Článek
Jako teenagerka jsem propadla adrenalinovému sportu, parašutismu. Přes 35 let jsem sbírala a pořád sbírám poznatky o tom, jak volný pád, tlak vzduchu a adrenalin ovlivňují naše tělo. Jen u sebe mám něco přes 2000 testů (seskoků).
Díky více než 800 seskokům s kamerou na hlavě, kdy jsem natáčela pasažéry tandemových seskoků, jsem měla možnost pozorovat řadu lidí s různými životními příběhy, zázemím, postavením atd. Bavilo mne dívat se, jak se lidé chovají na zemi před seskokem, jak v letadle, při výskoku, za volného pádu, a pak, když opět přistanou na padáku na zem. U všech jsem došla k závěru, že na zemi máme masku, za kterou se schováváme, ale tam nahoře, tam jsme pořád ty malé hravé děti.
A právě u toho mě poprvé napadla myšlenka na práci s lidmi a jejich fóbiemi, s jejich zdravotními a duševními nemocemi.
Ale protože každý nemůže do letadla či na padák, myšlenka pokračovala dále do větrného tunelu. Usmyslela jsem si, že vezmu létat někoho, kdo to nemá v životě úplně lehké. Tak jsem jednoho dne oslovila tatínka autistického (zkratka PAS) syna. Bez znalosti problematiky jsem ho do tunelu šoupla. Byl to pro mě šok, jemu se to moc nelíbilo. Omluvila jsem se a od myšlenky upustila.
Za dalších 8 let jsem se ve větrném tunelu začala učit létat na zádech. Na břiše v tzv. prsní poloze to přeci znám (mám tolik seskoků), ale na zádech to byla pro mě novinka. A jak jsem byla překvapená, že mé tělo rotuje a já nechápu proč? A najednou mi to došlo!
Tři roky předtím mi operovali koleno a já chtěla co nejdříve skákat, tak jsem zahodila berle a pajdala. A jak jsem pajdala, tak jsem si samozřejmě vychýlila střed těla. Ale na břiše, kdy už umím skvěle balancovat za volného pádu, jsem to nezjistila. Musela jsem se ocitnout na zádech jako začátečník, který poznává své vlastní tělo.
A základ terapie byl na světě…vítr v tunelu dokáže okamžitě odhalit jakoukoliv nerovnost na těle! A dokáže ji různým cvičením i napravit. A co víc? Dělá mi dobře, mám dobrou náladu několik dní a cítím se skvěle.
Tak jsem zpátky přispěchala s nápadem za tatínkem autistického syna, ale také za fyzioterapeutkou, parašutistkou a sdělila jim mou myšlenku. Uspěla jsem. Začalo se to rýsovat.
Vzali jsme pár dětí s PAS do tunelu, protože i ony trpí vadným držením těla. A najednou? Zázrak! Dětičky si to po prvotním strachu užívají. Balancují za pomoci instruktora na větru, hrají si na letadlo a vlastně nevědomky vleže aktivují celé své tělo. A krom toho se za pár minut ještě ukáže, jak blahodárný́ vliv to má na chování, mentalitu i rituály, A terapie větrem byla na světě. Ještě ji pojmenovat a zajistit, aby vám nápad někdo nevzal (jak to s nápady občas chodí).
Tak vznikla větrná terapie s univerzálním celosvětovým názvem WINDTHERAPY a s ochranou známkou pro ČR i Evropu.
Jenže, co dál? Chyběl mi spolehlivý a stejně zapálený tým pro můj nápad. Byl to boj s časem, kdy se terapie proflákne a někdo to opět zkopíruje. Fyzioterapeuti, které jsem oslovila, byli zavaleni svou vlastní prací a na nové myšlenky neměli čas a ani kapacitu. Až jednoho dne mi zavolala holčina (toho času z druhé strany zeměkoule), co se zabývá fyzioterapií a co má podobně „praštěný“ koníček (kitting na kittingovém padáku) jako já. Stejně dobře věděla, co dělá pobyt ve vzduchu na tělo i na mozek. Hned od první chvíle jsme byli na jedné vlně.
Doplnili jsme tým o další členy a na jaře jsme rozjeli pilotní provoz s novou rehabilitačně-terapeutickou metodou Windtherapy. Oslovili jsme všechny členy autistického klubu PAScal a vrhli se na testy. Postupně se k nám do testů přidaly i další osoby, např. osoby po dětské mozkové obrně, osoby se skoliózami, ale i sportovci. Dobrovolníci (cca 20 osob) byli ochotni se účastnit testů ve svém volném čase, dojet z různých koutů republiky, a dokonce si část nákladů hradit.
Dnes, půl roku poté máme základ výsledků, na kterých se dá stavět. Opravdu vítr pomáhá, jak tělu, tak duši!
Víme např., že Windtherapy:
- okamžitě odhalí fyziologické parametry i patofyziologické asymetrie páteře a končetin
- ovlivní periferní i centrální nervovou soustavu
- vede jedince k aktivaci svalů (volní i podvědomé), čímž se napomáhá posílení svalstva téměř celého těla (600 svalů) – vhodné pro sportovce a např. byznysmeny
- pomáhá snížit obezitu a odstranění celulitidy
- provádí plošnou lymfatickou masáž
- masíruje pooperační jizvy
- posiluje pánevní dno
- bezpečně zvýší hladinu adrenalinu v krvi a tím uvolní dopamin (tzv. hormon štěstí = překonání sám sebe), a to vše pozitivně přispívá ke zlepšení negativních psychických stavů (odbourání traumat)
Víme, že s poznatky nekončíme, protože terapie-rehabilitace je mix znalostí z aerodynamiky, fyziky, biologie, chemie, psychologie, neurologie a hlavně fyziologie, ale určitě víme, že má účinky!
Co už se nám potvrdilo:
- chlapec nemluvící s autismem – začal po „zážitku v neznámém prostředí větrného tunelu“ mluvit ze spaní,
- dětičky, co jim pořád pracuje mozek a nemohou usnout, tak díky adrenalinu a „dřině“ v tunelu, usnuly tak, že po 10 hodinách je rodiče museli budit,
- děti, které mají problémy s vylučováním (a tady jim 10 minut bubnuje vítr do bříška a ovlivňuje i mozek) si lehce i několikrát za den dojdou na WC,
- děti s úzkostí, PAS nebo ADHD se krásně zklidní,
- děti po dětské mozkové obrně dokážou díky větru postižené části končetin narovnat nebo s nimi lépe pracovat a vydržet tak několik dní,
- ženám s inkontinencí se lépe zpevnilo pánevní dno.
Jediné, co nám dělá starost jsou finance. Cena za pobyt ve větrném prostoru je závislá na cenách energií, a tudíž nemusí být dostupná pro všechny. Je neskutečně drásající vidět, jak rodič chce, všemi možnými způsoby, pomoci svému dítěti, nebo osobě blízké a snaží se zaplatit cokoliv.
Dokážeme si pro ně představit pravidelnou a intenzivnější terapii, ale bohužel alternativní metody (zatím) zdravotní pojišťovny nehradí, a tak cvičíme, jak se dá.
