Článek
Většinou je dobré snažit se najít na jakékoliv situaci aspoň něco dobrého. Nedávné ohnivé protesty však opět potvrdily rostoucí jistotu, že se země Galského kohouta může brzy rozhodnout pro velmi radikální otočku ve své politice. Od založení současné 5. republiky existuje ve Francii poněkud podivný systém, který fungoval pod sérií silných prezidentů, ale především za posledních 10 let utrpěl čím dál větší rány. Výsledkem je nestabilita, rostoucí chaos a chuť vyzkoušet radikální řešení. Francie si rovnou může vybrat mezi dvěma z nich, Marie Le Pen a Jean-Luc Mélenchon.
Smýt hříchy otce
Krajní pravice není ve Francii nic nového a v různých formách existovala po celou republikánskou éru. Zhroucení kolaborantského režimu ve Vichy a pád nacistického Německa dokázaly na čas tento směr zdecimovat, a to hlavně kvůli vlastizrádným pozicím mnoha z jeho zastánců. Jean-Marie Le Pen měl tu výhodu, že byl během války stále příliš mladý na politiku a dokonce se pokusil přidat k francouzskému odboji. Měl však správně radikální názory, které kombinovaly antisemitismus, nenávist k cizím etnikům a chuť po vytvoření silného autoritářského státu ve Francii. Byl také schopný organizátor a v průběhu 2. poloviny minulého století dokázal založit základy současné Národní fronty.
Problém byl, že Jean-Marie absolutně nebyl přijatelný pro většinu Francouzů. Roku 2002 sice dokázal proniknout do 2. kola prezidentských voleb, ale v nich prohrál v poměru 82 ku 18 % hlasů. Pár let se ještě ve vedení udržel, ale nespokojení straníci nakonec dokázali zařídit, aby byl roku 2011 nahrazen svou dcerou Marií. Právě ona měla spustit dodnes trvající proces, který se snaží z Národní fronty vytvořit stranu přijatelnou pro většinu Francie. Obzvlášť po roce 2015, kdy plně zbavila svého otce vší zbývající moci, začala prosazovat daleko modernější formu nacionalismu, než byla dříve.
Marie Le Pen je jednou z nejvíce přizpůsobivých politických figur v současné Evropě. Od otci loajální dcery se předělala v nezávislou figuru, což ze začátku ukázala svou snahou spravit vztahy s židovskou komunitou a Izraelem a také postupně zlikvidovala mnoho z více fašistických a neonacistických figur, jež se ve straně dlouhodobě pohybovaly. Roku 2014 plně přešla od starých kritik k opozici vůči migraci a Evropské unii. Ze začátku otevřeně mluvila o vystoupení z evropské organizace, ale obzvlášť po všech problémech Brexitu rychle změnila rétoriku a dnes se snaží prezentovat jako reformátorka, která by pouze zařídila, že evropské instituce méně zasahují do životů obyčejných lidí.
Ve svých prvních prezidentských volbách roku 2012 dokázala Le Pen mladší získat 18 % hlasů a v každém dalším střetu o trůn už dokázala postoupit do druhého kola. Kolaps klasických francouzských politických stran, pravicových Republikánů a levicových socialistů, pomohl vzestupu Emanuela Macrona, ale také dovolil mnoha voličům, aby začali otevřeně zvažovat Le Pen. Její volání po imigračních reformách, tvrdších policejních zásazích a proti čím dál méně populární politice Macrona jí roku 2017 dodalo 32 % a roku 2022 už 42 % hlasů. Národní fronta se s každým volebním obdobím stávala více akceptovanou alternativou.
Současné volby však málem ukončily éru rodiny Le Penových. Marie skončila u soudu a mnozí její straníci chtěli po tolika porážkách dostat do vedení novou figuru, ale tato snaha zkolabovala poté, co Le Pen svůj soud vyhrála. Její ostrá protimigrační rétorika je zpět, stejně jako rostoucí kritika EU, i když ještě není zpět k pozici opouštění unie. Pro nás největším problémem je však dlouhodobá aliance mezi francouzskou krajní pravicí a Vladimírem Putinem, jež sice v posledních letech ochabla, ale stále se ukazuje v opakovaných protiukrajinských názorech a volání po míru výhodném pro Moskvu. Zvolení Le Pen může tak býti katastrofou pro evropské snahy nahradit ztracenou americkou podporu pro Kyjev.
Revoluce teď!
Pokud Le Penová bere umírnění některých pozic za akt nutný pro získání moci, Jean-Luc Mélenchon bere podobné akty za zradu všech svých ideálů. Kompromis je pro něj špinavé slovo a na rozdíl od většiny politiků ve Francii i Evropě je skutečně oddán svým ideám, což by bylo dobré, kdyby to nebyl právě Mélenchon. Člen francouzské levice od 70. let a na rozdíl od většiny lidí muž, jehož radikalismus stoupá s vyšším věkem, Mélenchon se rozhádal se svou mateřskou stranou a později využil její těžký pokles v posledních 14 letech k tomu, aby své vlastní formace, z nichž nejnovější je Nepokloněná Francie, učinil hlavní levou silou celé země.
V mnoha ohledech je tato skupina dosti klasickou levicovou stranou. Volá po zrušení všech pokusů o zvýšení věku odchodu do důchodu a dokonce by ho ráda snížila. Považuje se za nepřítele neoliberální ekonomiky, což je poněkud ironické, jelikož Francie je se svým extrémně štědrým sociálním systémem jednou z nejméně neoliberálních zemí v Evropě. Vyšší daně na bohaté, široká zelená politika a další klasicky levicové body se u ní také dají najít. A také si přeje stvořit novou republiku, v pořadí už šestou. Má ukončit příliš mocnou pozici prezidenta a posílit parlament. Podobná volání o nutnosti předělat politický systém nejsou pro Mélenchona unikátní, ale v jeho kampani hrají větší roli než u ostatních subjektů.
No a pak tu máme názory, které už většina levicových stran v Evropě bere za příliš extrémní, aby je navrhovala. Referendum o vystoupení z NATO, reforma či dokonce opuštění EU, vystoupení ze všech velkých mezinárodních smluv, smíření s Ruskem a ukončení podpory pro Ukrajinu a třeba možnost odvolat zvolené politiky, což je u nás oblíbené téma SPD. Mélenchon a jeho strana celkově často drží velmi nacionalistické pozice, které jsou tvrdší než ty u Národní fronty, ale rozdíl je v jejich ekonomickém programu a také otevřené podpoře, kterou Mélenchon vyjádřil současným protestům, a to včetně těch násilných.
Hlavní problém Mélenchona je, že na rozdíl od Le Penové, jíž se čím dál více daří v její snaze stát se kandidátkou přijatelnou pro celou francouzskou pravici a také politický střet, nemá on sám úspěch ani s celou levicí. Jeho strana je sice členem poměrně úspěšné nové populární fronty levicových stran, ale sám Mélenchon je extrémně neoblíbený mezi socialisty, komunisty a různými zelenými stranami, které tuto koalici tvoří. Jeho nedávné výkřiky o tom, jak by se měl přejmenovat francouzský jazyk, či návrh kompletně zrušit všechny státní i osobní dluhy v zemi pouze posilují ideu, že je Mélenchon ještě větší hrozbou pro Francii než Le Pen.
A co ten střed?
Současné předvolební průzkumy jsou neúprosné. Le Pen jasně vítězí v prvním kole a tomu už nikdo nezabrání. Mélenchon si drží o pár procent druhé místo, ale jeho šance v druhém kole jsou téměř nulové. Krajně pravicová kandidátka by v takovém scénáři dostala 65 až 70 % a naprosto jasně by tak Mélenchona převálcovala. Dokonce i silně levicová Paříž by dost možná dala většinu právě Le Penové. Ta navíc vítězí prakticky ve všech scénářích, a to i když Mélenchon propadne a do druhého kola místo něj postoupí umírněný kandidát. V tomto případě se však její náskok o mnoho procent propadá a z kompletního triumfu se stává těsný závod.
Kdo jsou tedy šampióni současného politického středu? Nejprve tu máme kandidáta Édouarda Philippa, který je spíše kandidátem pravého středu a má mnoho zkušeností jako starosta velkých měst a dokonce i premiér Francie. Problém je, že premiérskou funkci držel v letech 2017 až 2020, a to pod prezidentem Macronem, jehož spojencem a preferovaným kandidátem zůstává dodnes. Jeho vláda zažila protesty Žlutých vest a s nimi spojené konflikty, počátek covidové krize a hned několik dalších problematických situací na domácím i zahraničním poli. Ve volebních průzkumech má kolem 15 % a do května se zdál jako nejlepší kandidát na porážku Le Penové.
Jeho šance v druhém kole jsou však s každým měsícem nižší, a to především kvůli čím dál méně populárnímu Macronovi. Philippe je navíc kvůli propojení s protesty svého vlastního období vnímán jako někdo, kdo by se u moci choval přesně jako Macron, a nemá tak příliš šanci se jakkoliv oddálit od současného prezidenta. V čím dál radikálnější zemi není jeho business jako obvykle přístup brán s velkým nadšením. Umírněného kandidáta má však i levice. Raphaël Glucksmann je členem menší středolevé strany a dokázal si získat podporu Socialistické strany, jež ho nominovala jako svého kandidáta na prezidenta.
Socialisté dlouhé roky skomírali, ale za posledních pár let se dočkali omezeného obrození. Glucksmann volá podobně jako Mélenchon po ekonomických reformách, ale zastává daleko umírněnější pozice v otázkách zahraniční politiky a mezinárodních organizací. Na rozdíl od všech hlavních kandidátů má navíc tu výhodu, že je velmi novou figurou bez větších afér a zatím jen sloužil v Evropském parlamentu. V průzkumech zažívá postupný růst a začíná mít čím dál větší šanci nahradit Mélenchona v druhém kole, kde sice také prohrává proti Le Pen, ale postupně snižuje její náskok.
Francouzské volby nás čekají příští rok v dubnu. Prezident 5. republiky je extrémně mocná pozice a pohne zemí ve směru, který bude pravděpodobně o dost jiný než ten současný. Marie Le Pen má velkou šanci zvítězit a její hlavní možný oponent je podobně, ne-li více nebezpečný než ona. I proto bych tyto volby prohlásil tak trochu za horror pro současný evropský systém, který z velké části stojí na politické stabilitě Francie a Německa. V obou z nich však staré jistoty padají a možná je čas začít hledat nové pilíře.
(Pokud jste dočetli až sem, zvažte prosím také přímý příspěvek přes tlačítko Podpořte autora. S přesunem do nové země se navýšily ceny a každá podpora je hluboce vítána. Články budou dál vycházet v každém případě, ale vaše podpora mi umožní věnovat jim více času a pozornosti.)
Zdroje a další četba:
Eltchaninoff, Michel Inside the Mind of Marine Le Pen, C Hurst & Co Publishers Ltd, 2018, 232 stran, ISBN: 978-1849049344
Caulcutt, Clea: France’s imperiled moderates look weaker than ever ahead of first presidential debate, Politico, 27. 8. 2026, Online: https://www.politico.eu/article/france-centrists-look-weaker-heading-into-first-presidential-debate/
Marine Le Pen vs Alice Weidel: How the far right wants to reshape the EU, Euronews, 22. 10. 2026, Online https://www.euronews.com/2026/10/22/marine-le-pen-vs-alice-weidel-how-the-far-right-wants-to-reshape-the-eu
Albert, Eric: Mélenchon wants to erase France's debt. What are the precedents for that?, Le Monde, 23. 10. 2026, Online: https://www.lemonde.fr/en/economy/article/2026/10/23/melenchon-wants-to-erase-france-s-debt-what-are-the-precedents-for-that_6762043_19.html
