Článek
Ale zpět k mé příhodě, která má ukázat, že lidská blbost je nevyzpytatelná, zákeřná a nikdo proti ní není imunní. Byl to rok 2009, kdy se vyrojilo opravdu hodně vos. Při návštěvě zahradních restaurací jsme pravidelně museli zbytek nějaké hodně sladké brči umístit co nejdále od nás, jinak jsme se prostě v klidu nenajedli. Na zahradě máme vosy tak nějak pořád, ale tam to nevadí, protože nás neotravují a jsou prospěšné tím, že likvidují komáry. Vlastně nebýt toho, že se nám občas snaží šlohnout buřty z grilu, tak o nich ani nevíme.
Jiné to bylo u našeho domu. Toho se tam usídlili vosy hned ve dvou hnízdech v naprosté blízkosti a jsou velmi otravné. Skoro pořád nám nějaká poletovala bytem a to jsem nastražil na balkón vosolapku s kvasícím ovocem a podobné vosolapky byly i jinde po okolí. Vzhledem k tomu, že náš nejmladší měl v té době měsíc, bylo to dvakrát nepříjemné. Z těchto důvodů jsem se rozhodl pro radikální řešení jménem genocida.
První problém byl, jak na ně. První hnízdo v díře pod betonovým soklem by zřejmě přežilo i dělostřeleckou palbu. Oblíbené metody, jako napustit v noci hnízdo plynem z bomby či benzínem a po škrtnutí sirkou obhlédnout kráter jestli něco nepřežilo, nepřicházely v úvahu. Ani kombinace prášek na vany AVA a Jar, která produkuje celkem dost chlóru vzhledem k blízkosti oken nebyla použitelná, petarda Cronex, generující zajímavý oblak sirovodíku už teprve ne. Oplakat jsem musel i elektrikou odpalovaný dělobuch. Bylo tedy rozhodnuto, že dojde na starou dobrou ruční práci.
Rozhodně ale, jak praví klasik, zdali lepší není, nežli ve dne jít až po setmění. Proto jsem první úder provedl v noci nástřikem Biolitu do díry v betonu. Úspěšně, kolonii to sice nevyhubilo, ale vyřadilo z boje. I když něco přežilo, jako celek to nepředstavovalo žádnou další hrozbu. Horší to bylo s druhým hnízdem v písčitém břehu, kde se Biolitu tak akorát vysmáli.
Proto přišel čas vyzvat je na férovku, mano a mano, face to face. Nedbal jsem na zrazování, kterým se mně od mého úmyslu snažila odvrátit moje žena. Jsou věci, které chlap prostě musí udělat sám. Kam bychom došli, kdybychom na tohle volali hasiče? Navíc jsem rozhodně nic neponechal náhodě: nejprve jsem synovi z kočárku štípnul moskytiéru a za pomoci kšiltovky a bundy vytvořil improvizovaný včelařský oblek. Džínové kalhoty zastrčené do ponožek čouhajících z vysokých bot, rukavice, no vypadal sem věru nebezpečně. V jedné ruce Biolit, v druhé zákopnická lopatka, hlava zahalená bílou kuklou – pravý vosovrah. Plán úderu byl jednoduchý, jednoduché věci totiž nejlépe fungují, tedy připlížit se k nim pod rouškou denního světla, rozkopat hnízdo až k matce a dát ji zplna sosáku šluknout Biolitu. Případně vzít po hlavě lopatkou. Potom pobít všechno co vyleze nebo vyletí ven.
V čase T0 jsem poprvé zaryl lopatku do měkkého písku. Na tři kopnutí jsem našel hlavní noru a pokračoval ve výkopu. Tou dobou mne ještě se zájmem pozorovali sousedé z balkónů a komentovali moje počínání. Ale to už se na mně z díry vyřítila první vlna kamikadze, žhavá otestovat můj vosuodolný pancíř. Ignoroval jsem je a pokračoval ve výkopu, tak nějak na pozadí jsem zaregistroval nadávky, zaklapávání balkonových dveří a následné ticho. A v tom jsem si uvědomil, že je něco špatně, hodně špatně. Moji Achillovou patou byly rukavice. Dlaně měly z poctivé, prací na zahradě vytvrzené kůže, ale látka na jejich hřbetu dokázala odolat vosám asi stejně jako Babiš valorizaci důchodů.
V čase T+30s v zoufalém pokusu čelit útoku zblízka rozstřikuju Biolit po rukou a kde se dá. Vosám je na rozdíl ode mně Biolit ukradený. Inkasuji další a další žihadla, dokonce i do nohou, když mi několik nejotrlejších jedinců vleze do bot, kde těsně před smrtí zadušením do mých kotníků napumpuje svůj jed. Byl jsem blízko cíle, proto jsem se rozhodl vydržet a žihadla jsem po desátém přestal počítat.
V čase T+45s z výkopu vypadávají plástve. Postříkal jsem je Biolitem, zmasakroval lopatkou a rozhoduji se pro ústup do předem připravených pozic. To jsem ale nevěděl, že moje džíny mají v rozkroku rozpáraný šev. Ano, hádáte naprosto přesně, upozornilo mne na to až žihadlo. Obklopen mračnem kleteb a Biolitu jsem vedl úporný ústupový boj, pokoušejíc se likvidovat nalétávající vlny vos lopatkou. Starší syn s kamarádem z toho měli velkou legraci, z bezpečné vzdálenosti.
V čase T+120s jsem konečně setřásl poslední z útočníků.
V čase T+18 hodin jsem se probudil a mohl spočítat modřiny. Rána lopatkou sejme vosu spolehlivě, ale má to nežádoucí vedlejší účinky. Otoky začaly splaskávat. Ještě že jsem si místo Biolitu nevzal původně zamýšlenou letlampu.
V čase T+48 hodin se mnou začala žena zase mluvit.
A poučení z tohoto příběhu?
1. Nikdo není tak chytrý, aby to jeho žena nevěděla lépe.
2. Vosy a Taliban se likvidují zásadně na dálku.
3. Ďábel je skrytý v maličkostech.
A - tohle doma nezkoušejte…
