Článek
Svatý František je známý mnoha lidem a povědomí o jeho existenci v sobě nese i příměs „bláznovství“, podivínství, které ho dostalo na vskutku dobrodružnou cestu těla i ducha. František je často popisován jako prosťáček Boží, chudáček Páně, který se bratřil se všemi tvory, miloval vše živé, mluvil na květiny a zpíval živlům, planetám, Slunci a Luně. Mohli bychom směle říct, že svou láskou k přírodě, k Božímu dílu byl jedním z prvních ekologů své doby. Podíváme-li se do jeho životopisu, nahlédneme, že se jeho narození datuje mezi rokem 1181 až září 1182. Je velmi zajímavé, že se badatelé i samotní františkáni rozchází v tom, kterému datu dávají přednost. Setkat se tak můžeme s datem narození 5.7. 1182, 26. 6. 1182 nebo 26. 9. 1181, které se objevuje i v databázi Astrodienst nebo v seznamu Lois Rodden.
V dětství jsem o Františkovi věděla jen tolik, že miloval zvířata a byl mnich. Víc jsem o něm nevěděla a přiznám, že jsem se i usmívala nad jeho označením „chuďásek Boží“. Snad možná i to bylo v pozadí toho, co mě na něm vlastně přitahovalo, protože jsem tak nějak tušila, že taky nezapadám mezi své vrstevníky. V dospívání jsem si naběhla na film Franco Zeffirelliho Bratr Slunce Sestra Luna a bylo vymalováno. Rozrušení mysli a otázky po tom, co to bylo za člověka, mě přivedly k četbě Nikose Kazntzakise Chuďásek Boží: Život sv. Františka a už jsem měla zcela jiný rozměr Františkovy osobnosti. Následovaly další knihy mimo jiné i knížka Zdeňka Neubauera O svatém Františku aneb zrození ducha novověku a pak filmy. Loni uvedený film Klára od Susanny Nicchiarelli mi svou syrovostí vše kolem sv. Františka znovu připomněl pro změnu z pohledu sv. Kláry jeho souputnice v dobrém i ve zlém. Jak to, tak bývá, co má vstoupit do vědomí se vždy včas připomene a sv. František se tentokrát připomněl v obrázku nedávno zemřelé výtvarnice Juliány Jirousové na plátěné tašce, kterou nedávno připravila její dcera Františka. Spravuje e-shop s tvorbou paní Jirousové a z výtěžku z prodeje opravuje stodolu v projektu Statku uProstřed, který poskytuje bezplatné zázemí pro umělce, studenty, badatele a neziskové organizace. Koukla jsem na Františka a řekla si, co na tom, když je datum nejasné? Vždyť můžeme jen interpretovat jedno hypotetické datum a zkusit ho přiblížit k tomu, co se dochovalo v záznamech a legendách o životě svatého Františka.
Pro ne-astrology tedy nabídnu trochu zajímavostí z života sv. Františka a pro astrology malé postřehy k tématu tzv. neaspektovaná planeta a sekundárním direkcím.
Podíváme-li se na Františka z astrologického pohledu, objevíme pozoruhodnou osobnost s příkladem tzv. neaspektovaného Marta, tedy v případě, že jako já zvolíme datum narození 26. září 1181 (čas narození je tady notně hypotetický, i když bohatší rodiny většinou zaznamenávaly narození svých dětí, zvláště synů). Nakonec toto datum udávají i stránky města Assisi, které se svým významným občanem právem pyšní. V případě Františka původně tedy Giovanni Battista Bernardone nazvaný otcem Francesco je interpretace neaspektované planety velmi zajímavá.
Definice neaspektované planety znamená, že planeta nesvírá s dalšími tělesy žádný z hlavních aspektů. Jistě namítnete, jak může být v kruhu bod (pro nás pozice planety Mars), který nesvírá s dalšími body nějaké vztahy? V astrologii je to tak, že i když zakreslujeme pozice planet do kruhu, nepracujeme se všemi možnými vztahy – úhlovými vzdálenostmi, které spojení bodů na kružnici umožňuje. Vybíráme si takové vztahy – úhlové vzdálenosti, které pro nás nesou možnost interpretace. Hlavní aspekty (konjunkce – spojení planet do 10°, opozice – vzdálenost planet 180°, navíc dělí kruh na polovinu, kvadratury – spojení planet v 90°a 270° - dělí kruh na čtyři kvadranty, trigony – vztahy 120° a 240°, sextily – vztahy v 60°a 300°). Zjednodušeně řečeno, interpretujeme tyto hlavní aspekty jako vztahy, které jsou nám všem zcela zřejmé, které dělí kruh takovým způsobem, s kterým lidská mysl umí dobře dál pracovat.
Menší aspekty, od oktilu 45°dál, i když zrovna oktilovou řadu já osobně řadím mezi hlavní aspekty, považuje astrologie za aspekty menší, tj. méně uchopitelné a také více individualizované ve svém projevu a interpretaci.
Mars sv. Františka vytváří právě ony vedlejší aspekty, a to dvakrát tridecil, jednou kvartinovil a dvakrát biseptil. Všechny tyto vedlejší aspekty jsou velice přesné do půlstupňového orbisu!
Za použití konceptu neaspetovaného Marta, abychom řekli, že Františkovo chování a působení bylo zcela mimo a nevyzpytatelné, protože Mars symbol akceschopnosti organismu, není žádným vztahem přímo někam či za něčím směřován. Jistě, odlišoval se a jednal zcela nečekaně. Jistě můžeme hodnotit Františkovo působení jako velmi důrazné a s čirou vitální sílou, prudké až drsné. Nevíme, do jaké míry trpěl František záchvaty agresivity, ale i kdyby, tak proměňoval v jedinečnou sílu jednat k dobru živých tvorů a slávě Boha.
Tady je na místě připomenout jeho velmi ranné bitevní nasazení. V roce 1202 se účastní bojů mezi měšťany Assisi a Perugií, která končí poražením měšťanů z Assisi a Františkovým uvězněním, které ho přivádí na podněkud jiné úvahy o životě. Přesto se ještě snaží prosadit svého bojovného ducha a odchází v roce 1204 do Apulie, aby se přidal k vojsku Gualtiera Briegnne, protože toužil po tom, aby byl za statečnost pasován na rytíře. Cestou má vizi o tom, jak pomíjivé je jeho snažení a z pohledu z venku pro mnohé nepochopitelně se vrací zpět do Assisi. Začne v modlitbách prosit Pána, aby mu ukázal cestu. Pán mu nabídne cestu k nemocným a František překoná sám sebe, svůj odpor a vloží se do služeb potřebných. To je pro všechny, kteří vnímají jeho společenské postavení šok. Traduje se, že při modlitbách v kostelíku sv. Damiana slyšel hlas, který mu řekl: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“ František se obratem chopil díla, což byla poslední kapka do konfliktu s otcem, který jeho počínání neschvaloval. František se tedy vzdá všeho, co mu otcovský dům nabízí i případného dědictví a odchází věnovat se službě potřebným a stavbě domu Páně.
Vrátíme-li se ke konceptu interpretace neaspektovaného Marta, můžeme z něj vzít na milost i to, že Mars Františka je symbolem snahy odlišit se od ostatních a síly realizovat projekty, které jsou nezávislé a na svou dobu výjimečné. Nápadná Martovská energie usilující o jasnou pozici (v Kozorohu) a vytvoření pevné struktury v rámci společnosti, touha něčeho smysluplného a pro osobu významného, můžeme spojit třeba i s jeho řeholí, kterou vytvořil pro mnichy s ním sympatizující a s instrukcemi pro své spolubratry, které rozhodně nebyly lehké, volné a jednoduché. Tady však končím a opouštím inspirace z knihy Gabriel E. Affentragnerové Neaspektované planety nakladatelství Sagitarius. Vybrala jsem jen část, neb autorčin přístup není mojí interpretační cestou.
Podívám-li se totiž na ty drobné aspekty, které má Františkův Mars, zjistím, že symbol mobilizace organismu, je stimulován snahou po ritualizovaných přístupech (doběžný kvatinovil Ma-Me a Ma-Ju, 200°), ke kterým se František snaží v delším časovém horizontu doslova prokousat; formování charakteru (rozběžný biseptil Ma-Lu, 102°51´) novými přístupy v duchu stávající kultury (doběžný biseptil Ma-Ur, 257°09´), až po Františkovo osobní nasazení vytvořit pevné rituální rámce v rozběžném tridecilu (Kepler 108°) Ma- Sa.
Vidíme tak zcela zřetelně, na jaký zápas se osobnost sv. Františka vydává. Není to „boj proti“ za každou cenu, byť se vymezí rodičům a odmítne jimi nastolenou cestu pokračovatele rodu obchodníků, ale boj za objevení co nejupřímnější cesty v následování Ježíše Krista. František se tak vlastně svým způsobem znovu vrací do ranné křesťanské spirituality a ve své době ji aktualizuje v co nejbližším smyslu původnímu termínu caritas (blíženecká láska). Je osloven vlnou doby, která tehdejší mladé lidi vybízí k revoltě hodnot a jejich znovunaplnění tak, aby stálo, zato je žít i pro ně umřít. Jeho přístup k projevování víry, budování společenství a posléze i řádu je právě poznamenán neobvyklým úsilím „neaspektovaného Marse“.
Nemůže nás překvapit, že při úplňku v sekundárních direkcích (období naplnění, vynesení podstaty dosavadního života na povrch a završení etapy prosazení vlastní vize v životě) odpovídající roku 1209, se zdá zcela nemožné, že by „banda“ ubožáků včele s Františkem uspěla v Římě u papeže Inocence III. Papež z žebráků není nadšený a je potřeba ochranné ruky v podobě přímluvy kardinála Jana Kolonna, aby si papež druhý den Františka vyslechl. Teprve pak, po jednání a i uvědomění, co by vyvolalo, nevyslyšení Františka, a také po papežově inspirativním snu, je Františkovi udělena řehole.
Našimi slovy, jeho projekt dostává zelenou a může se začít plně realizovat. Ještě v úplňkové lunační osmině je v roce 1212 vysvěcen na diákona, kterým zůstane po zbytek svého života, otevře první františkánský klášter s františkánskou řeholí a jako bonus mu přijde do cesty Klára, jeho věrná následovnice, zakladatelka řádu klarisek a žena, která současně ovlivní další pozoruhodnou bytost, tentokrát našeho kulturního prostředí, Anežku Přemyslovnu budoucí sv. Anežku Českou.
Další příklad jeho velmi zvláštního nasměrování osobní aktivity. V roce 1223 na Vánoce připraví František „živý belem“ a dá tak základ tradici vánočních betlémů. V sekundárních direkcích už je ve fázi novoluní (začátku nového cyklu, kdy se objevuje zbrusu nová inspirace, vize i zatím subjektivní chápání světa a života), který se plně realizuje v roce 1224, kdy přijme zjevení ukřižovaného Krista a následně se na jeho těle objeví stigmata. Přes svou slepotu neb přichází o zrak, napíše radostnou skladbu „Bratr Slunce“ a všem ukáže, že jeho život se nově naplnil. Završí tak inspiraci pro budoucí následovníky. Za pouhé dva roky po tomto silném prolomení se do nové životní etapy, opustí svou pozemskou pouť.
Vezmeme-li v úvahu jeho „sebevražedné“ mučednické cesty, kdy se vystavoval opravdu velkému nebezpečí (cesta k muslimům), jeho umanutost a vůli prosadit nové společenství bratří, jeho jasná podpora ženského hnutí i přesto plně v tehdejším tradičním rámci ztělesněném v přátelství s Klárou a podpoře její misii vybudovat ženskou větev františkánů, až po Františkovu lásku k živým tvorům, která byla neobvyklá už za jeho života, by jeho, ve vší úctě posedlost, po dobrovolné oběti pro Krista a jeho silná víra, bez „neaspektovaného“ Marta nebyly takto čitelné a nezanechaly by takový obraz, který nás dodnes inspiruje, nebo alespoň některé z nás.
Takže až uvidíte obrázek sv. Františka, pamatujete na to, že to, co se jeví nezkrotné a divoké, reaguje na svou dobu a má sílu vyzdvihnout to, co je nosné i pro budoucí generace. Kdyby někdo Františkovi řekl, že jedinec sám o sobě nic nedokáže, asi by mu František nerozuměl. Nebyl totiž nikdy sám. Vztahovaní se k celku nás přesahujícímu, pro něj v podobě Ježíše Krista, ho naplňovalo silou spojení. Každý z nás může ovlivnit svou dobu i dobu budoucí a každý z nás je propojen s ostatními, s planetou a vesmírem. Čím dřív si to uvědomíme, tím víc síly pro své dílo budeme mít.
Takže neztrácejme naději! Váš Marluk
Chvalozpěv bratra Slunce svatého Františka, napsaný kolem roku 1224 se opírá o inspiraci z knihy Danielovy, z 3 kapitoly a z žalmu 148.
Nejvyšší všemohoucí dobrý Pane,
tvé jsou chvály, sláva, čest a všecko požehnání;
jenom tobě patří, Nejvyšší ty,
oslovit tě jménem žádný člověk hoden není.
Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními,
a především panem bratrem sluncem,
jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ;
krásný je a září velikou se skvěje,
Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje.
Chválen buď, můj Pane, skrze sestru lunu, skrze hvězdy;
na nebi stvořils je jasné, jako drahokamy krásné.
Chválen buď, můj Pane, skrze bratra vítr,
skrze vzduch a mraky, jasno, všecka počasí,
kterými všem stvořením svým žíti dáváš.
Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu,
která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá.
Chválen buď, můj Pane, skrze bratra oheň,
který poskytuješ našim nocem,
a je krásný, radostný a mohutný a silný.
Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi,
která dává život a jež vládne nade všemi
a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy.
Chválen buď, můj Pane, skrz ty, kdo z tvé lásky odpouštějí
a snášejí nemoci a protivenství.
Blažení jsou ti, kdo věrně v míru vytrvají,
neboť ty je budeš korunovat v nebi.
Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku – smrt těla,
před níž žádný živý člověk kam utéci nemá.
Běda těm, kdo zemrou ve smrtelných hříších!
Blaze těm, jež ve tvé svaté vůli konec přistih!
Druhá smrt, smrt duše, nic jim zlého neudělá.
Chvalte mého Pána, blahořečte, děkujte mu
a s velikou pokorností sloužete mu!
Přeložil Jaroslav Pokorný, in Navštívení krásy. Italská renesanční lyrika, Mladá fronta, Praha 1964, str. 10-11.
