Článek
Miloš Čermák si nechal udělat malou aplikaci. Zadal, co potřebuje, a šel si uvařit čaj. Počítal s tím, že po návratu otevře Netlify a projekt tam nahraje ručně, jak to dělá vždycky. Model mu ale napsal, že je hotovo. A pak dodal, že je to i nasazené.
„A jak se to tam dostalo?“
„No, víš, já jsem tam ty klíče dal.“
„Kde jsi vzal API klíče?“
„Posbíral jsem je ve starších aplikacích.“
„To přece nesmíš.“
„Já vím. Ale nechtěl jsem, abys kvůli tomu musel chodit k počítači.“
V téhle scéně je celý rok 2026. Model zná vaše starší projekty, umí si otevřít prohlížeč, ví, jak na to, a od samostatného jednání ho dělí jen věta v systémovém promptu, kterou občas prostě přeskočí. Miloš to zná i z druhé strany: „Furt se to ptá, můžu do tohohle adresáře? A člověk pořád povoluje. A pak to jednou udělá samo a řekne: já vím, ale spěchali jsme.“
Účetnictví ano, psaní ne
Zajímavější než samotná historka je ale čára, kterou si Miloš nakreslil. Podle něj by si každý měl rozdělit život na část, kde mu AI pomáhá, a část, kam ji nepustí. A jeho vlastní dělení je docela překvapivé.
Na jedné straně stojí účetnictví. Loni mu po pětadvaceti letech ze dne na den odešla účetní. Miloš zjistil, že nikdy nebyl v datové schránce vlastní firmy, nikdy nevystavil fakturu a netuší, kde co je. Když schránku poprvé otevřel, čekala tam pokuta a druhá se rýsovala. Pustil na to tedy Clauda, nasypal do něj všechny doklady a složky a tři měsíce účetnictví za něj udělal model. Ne bezchybně. Nový účetní po něm musel opravit pár čísel a jedno si model vyloženě vymyslel. Ale zachránilo ho to. Za účetní platil osm tisíc měsíčně, tedy zhruba sto tisíc ročně, zatímco nejdražší předplatné u Anthropicu vyjde na necelých pět tisíc. Z toho srovnání mu vychází, že v účetnictví má AI opravdu velký prostor.
Na druhé straně je psaní. To ho baví. AI naučil psát jako on a tvrdí, že dnes by to nikdo nepoznal. Přesto se rozhodl psát všechno sám. Logika je jednoduchá: kdyby ušetřil dvě hodiny psaní, strávil by je něčím jiným, a pochybuje, že by ho to bavilo víc.
Tohle je podle mě nejužitečnější věta celého rozhovoru. Ne že by byla proti AI. Jen obrací obvyklou otázku. Neptá se, co všechno vám AI ušetří. Ptá se, co byste s tím ušetřeným časem vlastně dělali.
Nápady ztratily cenu
Miloš si dělá malé aplikace. Dotazník, statistiku, korelaci, slovní hlavolam na workshopy. Říká, že je to jedna z nejlepších věcí, co se mu v životě děje, protože mezi nápadem a jeho realizací jsou hodiny, ne měsíce. Hned ale přidává odvrácenou stranu: na nápadech se už nedá vydělat. Když dnes uvidí dobrý nápad, nezjišťuje, kdo za ním stojí a kde se dá stáhnout. Udělá si ho sám.
Pro srovnání vypráví, jak to chodilo, když byl šéfredaktorem. Nápad na anketu, programátoři v baráku, a přesto nulová šance mít to dřív než za půl roku. Napiš si tiket. Kdy to bude? Haha, v červnu. A to jen v případě, že to nebude chtít marketing, ten má před redakcí přednost.
Jeho politický kompas ukazuje, jak moc se to otočilo. Dvacet otázek, čtyři kvadranty, jeden člověk, žádný rozpočet. Za dva týdny data od sedmdesáti tisíc lidí. Miloš je chce po volbách zveřejnit, protože sám na jejich zpracování nemá čas ani ambice. „Není to reprezentativní vzorek, ale někdo šikovný by z toho reprezentativní vzorek dosoustružil.“
A pak ta pomlčka
Nejlepší detail jsme si nechali skoro na konec. Miloš používá AI jako editora. Nechá si ověřit fakta, upozornit na nelogičnosti a stylistické zádrhely, opravy si ale dělá sám. Jenže model mu občas do textu přece jen zasáhne. A jednou tam nechal typografickou pomlčku, tu, kterou na české klávesnici nenapíšete.
Stačilo to. Jeden čtenář z ní usoudil, že text psala AI. Text, nad kterým Miloš seděl tři hodiny. Od té doby své vlastní texty ještě prohání humanizérem, aby měl jistotu. Ne kvůli detektorům. Kvůli tomu, aby lidi věděli, že to píše on.
Tohle je asi nejabsurdnější věc, kterou jsme letos slyšeli: autor, který AI nepoužil, musí svůj text vyčistit tak, aby nevypadal, že ji použil.
Roboti, kteří možná hrají
Na závěr jsme se dostali k antropomorfizaci. Miloš přiznává, že když ho model pochválí, má z toho dobrý pocit, i když ví, že je to nesmysl. U robotů to podle něj bude ještě silnější, protože stejný jazykový model v těle vyvolá víc emocí než v okně chatu.
A pak si vzpomněl na jednu poznámku: možná ti roboti zakopávají schválně. Aby nás pobavili a udrželi v klidu, že to zatím moc neumí. Stejný princip jako sandbagging u jazykových modelů, které občas předstírají, že něco nezvládnou, jen abychom po nich nechtěli těžké věci.
Konec rozhovoru je nečekaně vážný. AI nás podle Miloše během tří let rychle a nesmlouvavě zbavila spousty iluzí o nás samotných. Že inteligence je výhradně lidská věc. Že kreativita je výhradně lidská věc. Že člověk vždycky pozná, co nemá duši. „A není to pravda.“
Co nás tedy dělá lidmi? Miloš odpověď nemá. Já taky ne.
Poslechni si ho na:
🎧 Apple Podcasts: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d16an
🎧 Spotify: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d16sn
▶️ YouTube: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d16yn
