Článek
Drahý Time,
v minulých třech článcích jsme se podívali na to, jak můžeme osídlit oběžnou dráhu Země, Měsíc, Mars a planetky v pásmu asteroidů. Ale předtím, než se někam vydáme bychom měli udělat důkladný průzkum - není tam náhodou život? Nejenom že bychom potencionální život měli chránit, důvod je i ryze sobecký, protože kontakt s cizím životem může být pro nás vysoce smrtící.
Mars - obvyklý podezřelý
Je to tak. Mars totiž zhruba miliardu let měl vhodné podmínky pro vznik a rozvoj života. Už v roce 1877 vzbudil velký rozruch astronom Giovanni Schiparelli, který na Marsu objevil kanály, které měl původně za přírodní útvary, ale tehdejší média z toho udělala umělé výtvory vyspělé civilizace. I když se tato pozorování nepotvrdila, Mars u nás pořád budí emoce a představy. Doporučuji Válku světů od H.G.Wellse, román, ve kterém na nás zaútočí Marťané, ani to nemusíš číst, natočili o tom celou řadu filmů i parodií.
Faktem je, že na planetě Mars byla atmosféra a hluboký oceán, řeky, a prostě všechno to, co známe z naší Země. Nejenom pozorování z orbitu ukázalo na vyschlá říční koryta, naši roboti našly i říční sedimenty, oblázky a třeba sopka Olymus Mons byl ve skutečnosti sopečný ostrov ve velkém oceánu. Dodnes můžeme na Marsu pozorovat výrony podpovrchové vody.
Jenomže Mars je mnohem menší než naše planeta a vzduch i vodu si do dneška neudržel, teď je to vyschlá prašná pustina s řídkou mrazivou atmosférou. Ale známe život z naší matičky Země - jak se jednou někde uchytí, nic ho nevyhubí. Přežije sopečné běsnění, zásahy planetek, zamrznutí do ledové koule. Opravdu zásadní otázkou je, jestli měl Mars dost času, aby v příhodném období život na něm vznikl. U nás na Zemi to zabralo více času. Ale pokud ano, může být teď zalezlý hluboko v podzemí a čekat, až ho objevíme. Hibernovat, možná jenom přežívat, ale bude tam. Je na nás, jestli ho najdeme.
Hezké sci-fi, že? Na Mars jsme poslali celou řadu sond, jejichž úkolem bylo právě hledat život. První z nich byl pokus sond Viking 1 a 2 v roce 1975. Princip hledání byl jednoduchý. Nabereme náhodně marsovskou půdu, pokud tam budou mikroby, tak když je ohřejeme na příjemnou teplotu a dáme jim tam jídlo, následně z toho všeho vyrobí, jak to říci slušně, metabolický odpad. Potom danou půdu sterilizujeme převařením a zkusíme to znovu, jestli za tím byl opravdu život, nebo jenom nějaká anorganická reakce. O výsledcích těchto pokusů se vědci hádají dodnes, jestli to život prokázalo nebo vyvrátilo, to není jasné. Co jasné je to, že ten pokus dodnes nikdo nezopakoval.
Od té doby se nám množí nepřímé důkazy. Objev sedimentů bývalého solného jezera, objev organických látek, podezření na mikrozkameněliny a další a další. Poslední etapou zkoumání je rover Perseverance, jehož model jsme spolu stavěli. Ten má vrták, který by měl být schopen vrtat až dva metry hluboko a hledat důkazy o minulém, nebo soudobém životě na Marsu. Děje se toho hodně, více o daném tématu najdeš v odkazech na konci článku.
Kde je voda, tam je život
Přesněji - kde je kapalná voda, tam je život. To platí u nás na Zemi a vědci si dovolují platnost tohoto tvrzení rozšířit i na taková tělesa, jako jsou měsíce Europa nebo Enceladus. Na obou vědci našli velký oceán, bezpečně schovaný pod tlustou kůrou ledu. Oba měsíce jsou vnitřně zahřívány působením mateřských planet (u Europy je to Jupiter, Enceladus krouží kolem Saturnu), takže lze předpokládat vulkanickou činnost podobnou „Černým kuřákům“ u nás na Zemi. Jsou to ostrůvky života kolem vývěrů horkých vod hluboko pod hladinou moře. Pozoruhodné jsou také tím, že místní společenstva se zcela obejdou bez slunečního svitu a energii pro život získávají z tepla a chemických prvků těchto pramenů. A nejsou to jenom primitivní organismy, žijí tam i různí červi a krevety. Proto předpokládáme, že něco podobného bychom mohli najít i na těchto měsících. Nedávno se na Enceladu našel kysličník uhličitý, což by zvyšovalo naši naději na život pod ledem. Plánujeme na obě tělesa vyslat sondy, ale nejdříve budeme muset vymyslet, jak se provrtat stovky metrů tlustým ledem a vrátit se zase zpátky, aby mohly sondy poslat na Zemi výsledek svého bádání.
Dimethylsulfid
Tato chemická sloučenina se ukazuje jako velice dobrý biomarker. Prozatím totiž neznáme žádný způsob, jak syntetizovat tuto látku ryze anorganickými procesy. Na naší Zemi je výsledkem činnosti mořských řas a je součástí typické vůně moře. Nebo vzniká, když v kuchyni vaříš zeleninu. Ale přes veškerou snahu se to nepovedlo udělat, aniž bys k tomu potřeboval něco živého. A teď se podívejme do vesmíru - na Marsu jsme dimethylsulfid nenašli, zato jsme jej našli na Venuši. Je třeba možné, že vysoko v toxických mracích této planety se nachází život. Ale mnohem zajímavější zjištění je pomocí Webbova teleskopu u červeného trpaslíka EPIC 201912552 existuje planeta, podobně velká jako Neptun s označením K2-18b. V její atmosféře jsme bohužel nenalezli stopy po vodě, ale nalezli jsme tam právě stopy dimethylsulfidu. Planeta je jeden velký bezedný oceán, který obíhá mateřskou hvězdu v zóně života, že tedy dostává právě akorát tolik záření, aby na ní mohl být život. Tak uvidíme, planeta je od nás celkem daleko, 124 světelných let, ale radioteleskopy, které loví potencionální signály mimozemšťanů se nyní budou na tuto planetu zaměřovat častěji. A dá se očekávat, že s tím, jak bude Webb prohledávat nám známý vesmír, tak s tím se budou podobné objevy množit. A pokud někdo nevymyslí, jak dimethylsulfid vyrobit jenom z kamení a voda, platí, že za tím může být mimozemský život.
A co s tím životem budeme dělat?
Naše zkušenosti z minula ukazují, že hlavně mikroskopický život může napáchat ohromnou paseku. Třeba při kolonizaci Ameriky decimovali domorodce nemoci, na které jejich imunitní systém nebyl připraven, jako třeba spalničky a neštovice. A na oplátku zase kolonizátoři leccos dovezli do Starého světa, třeba syfilis. Říká se tomu „kolumbovská výměna“. Výsledkem toho bylo, že z původních asi 60 miliónů lidí, žijících v Americe, bylo o století později jenom 6 miliónů, tedy 90 % zemřelo. A teď si představ takovou kolumbovskou výměnu s nějakými osmi miliardami lidí. Na druhou stranu ale vědci tvrdí, že rozdílný život prostě nebude kompatibilní, že může žít vedle sebe, aniž by se ovlivňoval, protože, stručně řečeno, nebude pro nás stravitelný. A ani my pro něj. Ale než se to ověří, je na místě nejvyšší možná opatrnost, třeba to, že se vzorky z Marsu budou zkoumat na zemské orbitě nebo na Měsíci, dříve než se dostanou na Zem. Tak uvidíme.
