Jak jsem trávila na cestě 21 hodin místo pěti

Během července jsme s kamarádkou dostaly nápad: Pojedeme na dovolenou! Jako studentky jsme vybíraly nejlevnější destinace a do oka nám padlo Bari. Tohle městečko, případně větší územní celek Itálie, najdete u podpatku kozačky. Z fotek to byla nádhera, takže jsem se těšila. Mělo to jen jeden háček: Musela jsem přestupovat na severu Itálie. Brala jsem to jako dobrodružství, možnost vidět nová evropská letiště a strávit na cestě zhruba pět hodin.

Ukázalo se, že pět hodin na cestě to nebude ani omylem. Od čtyř ráno jsem seděla na Ruzyni s tím, že v šest odletím do Milána. To jsem si ale asi něco vysnila, protože se na tabuli zničehonic ukázalo, že další informace o odletu budou v osm ráno. V době, kdy jsem už měla vystupovat v Miláně. Zapnula jsem si upozornění na informace o letu a zalezla si někam do ticha, kde jsem mohla alespoň na chvíli relaxovat, protože jsem vstávala před třetí hodinou ranní. Myslím, že jsem dokonce tak na hodinu usnula, ale byla jsem z celé situace poměrně nervózní, takže jsem pak s padajícíma očima kontrolovala tabule s odlety a aplikaci Ryanair, podle které se absolutně nic nedělo.

Aplikace Ryanair najednou ukázala, že letadlo odletí nejdříve v půl dvanácté. To už se mi dělalo zle, protože to znamenalo, že nestihnu navazující let v Miláně. Jako relativně svéprávný člověk jsem hledala telefonní číslo letiště, kde mi bylo řečeno, že to není jejich věc a mám si zavolat letecké společnosti. Ta měla ale až od devíti. Mimochodem, ve čtvrt na devět jsme se dozvěděli, že další informace budou v jedenáct hodin. Myslím, že tenhle článek bude plný číslovek, doufám, že se vám z toho ještě nemotá hlava, protože bude hůř.

V mezičase jsem se seznámila s jednou slečnou, která shodou okolností letěla stejným letadlem. Obě jsme byly unavené a naštvané. Naštvání ani tak nepramenilo ze samotného zpoždění, ale spíše proto, že s námi vůbec nikdo nekomunikoval. V devět hodin jsem už věděla, že letadlo z Milána nestihnu a volala jsem letecké společnosti. Slečna měla silný irský přízvuk (ano, Ryanair jsou irská společnosti). Každopádně byla milá a snažila se mi pomoct. Jenže mi pomohla stylem, že jsem přišla o jeden den na dovolené. Bylo mi řečeno, že mi zdarma změní druhý let, ale že letí až v osm večer. Nejvíce mě pobavilo, když mi řekla, že klidně můžu letět i zítra. Mladá paní, nemůžu letět zítra, když mám ubytování zaplacené ode dneška a pochybuju, že mi to vaše společnost proplatí. Z příletu na Bari v půl dvanácté se najednou stalo půl desáté večer.

Za co jsem byla vděčná, byly kupony na jídlo, které nám letecká společnost poskytla. Za zpoždění jsem dostala dvakrát 95,-, což mi zaplatilo bagetu u Paula (předraženost tohoto řetězce je zase na jiné povídání). U jídla jsme sledovaly tabuli, čekaly a čekaly. Opravdu s námi nikdo nekomunikoval, jen se čas od času měnil čas v aplikaci, jako by se nic nedělo. Poslední časový horizont byl, že odletíme v půl druhé odpoledne. A tak se i stalo. Sedm a půl hodiny zpoždění.

Cesta s unavenými lidmi do Milána byla skvělá, už dlouho jsem nezažila, že by většina letadla spala, jenže když si vezmu, že jsme všichni povinně na letišti od čtyř od rána, nedá se ničemu divit. Já usnula skoro hned po vzlétnutí a říkala jsem si, že teď už snad bude všechno v pořádku.

V Miláně jsem měla problém s letenkou, protože mi ji přehazovali přes počítač. Naštěstí jsem vše vysvětlila a vpustili mě dovnitř. Nebudu vám lhát, moje první zastávka byl McDonald's. Po dni jsem měla hrozný hlad a jediný, kdo to mohl zachránit, bylo žluté M. Čekaly mě necelé čtyři hodiny do odletu. Trávila jsem ho sledováním seriálu, procházkami, návštěvami obchodů a zkoušením parfémů v Duty Free zóně.

Mohla zbývat tak hodina do odletu, když se najednou změnil čas na tabuli. Hrklo ve mně a pomyslela jsem si, že to snad nemůže být pravda. Z tři čtvrtě na devět se najednou stala půl desátá. Říkala jsem si, že je to ještě relativně dobré a prostě jsem si jen nabila telefon a pustila si další díl seriálu. Určitě nikoho nepřekvapí, že se čas nezastavil. Najednou tam totiž byla půl jedenáctá. Už jsem byla vážně unavená a měla jsem všeho plné kecky. Ještě před setměním jsem sledovala letadla, abych se zabavila a kolem deváté jsem si šla koupit vodu a donut na posilněnou. V té době už tabule ukazovala, že letadlo odletí v půl dvanácté v noci.

Volala jsem sestře, která netrpělivě čekala doma, až konečně dorazím na místo určení. Všimla jsem si, že se u tabule na zdi sešlo nějak moc lidí, hlasitě hudrovali nebo telefonovali. Šla jsem se tam podívat a zjistila, že odlet se posunul na půl jednu ráno. To už jsem únavou začala plakat a kňučet do telefonu, že toho mám plné zuby. Byla jsem nevyspalá a postel byla můj jediný požadavek.

Sedla jsem si zpět na své místo, když jsem zaslechla křik u jedné z bran, odkud se nastupuje do letadla. Většina haly sledovala, co se tam děje. Jeden z cestujících křičel na pracovnici letiště. Mluvili italsky, čemuž jsem bohužel nerozuměla, ale chápala jsem toho cestujícího. Musel být už také unavený. Každopádně je potřeba říci, že pracovnice letiště také není úplně viníkem, na kterém si měl vybít zlost. Šla jsem se tam podívat, když povyk utichnul. Pána, který předtím křičel, jsem se zeptala, zda mluví anglicky a neřekl by mi, o čem se spolu bavili. Z pána se vyklubal milý člověk, který mi vysvětlil, že je naše letadlo stále v Británii a neodletělo, takže náš odlet se může ještě posunout. Také jsem se dozvěděla, že hrozí, že nám letecká společnost zaplatí na noc ubytování v hotelu a další ráno nás pošlou jiným spojem na Bari. To byl gól.

Jaké bylo rozuzlení celého příběhu? Nejspíš na popud ukřičeného pána se zničehonic na tabuli objevil čas půl dvanácté (původně tam bylo půl jedné). Hned na to se spustil boarding (nástup do letadla). Všechno šlo najednou hrozně rychle a od toho pána, se kterým jsem nakonec i nastoupila do letadla, jsem se dozvěděla, že nám z hangáru přistavili jiné letadlo. Přišlo mi to nepravděpodobné, jenže jsme nastupovali až někde v poli, kam asi dávají nejhorší lety a co víc, když jsem se posadila k oknu (ano, díky výměně letenky jsem dostala sedadlo dle svého výběru, jupí), viděla jsem, jak společně s non-priority cestujícími přijel i pilot. Chudáka ho asi vzbudili a nakázali mu letět. Nakonec jsme v půl dvanácté opravdu odletěli a já byla na Bari místo půl hodiny po jedenácté v půl jedné ráno.

Strávila jsem tedy téměř jeden den na cestě, což pro mě bylo většinu doby spíše dobrodružstvím, se stoupající únavou pak spíše utrpením. Do ubytování jsem dorazila asi ve dvě ráno a další den mě nikdo nevzbudil před jedenáctou.

Ještě bych ráda řekla, že když jsem podávala žádost o kompenzaci, nikdo neřekl ani popel a do dvou dnů jsem ji měla schválenou. Kompenzace mi tak vlastně zaplatila cestu nejen tam, ale také zpátky. I když to nebyla stoprocentně pozitivní zkušenost, beru ji tak, protože jsem sama sobě dokázala, že jsem schopná zvládnout téměř celý den na cestě a to sama bez nikoho a zároveň také řešit celou situaci s odpovědnými institucemi.

I když je to těžké, je potřeba zachovat chladnou hlavu a snažit se situaci řešit. Byla jsem připravená celý Ryanair seřvat, ale slečna v telefonu mi opravdu pomohla s tím, s čím mohla.

4:00 - Příjezd na letiště v Praze

6:05 - Očekávaný odlet z Letiště Václava Havla

13:25 - Skutečný odlet z Letiště Václava Havla

15:45 - Přílet na letiště v Miláně

20:40 - Předpokládaný odlet na Bari

23:30 - Skutečný odlet na Bari

0:50 (+1 den) - Přílet na letiště na Bari