačení a poté se vedl boj na palubě galeony La Capitana. Ze sampanu byli vytlačeni, ne vybiti. I když historii píší vítězové, zdá se, že evropský meč a štít, evropská zbroj se osvědčily a vojáci neutrpěli významné ztráty. Při boji na galeoně už piráti narazili na hustou palbu, která je smetla.
Druhý střet nablízko byl na pevnině. Tam drželi pikenýři s mušketami a děly piráty na distanc a až napotřetí se jim povedlo proniknout do zákopů. Ale i tam při boji z blízka byli poraženi, a nakonec zcela zahnáni. Jakkoliv může hrát roli, že na straně Španělů se jednalo o elitu jejich armády, zatímco wokó byla v podstatě sebranka, myslím si, že evropský meč, štít a zbroj triumfovaly nad samuraji s katanami. Samozřejmě se nedá z jednoho střetu odvozovat pravidlo, ale i tak bych se klaněl na stranu Evropanů, pokud by mělo dojít na férovku rytíř - samuraj. Co si o tom myslíte vy? Podělte se v diskuzi pod článkem.
