Jak chodí kosmonauti na toaletu? Velký přehled od Gagarina ke SpaceX

Drahý Time,

v dřívějších dílech jsme odhalili různá tajemství vesmíru. Dnes na nás čeká jedno, o kterém se raději nemluví, přestože se na to opravdu hodně ptají. To proto, že i když už jsme opustili naší planetu a přistáli na jiném vesmírném tělese, jsme pořád lidé. Jako takoví jíme, pijeme a…vyměšujeme. Nezáleží na tom, kde zrovna jsme, když to na nás přijde, je potřeba s tím ven. A jak si asi dokážeš představit, v prostředí mikrogravitace to není žádná legrace. Nebo naopak, pokud tedy máš poněkud více ujetý smysl pro humor. V každém případě nedoporučuji tento díl číst při, anebo krátce po jídle. Vážně, nežertuji.

Když začaly lety do vesmíru, jednalo se o krátkodobé mise, rychle nahoru, pár hodin tam a zase dolů. Takže by se dalo říci, že s trochou snahy není potřeba tento problém nijak řešit. Přesto už nějaký čas před misí přešli astronauti na nízko zbytkovou dietu, třeba k snídaní před startem byl pořádný steak a vajíčka. A Rusové to dlouho pojišťovali i tím, že dali kosmonautům krátce před startem pořádný klystýr. Aby prostě nebylo z čeho.

Přes to všechno byla příroda silnější a zvítězila. Gagarin to měl ještě dobré, ten jenom počůral zadní kolo od autobusu, který ho vezl k raketě. Al Shepard byl na tom mnohem hůře. Do rakety nastoupil už krátce před šestou hodinou ranní, ale start se pořád odsouval. Nakonec to nevydržel močový měchýř a Al to prostě musel pustit do kalhot skafandru. No, vzhledem k tomu, že ležel na zádech s nohama vzhůru…brr, vůbec nic příjemného.

NASA se z toho poučila a každý další astronaut už měl speciální pytlík, který se podobně jako kondom natahoval na pindíka. Co ale nedomysleli bylo, že měli tři různé velikosti a výběr byl zaznamenán do papírů. Odtud podtitulek, že každý kosmonaut ho má velkého, nikdo jinou velikost nevybral. No, Rusové vsadili na obyčejné plínky.

Je jasné, že nikomu není moc příjemné se o takových věcech bavit v otevřené řeči. Proto se o tom zásadně mluvilo jako o problémech číslo 1 a číslo 2. Ta jednička, o tom už jsme mluvili, dvojka byla ale mnohem horší. Jsi připraven na další várku nechutností? Tak do toho:

Rusové, protože od začátku létali delší mise, v tomto byli poněkud napřed. Měli na to od samého začátky vysavač, jak na čůrání, tak na kakání. Takže když to na kosmonauta přišlo, musel si rozepnout skafandr, pro tyto účely na patřičném místě vybavený zipem, vložit zařízení ASo III, a modlit se, aby to fungovalo. Po skončení uzavřít sáček a exkrementy vložit na příslušná místa. Američany a Rusy totiž zajímalo, co všechno je v beztížném stavu jinak a tak se to vozilo zpátky na Zemi, aby se to mohlo analyzovat. Jak vypadalo ruské zařízení je vidět zde:

První odvážlivec, který ve vesmíru udělal číslo 2, byl Valerij Bykovskij ve Vostoku 5.

Američané při misích Gemini řešili stejnou věc jinak. Plastikovým sáčkem, který se lepil izolepou k zadnici. A teď si představ, že dva astronauti měli v kabině asi tolik místa, co je na předních sedadlech našeho auta. A když Ti ještě k tvé smůle, jako se to stalo na Gemini VII Jimu Lovellovi hned na začátku mise pytlík praskne, no fuj, raději nedomýšlet. Tento systém používali Američané dlouho, i na misích Apollo. Jenom číslo 1 už nevozili na všechen na Zem, pouštěli ho do kosmu, zmrzlým kapkám moče potom říkali souhvězdí Urion. To ale není všechno, číslo 2 bylo komplikované obavou, že se do toho produktu dají bakterie a začnou vyrábět plyn, který by mohl vést k výbuchu. Takže po skončení procedury bylo potřeba dovnitř hodit germicidní tabletu a obsah pořádně prohníst. Se vším všudy číslo 2 trvalo tři čtvrtě hodiny. Vzhledem k absenci soukromí to bylo opravdu oblíbenou činnosti, ironie, takže se z astronautů stávali přeborníci v tom, jak dlouho to bez čísla 2 dokážou vydržet.

I když zcela chápu tvůj postoj, podle kterého sprchová voda má zhruba stejné účinky jako napalm, očista těla je nezbytná, a to i ve vesmíru. Jenom si vzpomeň, jaký odér má Tvůj dres po zápase a teď si představ, že se nasoukáš do neprodyšného skafandru, sedneš si na přední sedadlo u auto a takto strávíš dva týdny. To už nesmrdí, to už se dá krájet a vraždit tím tchoře. Odvážím se tvrdit, že je to o dva až tři řádu strašnější než to, co se line po zápase v parném létě z Vaší kabiny. A protože kosmonauti nejsou lidé bez čichu, je potřeba s tím něco dělat.

Od začátku se do vesmíru vozily vlhčené ubrousky, kterými bylo potřeba se pečlivě utřít. Ale došlo i na sprchu, jak Rusové, tak Američané zkoušeli vesmírnou sprchu. Vzhledem k mikrogravitaci bylo povinnou výbavou brýle, šnorchl. To proto, že voda se tak nějak rozprostře všude kolem. Sprcha byl ve skutečnosti plastový tubus, který se vytahoval z podlahy s účinným odsávačem vody po sprchování. Jenomže voda měla tendenci ulpívat na stěnách, na kosmonautovi, prostě všude, jenom ne se nechat odsát. Takže od sprch se upustilo a astronauti jsou dnes odkázáni na vlhčené ubrousky. Co se týče vousů a vlasů, na ISS ted frčí krátký sestřih strojky vybavenými odsáváním, nebo dobře poslouží holící pěna a žiletka. Zuby si dříve kosmonauti čistili pastou, kterou polykali, dneska už je to podobně jako doma na Zemi.

Nicméně na rozdíl od Tvého pokoje, kosmickou loď nevyvětráš. I ten vzduch, který použiješ na odsávání z čísla 1 jde přes filtr zase zpátky do oběhu. Takže si dokážeš představit, že i v současnosti je na ISS opravdu „hustá“ atmosféra.

První kosmické záchody, které se alespoň vzdáleně přibližovaly komfortu, který máme dole na Zemi se objevili na Ruských Sojuzech. Šlo o zařízení, sestávajícího se z nástavce na odsávání moči a „prkýnka“, do nějž se vkládal polopropustný pytlík pro číslo 2. Opět při aktu samotném odsávání zajistilo správné umístění odpadu a eliminaci smradu. Nicméně, pokud se to zařízení pokazilo, kosmonauti museli vzít zavděk plastovými obaly na spacáky, jako na misi v roce 1988. Toto zařízení se později objevilo na ruské orbitální stanici Mir a protože bylo konstrukčně úspěšné, slouží záchody od něj odvozené dnes na ISS.

Američani zkonstruovali pro Skylaby a později pro raketoplány velmi podobné zařízení, ale s jednou podstatnou vadou. Odsávání bralo číslo 1 nebo číslo 2, ne obě zároveň. Takže astronauti se museli velmi pečlivě soustředit, aby ty dvě činnosti od sebe dokázali oddělit. Navíc hodně záleželo na tom umět se správně trefit do pytlíku na číslo 2. Takže na pozemské základně byl trenažér, který měl dole kameru, záměrný kříž a promítal vám na televizi pozici řitního otvoru, důležitou pro bezpečné vykonání velké potřeby. Potom bylo důležité si správnou polohu co nejlépe zapamatovat a zopakovat to ve vesmíru.

I v současnosti je hlavně při misích na ISS ruskými Sojuzy raději odložit číslo 2 až na později, současný model toalety je v podstatě jeden velký vysavač na obě čísla zaráz. Jak to vypadá na Crew Dragon od ISS, o tom je těžké se něco dočíst, spíše z uniklých snímků je tipováno zařízení podobné tomu na ISS.

Jako malý jsem měl největší sen stát se kosmonautem. Nic důležitějšího pro mně nebylo. Ale dneska? Nevím, nevím. Znám svoje trávení, kolikrát i po suchém chlebu bych posádku ISS nahnal do Sojuzu, kde by zoufale žádali o povolení k návratu na Zemi. Ne, dokud nebudou nahoře systémy, které vytvářejí umělou gravitaci, anebo se nebude létat na Měsíc, asi kosmonautika není nic pro mně.

Pomalu se chýlí ke konci seriál článků Tim se ptá. Zajímalo by mne, kdybych z toho udělal knížku s cenou kolem 360 Kč + poštovné, kdo by měl zájem si to koupit. Když tak prosím info do diskuze.

Zdroj: Space toilet, Al Shepard, Apollo

Vážení čtenáři, děkuji Vám, že jste se dočetli až sem. Pokud Vás můj text zaujal, chystám se jej vydat v knižní podobě, podpořit mne můžete na Startovači.