Článek
Cesta pokroku je lemována nehodami, leckdy smrtelnými. To platí i o jaderné energetice. Zatímco v podstatě tři velké havárie, jako je nehoda na Three Mile Island, v Černobylu nebo poslední ve Fukušimě jsou ve všeobecné známosti, existují co do velikosti srovnatelné průšvihy, o nichž se dnes nemluví. A nejedná se jenom o bývalý Sovětský svaz o kterém jsem psal minule, nebo Německo. Dnes se podíváme do Japonska, kde za nehody, ano, za dvě nehody, může jednoznačně šlendrián.
Tōkai a Tokaimura
Tōkai je podle Japonců vesnice, u nás to spíše se skoro 40 000 obyvateli odpovídá okresnímu městu. Tōkai se nachází v prefektuře Ibaraki, asi 120 km severně od Tokia a leží na pobřeží Pacifiku. V místě se nachází závod na přepracování vyhořelého jaderného paliva Dōnen, který vlastní Power Reactor and Nuclear Fuel Development Corporation (PNC), společnost založená v roce 1967 za účelem zkoumání a využití jaderné energie pro mírové účely. U vesnice, ne, fakt je to město, Tōkai byla v roce 1960 spuštěna první atomová elektrárna v Japonsku podle britského MAGNOX designu. Takže celá oblast má dlouhodobé zkušenosti s provozem jaderných zařízení.
A až do 11. března roku 1997. V zařízení, kde se radioaktivní odpad zaléval do bitumenu došlo k požáru. Ten den se zkoušel nový recept, kdy se nízko radioaktivní odpad míchal s novou směsí asfaltu a plnili se tím sudu. Jeden z těchto sudů díky nečekané chemické reakci začal hořet. V deset hodin dopoledne plameny z tohoto sudu zapálily i okolní uložené barely a požár se začal rychle šířit. Technici na místě zcela selhali při pokusu to uhasit v zárodku a záhy plameny, kouř, a hlavně radiační zamoření v kouři přinutily celou továrnu evakuovat.
Do objektu se dokázali vrátit až v osm hodin večer a mohli začít s hašením. Ale tou dobou byl už požár příliš silný, došlo k výbuchu a do širokého okolí se začaly šířit radioaktivní látky, jako je třeba cézium, zjištěné i 40 km daleko od továrny. Vedení závodu Dōnen se vše snažilo ututlat. Na místo poslali svůj tým, který v okolí zjistil jenom zvýšení radioaktivity o 20 %. A samozřejmě zfalšovali záznamy, aby se neodhalilo, že za nehodu může lajdáctví a nedostatek dozoru. No, od doby hrdých samurajů dost úpadek, člověk by čekal, že vedení jako jeden muž nalehne na svoje meče a nechá vyšetřování nezávislé autoritě. A to se nestalo. Později bylo zjištěno, že radioaktivita ve skutečnosti narostla o 200 %, Závod byl dočasně uzavřen a celé se to potichu zametlo pod koberec. Při nehodě bylo ozářeno 37 osob, naštěstí nikdo nezemřel a o celkovém dopadu na zdraví místní populace a nárůst nádorových onemocnění se nikde nic nepíše.
Druhý incident v Tokaimuře
Druhá nehoda se stala 30. září 1999 v závodě na přípravu jaderného paliva, který patřil Japanese nuclear fuel cycle company. Hala, kde se přepracovával hexafluorid uranu na dioxid uranu se nachází asi osm kilometrů vzdušnou čarou od místa nehody z roku 1997. I v tomto případě Japonci dost kašlali na nějakou bezpečnost. Společnost šla tak trochu se zisky dolů, takže si řekli, že rozjedou nový závod na přepracovávaní paliva, ale protože by na to nedostali povolení, tak o ně raději ani nežádali.
Přitom práce s touto urnovou sloučeninou je extrémně náročná na přesnost a pečlivost. Tak trochu si představuji, že to tam bylo jako u Homera Simpsona v elektrárně. Byla by to sranda, kdyby to nestálo život dvou techniků a ozáření 667 lidí, z nichž dost skončila s vážnými zraněními v nemocnici.
Jak už bylo řečeno, společnost chtěla ušetřit, a tak místo drahého zařízení pro přesnou práci s radioaktivní směsí, technici do srážecí nádrže nalévali směs ručně z nerezových kbelíků. Problém je, že nitrát uranu při nesprávném dávkování je natolik koncentrovaný, že může dojít k řetězové štěpné reakci, a to se přesně stalo. V 10:35, kdy technici Hisaši Ouči, Masato Šinohara a Jutaka Jokokawa chvátali s přípravou paliva pro experimentální množivý reaktor, tak v jeden okamžik toho nalili do srážecí nádrže moc naráz. V ten okamžik uviděli technici záblesk modrého ohně, tedy Čerenkovo záření z nastartované štěpné reakce. Hisaši a Masato dostali pekelnou dávku radiace, kterou neměli šanci přežít. Jutaka byl od nádrže nějaké čtyři metry, a to mu zachránilo život.
Samotná nádrž se na několik hodin stala jaderným reaktorem, probíhala v ní divoká řetězová štěpná reakce a produkovala do okolí velké množství radiace. Až druhý den ráno se povedlo řetězovou reakci uhasit a mohlo se začít s likvidací následků. Je zajímavé, že evakuováno kromě osádky továrny bylo jenom nějakých 160 lidí v okruhu 350 m od továrny, zbylým lidem bylo doporučeno nevycházet. Tři technici od srážecí nádrže dostali dávku okolo 50 mSv, asi padesát dalších, kteří se podíleli na hašení potom 23 mSv a obyvatelstvo v okolí okolo 15 mSv. Štěstím bylo, že většina radiace zůstala uzavřena v závodě, a tak nekontaminovala okolí.
V tomto případě už padly nepodmíněné tresty. A nejen to, došlo ke zpřísnění pravidel v celém jaderném průmyslu, včetně pravidelných kontrol atd. No, alespoň že k tomu nepotřebovali ještě třetí nehodu.
Vážení čtenáři, děkuji vám, že jste se dočetli až sem. Pokud vás můj text zaujal, chystám se jej vydat v knižní podobě, podpořit mne můžete na Startovači, odkaz je přímo v mém profilu (klikněte na můj obrázek v záhlaví článku). Případně napište do diskuze.
