Hlavní obsah

Pohádkový rychlokurz zoufalství za sedm set devadesát korun

Foto: MARTINA ŠOMANOVÁ

Když se řekne „exkluzivní seznamovací večer v kavárně“,…kde vstupné činí „pouhých“ sedm set devadesát korun a v ceně je jeden nápoj zdarma, to je čas přepnout mysl soudného člověka do režimu přísné ekonomické návratnosti.

Článek

Pohádkový rychlokurz zoufalství za sedm set devadesát korun

Martina Šomanová

Když se řekne „exkluzivní seznamovací večer v kavárně“, představí si naivní romantik tlumené osvětlení, smyslný cinkot skleniček a osudové pohledy přes okraj šálku cappuccina. Když se ale dějištěm stane útulná, nekuřácká restaurace s barem na severní Moravě v den svatého Martina, venku poletuje první listopadový sníh, vstupné činí „pouhých“ sedm set devadesát korun a v ceně je jeden nápoj zdarma, to je čas přepnout mysl soudného člověka do režimu přísné ekonomické návratnosti. Prostředí tam bylo vážně moc pěkné, přímo dělané pro romantickou svatbu, jen s tím detailem, že po akci toho dne roku 2026 se žádná svatba rozhodně konat nebude, protože tam ani jiskra nepřeskočila, ledaže by se oddávalo z čistého soucitu.

MANKA, usměvavá a životem ostřílená žena po čtyřicítce, ovšem na tuhle akci nepřišla hledat lásku svého života. Její motivace byla čistě vědecká – provést terénní průzkum, zjistit, jak taková mašinerie funguje v praxi, jací exoti na podobné večery vlastně chodí a co od svých protějšků očekávají. Před odchodem se pro jistotu poradila s kamarádkou, které položila do telefonu zásadní otázku: Co si obléct na akci Singlové v listopadu, když venku poletuje sníh? Odpověď přišla rychlostí blesku a byla geniální: „Obleč se pěkně, ale ne moc vyzývavě, hlavně aspoň tři vrstvy oblečení. A hlavně si hned po příchodu zajdi na toaletu přepudrovat obličej, protože budeš ošlehaná mrazem.“

MANKA poslechla na slovo, ovšem po svém. Do kafe baru vkráčela v černých šatech moderního střihu s kapucí, šňůrkou pod krkem a dlouhými rukávy z černé krajky, doplněných o černé punčochy a černé tenisky s barevnými květy na kotníku. Celý ten pečlivě sladěný outfit nakonec korunovala nečekaným módním výstřelkem – teplou černou bundou prestižní značky Vietnam. Vkusná, stylová, naprosto imunní vůči mrazu i jakýmkoliv erotickým ztrátám a s nosem zmatněným do dokonalosti porcelánové panenky.

Podle propozic mělo dorazit deset mužů a deset žen. Ideální vzorek populace. Realita v restauraci ale připomínala spíš výběrové řízení na přeživší po lehčí chřipkové epidemii. Byly tu sice slavnostně nachystány dvě místnosti s deseti očíslovanými stolečky, avšak polovina stolů zela prázdnotou jako peněženka po výplatě. Dorazilo jen pět statečných žen a pět odvážných mužů, kteří se sjeli ze všech koutů vzdáleného okolí, jako by v celém kraji došli svobodní lidé. Servírka, která byla za barem nachystaná na velkolepou koktejl párty, tak za celý večer namíchala jen dva nealko drinky, nalila dvě deci vína, uvařila dvě kávy a načala pár lahví minerálek. MANKA se postarala o tu vinnou položku a jako uvítací drink v ceně vstupného si poručila sladkou Pálavu. Zatímco dvě dámy v kruhu opatrně cucaly své míchané nealko a pánové se statečně drželi pouze vody a kávy, ona své svatomartinské vínko upíjela s nadhledem zkušeného antropologa.

Když jí ale padl zrak na jídelní lístek v baru, blesklo jí hlavou, že místo tohoto sociologického experimentu si měla raději objednat dobrou Svatomartinskou husu – ta by aspoň neměla přehnaná očekávání.

Organizátorka, vyzbrojená nezdolným optimismem a stohem papírových samolepek, se hned v úvodu omluvila za poloprázdnou restauraci. Pokusila se zachránit situaci úvodní seznamovací soutěží – rozdala účastníkům propisky a archy s políčky, do kterých měli zapisovat poznámky o ostatních, a naplánovala na to velkorysých třicet minut.

Těžce pohořela.

Zatímco ostatní se ostýchavě rozkoukávali, MANKA si na nic nehrála. Ještě předtím si obří bílou cedulku se svým jménem /přesně podle červencové Národní výstavy psů v Mladé Boleslavi, kde v horku běhala v kruhu s katalogovým číslem 0196 na paži/ profesionálně plácla na levý rukáv z černé krajky. Chybělo už jen, aby jí někdo nechal oběhnout jedno kolečko v klusu kolem baru a ukázat porotě zuby svého psa. Ani pes v restauraci nechyběl. Majitelku hlídal po celou dobu akce obrovský bílý chrt, který na první pohled vypadal jako vyčiněná kožešina dělící dvě velké místnosti napůl. Pes byl moc roztomilý, na rozdíl od přicházejících mužů, kteří nehledali lásku na celý život, ale spíše chůvu pro své děti ve střídavé péči či potěšení na jednu noc./Jak se později ukázalo…/

Usměvavá žena právě přejmenovaná na MANKA vyrazila na lov informací. Úvodní soutěž se neobešla bez technických komplikací, protože právě ona vyfasovala zákeřné pero s pružinkou. Při horlivém zapisování z něj dvakrát vystřelil vršek do prostoru restaurace. Poprvé elegantním obloukem zapadl přímo do bohaté květinové výzdoby na okně a podruhé nabral směr jako řízená střela přímo k nohám RUMBURAKA, jako by mu chtěl oplatit všechny ty parohaté trofeje.

Navzdory této komplikaci měla MANKA za přesně pět minut vyplněná všechna políčka informacemi od všech deseti zúčastněných /z toho 5 odpovědí vodorovně v jedné řadě dle pokynů organizátorky/ a tak zvítězila. Jako odměnu získala nejen další drink zdarma dle vlastního výběru, ale hlavně se zřejmě postarala o zkrácení této akce, což ji rozhodně nevadilo. Když si ke své sladké Pálavě s ledovým klidem objednala další nápoj se slovy: „Vy mě snad chcete opít?“, organizátorka jen bezmocně rozhodila rukama, ale ostatní tato hláška velmi pobavila. Smích odboural u mužů i žen počáteční stydlivost.

Následoval další strategický dotaz organizátorky: „Zvolte si, jak dlouho by se měli muži u stolečků žen zdržovat, ať mohu nastavit budík.“ Zatímco muži diplomaticky mlčeli, ženy se shodly na 10 minutách, pak se muži u jejich stolků vystřídají. MANKA sjela pohledem tu přehlídku zakomplexovaných chlapů: tři z pěti rozvedení, jeden čerstvě po rozchodu po patnácti letech a jeden exemplář, který vypadal, že zabloudil z minulého století. „Ideálně po minutě,“ navrhla s úsměvem bez mrknutí oka. Tentokrát se smála jen ona…

Organizátorka se nenechala odradit, nastavila na mobilu neúprosných deset minut a rozdala všem další sérii připravených papírů – tentokrát jakési kádrové dotazníky k jednotlivým protějškům. Tím pohořela podruhé a ještě o poznání velkolepěji.

Celý formulář totiž působil jako hybrid mezi testem z přírodovědy v páté třídě a omalovánkami z první třídy. Účastníci si měli poctivě zapisovat do formuláře na A5 v průběhu povídání se svými protějšky: Celkový dojem, práce, zájmy, nejzajímavější věc, kterou mi protějšek řekl, na co se příště zeptat, další komentáře, a dokonce zaškrtávat otázky typu Smáli jsme se? a Uteklo to rychle?

Jako zlatý hřeb programu pak měli všichni na stupnici od jedné do pěti vybarvovat srdíčka pro vzhled a styl, smysl pro humor, společná témata, energii, naslouchání a celkovou chemii. Zatímco ženy se k tomuto papírovému dětinství postavily čelem a s pobaveným úsměvem na tváři poctivě modrou propisovačkou vybarvovaly předtištěná srdíčka, …pánové se tvářili, jako by po nich někdo chtěl vyplnit Daňové přiznání v čínštině, a tuhle administrativu kategoricky odmítli a ohodnotili 0 z 10.

MANKA usedla ke svému stolečku číslo jedna a po celou dobu v duchu uvažovala, zda by film Divoký kůň číslo 9, který se právě promítal v kině, nebyl nakonec zábavnější než tenhle večer. Navíc měla pocit, že došlo k administrativní chybě. Cítila, že se místo MANKA měla jmenovat ALENKA Z ŘÍŠE DIVŮ, protože přesně tak absurdně si uprostřed toho krásného, na svatby dělaného podniku připadala.

Rozhlédla se po restauraci a s úsměvem si četla cedulky na prsou žen sedících u pěti stolečků. Vedle ní seděla ARABELA, o židli dál OLIVIA, naproti ní ZUBEJDA a sestavu uzavírala AMÁLKA. Pět žen, každá jiná a přece ze společným jmenovatelem: Singlové.

Pochopila, že večer má jasný dramaturgický klíč – Československý večerníček.

ARABELA by ze všeho nejvíc potřebovala zatočit kouzelným prstenem a přenést se zpátky do pohádky, protože tady žádný filmový Petr nedorazil. Urostlá žena s kulatým obličejem, uhlazenými hnědými vlasy, vynuceným úsměvem, svým účesem a brýlemi totiž spíš než křehkou princeznu Arabelu připomínala školačku Šebestovou. Bohužel se ale neukázal ani Mach a nedorazil ani žádný Jonatán, který by ji zachránil svým kouzelným sluchátkem, takže chudák ARABELA vyhodnotila situaci jako naprosto beznadějnou a zpočátku dobrá nálada přešla v zašklebenou tvář s dodatkem: „Ani si nemůžu vypít, jsem tady autem.“

U dalšího stolku sedící ZUBEJDA byla její dokonalý fyzický protipól, asi jako vykřičník vedle otazníku. Vychrtlá žena kolem pětapadesáti let s propadlým obličejem a krátkými černými vlnitými vlasy. Černé elegantní šaty jen nemilosrdně podtrhly její extrémně štíhlou postavu – samá kost, žádné ženské křivky. Ačkoliv byla slušně oblečená, připomínala spíše odpočívající strhanou uklízečku po noční směně než sultánovu dceru Zubejdu.

O poznání veseleji bylo u dvojice OLIVIA a AMÁLKA, které si sedly svým humorem tak dokonale, až to chvílemi vypadalo, že si vystačí úplně samy, a že si přišly spíše než muže najít kamarádku. Jak jen to šlo, tak si spolu povídaly, popíjely míchaný drink a dokonce šly spolu i na toaletu jako by se znaly už od základní školy.

Zatímco MANKA sázela na elegantní jemnou květinovou černou krajku a tenisky s květy, OLIVIA zvolila přesně opačnou taktiku. Tato žena měla tvořit osudový pár s PEPKEM námořníkem, ale skutečnost byla jiná a ona měla oči jen pro Rumburaka.

OLIVIA byla štíhlá, milá blondýnka, která na svou severomoravskou misi dorazila až z daleké Ukrajiny. Na lov se vyzbrojila růžovými minišaty, účesem jako z katalogu pro nevěsty a výstřihem tak hlubokým, že by se v něm bez stopy ztratil i celý špenátový záhon. Právě kvůli své vizáži se Olivia ve filmu často stávala jablkem sváru mezi Pepkem a jeho svalnatým sokem Blutem, kteří ji s pravidelností buď unášeli, nebo sváděli, a pasovali ji tak do doživotní role „dámy v tísni“. Dnes večer ale OLIVIA nechala námořníky napospas osudu, stylově usrkávala míchaný drink se zelenou olivou, /protože vrána k vráně sedá/ a ochotně se nechávala svádět urostlým Rumburakem. Celou dobu se přitom usmívala od ucha k uchu s nasazením, které naznačovalo, že si před vstupem na akci Singlové vzala pořádnou dávku optimismu, nebo něco mnohem silnějšího na kuráž. Svým bojovým plánem se tato hezká ukrajinka vůbec netajila: „Najdu si tu manžela a dám mu děti.“

U stolku vzadu seděla AMÁLKA, vysoká žena, která se asi rozhodla otestovat, kolik barev snese lidský obličej, protože Mance připomínala nadživotní ruskou matrjošku. Nasoukala se do krátkých, nebezpečně upnutých šatů v odstínech duhy, pyšnila se výrazným melírem, rty červenými jako jahody a smíchem o síle stíhačky startující na „Dnech NATO“ v Ostravě. S Olivií tvořily dokonale sehrané duo, které spojoval jediný společný cíl – ulovit Rumburaka. Situaci u stolu pak s ledovým klidem uzavřel muž s jmenovkou PEPEK, který si jen odevzdaně povzdechl: „Tak tohle nevymyslíš. Rumburak, víla Amálka a Olivia u jednoho stolu.“

U každého stolečku s čísly jedna až pět se postupně prostřídala pětice mužů. Každý z nich byl sice uhnětený z úplně jiného těsta, na čele ale všichni nosili neviditelným písmem vytesané stejné životní krédo: „Za málo peněz hodně muziky!“

Působili jako zvláštní koktejl bezbřehé namyšlenosti a hlubokého vnitřního zranění. Jejich aura opuštěných štěňátek byla natolik silná, že u Manky vzbuzovali místo touhy spíše záchranářský soucit, což jim v tabulce sympatií moc bodů nepřipsalo.

Velká škoda, že na akci nedorazil Rumcajs. Zřejmě dal přednost poklidnému večeru v lese Řáholci, protože dobře věděl, že i ten největší rozruch v Jičíně je oproti dnešní seznamce jen slabý čajíček. Téhle pětici mužů by názorně předvedl, že k ulovení ženského srdce netřeba pěkné oblečení ani nacvičené fráze. Stačí pořádné vousy, bambitka nabitá žaludy a jičínské charisma, díky kterému se do něho filmová MANKA zamilovala a zůstala s ním v jeskyni bez elektřiny a wi-fi navždy.

Ke stolku s číslem jedna, kde trůnila MANKA, jako první dokráčel CIPÍSEK. Ačkoliv mu už táhlo na 50, vypadal jako výstavní exponát přerostlého dítěte. Byl drobný, s řídkým sestřihem, zuby přesně jako myšák na sýru a tváří tak pečlivě oholenou, jako by mu vousy ještě nestihly podepsat povolení k růstu. Chyběl už jen klobouček s pérkem, dřevěná bambitka a mohl by rovnou vyrazit směr Jičín trénovat střelbu na žaludy s taťkou. Zvědavě mrkl na cedulku MANKA na jejím krajkovém rukávu a vyjekl: „Takže ty jsi moje nová máma?“

MANKA si vychutnávala skleničku Pálavy a s úsměvem pronesla: „To záleží na tom, jestli hodláš zlobit, nebo být hodný syn.“ CIPÍSEK z ní byl tak nervózní, že svíral sklenici s vodou s takovou vervou, až se Manka bála, že z ní pod tím tlakem vymačká čistý vodík. Pochlubil se, že pracuje na PC jako psychoterapeut, což podle jeho slov pomáhá hlavně jemu samotnému. Při pohledu na jeho vyplašený výraz o tom MANKA nepochybovala ani vteřinu a tiše litovala jeho platící pacienty. Při mluvení se mu blýskly jeho hlodavčí jedničky, než vytasil svůj největší trumf – čtyřletého syna ve střídavé péči. „Když ho mám, je to pro mě dlouhý týden. A když ho nemám, tak je to krátký týden,“ vysvětloval tak vážně, jako by právě rozlouskl Einsteinovu teorii relativity a čekal za ni Nobelovku. Celých vyměřených deset minut se točilo výhradně kolem jeho syna. Manka se dozvěděla, že spolu chodí do kina a na plavání, a že ten malý génius se je s bývalou partnerkou snaží dát zase dohromady, i když bydlí každý v jiném městě. Manka trpělivě přikyvovala a měla pocit, že místo rande absolvuje rodičovské sdružení na Základné škole.

Po deseti minutách ho vystřídal LOTRANDO – zklamaný, úplně bělovlasý pětapadesátník, který díky životním útrapám vypadal nejméně na sedmdesát. Ukázalo se, že se jmenuje Martin, ačkoliv dnešní svatomartinský sníh prý nepřivezl a tradiční sváteční husu nejí. Vlastně LOTRANDO vypadal spíše jako ten žebrák, kterého Martin na bílém koni zachránil od bídy a dal mu plášť namísto chleba.

Místo husy miluje Lotrando vepřové a učí se vařit, protože ho družka nechtěla pustit roky ke sporáku. Nezapomněl se pochválit, že o víkendech organizuje grilování pro přátele. Během 10 minut na Manku vychrlil i zbytek svého příběhu, ze kterého by se orosil i psychiatr. Realitní makléř, který namísto prodeje nemovitostí staví dětská hřiště. Smířil se s tím, že sám děti mít nemůže. Po patnácti letech ho opustila partnerka, která se nikdy nechtěla vdát, a když ji konečně požádal o ruku, místo „ano“ se s ním rozešla s výčitkou, že si ji nevzal dřív. Pochválil se, že vychoval pět cizích dětí. Když si dal Lotrando fotku na facebookové seznamky, okamžitě se stal absolutním idolem. Jediný háček byl v tom, že jeho fanklub tvořily výhradně dámy v rozmezí sedmdesáti až osmdesáti let.

Přesto měl tenhle zlomený stavitel skluzavek dnes štěstí, když zjistil, že po něm pokukuje stejně stará ZUBEJDA. Snad mu po pár měsících ještě odepíše, ne jako poslední dáma z jiné seznamky.

Další si ke stolku Manky přisedl PEPEK námořník– a tady pohádková ironie prorazila strop. Zatímco OLIVIA o dva stoly dál zářila v růžových minišatech a čekala na svého zachránce, proti MANCE seděl asi šedesátiletý „panic“, kterému celý život protekl mezi prsty v autodílně při sestavování a opravách drahých aut. Obyčejný, drobný mužíček, tichý, nenápadný a naprosto tuctový. Typ člověka, kterému je nejlépe pod luxusním Lamborghini nebo Mercedesem, zatímco sám jezdí starou Škodou 120 a žije v přesvědčení, že ženy netouží po rychlém voze, ale po horalovi milujícím víno a vinné sklepy.

PEPEK působil tak strhaně a vrásčitě, že vypadal jako horník, kterého zapomněli propustit při uzavření Dolu Michal – a teď ho tam omylem vodí s turisty jako živý exponát. Na sobě měl obyčejný svetr, seprané rifle a tenisky. Největší jeho ozdobou byla velká bílá cedule s nápisem PEPEK. Ke stolečku si s velkou parádou přinesl klasiku všech klasik – kávu značky Turek. Na stará kolena v něm bouchly saze. I zachtělo se mu ženit, družit a pořídit si vlastního potomka, /nejlépe rovnou s montérkami a výučním listem automechanika v kapse/. Vymetá každou seznamovací akci v širokém okolí včetně víkendových pobytů, odkud se ale vrací přesně tak, jak tam přijel – jen o pár zkušeností bohatší a o pár tisíc lehčí.

Čtvrtým pánem byl EMANUEL. Tenhle hubený muž kolem šedesáti pěti let, měřící asi sto sedmdesát centimetrů, působil vedle ostatních jako zjevení z jiného světa – elegantní šedý oblek, jemný vzhled, pečlivě upravené nehty, decentní úsměv a celkové vystupování na jedničku. Mnohem víc než Emanuel by se k němu hodila však přezdívka taťka Spejbl. Byl jako osamělý měsíc na nebi, který přišel najít ženu svého života, ačkoliv působil dojmem, že je se svým samotářským osudem už odpradávna smířený.

Začal MANKU pobízet, ať si místo sladké Pálavy dá raději suché víno, že z něj nebolí nikdy hlava – i když nejlepší jsou prý stejně bublinky. „Žena je po vínu povolnější,“ říkal s gentlemanským šarmem. S jeho mluvou to bylo horší. Vypadal jako lord z Londýna, ale česky moc dobře nemluvil, spíš huhňal, že mu nebylo skoro rozumět. Vytáhl své celoživotní eso z rukávu – už za komunismu měl pod palcem dvacet podřízených a dnes je tak bohatý, že si vychutnává odpočinek. Nezapomněl ani na své pražské roky a hlubokou analýzu východních národů. Deset minut se točilo kolem Ukrajiny. Zatímco v Čechách se mu podnikatelsky nedařilo, tady na severu se z něj stal uznávaný velkopodnikatel. Největším paradoxem večera pak bylo zjištění, že tenhle pohádkový boháč "makový panáček Emanuel"dorazil na seznamku vlakem – nejspíš špatně navigoval svého osobního řidiče.

Velké finále u stolečku číslo jedna patřilo RUMBURAKOVI- myslivci, kterého na začátku akce jen o vlásek minul vystřelený vršek z MANČINY propisky. Tenhle statný chlapík, vysoký asi 205 cm vypadal na první pohled jako velký elegán. Ve skutečnosti to ale byl ukázkový chvástal jako filmový Don Quijote, který se pomátl ze čtení rytířských románů a větrné mlýny považoval za zlé obry, se kterými musí bojovat.

Během povídání vytáhl RUMBURAK z kapsy mobil a s pýchou hodnou vítěze olympiády ukazoval MANCE fotografii obřího jelena a sebe v zelené kamizole. „Tohle je největší jelen na světě, kterého jsem vlastnoručně složil,“ prohlásil a s ledovým klidem přihodil, že takových kousků střelí sto padesát ročně. MANKU napadlo, že v přerovských lesích už zbyli maximálně tak mravenci a pár střelbou ohluchlých veverek. Podle jeho slov je členem ne jednoho, ale hned osmi mysliveckých sdružení.

Rumburak má ve střídavé péči dva syny ve věku osm a deset let, je čerstvě rozvedený, a tak si konečně může pořídit loveckého psa, kterého mu bývalá manželka celé roky zakazovala. Aby toho nebylo málo, kluci by u něj doma chtěli chovat i velké ryby. RUMBURAK se totiž stal také vášnivým rybářem a ryby tahá je z vody všude, kde to šplouchá. Manka si v duchu tipla, že buď pracuje pro tajnou službu, nebo pytlačí i v městských kašnách…

MANCE tvrdil, že přišel hledat opravdovou osudovou lásku, ale z pohledu mu svítil neónový nápis: „Chci sex na jednu noc!“ Od hlubokého výstřihu ukrajinské OLIVIE nedokázal odlepit oči ani na vteřinu, jako by tam hledal ztracené patrony. Při rozhovoru s AMÁLKOU se na židli vrtěl a kroutil tak divoce, až to vypadalo, že má v kapse buď klíče od hodinového hotelu, nebo mu tam právě vzplála krabička zápalek jako Mariánu Labudovi ve filmu Vesničko má středisková.

Pro MANKU nebylo žádným překvapením, když se na konci večera všechny ostatní čtyři dámy nadšeně pochlubily organizátorce, že na svůj tajný lístek napsaly jediné jméno RUMBURAK. Manka se nad touhle masovou loveckou horečkou jen pobaveně zasmála se slovy: „To raději zůstanu sama s dětmi, než abych doma oprašovala trofeje přerovskému playboyi.“

Rumburak nezahálel. Organizátorka ženám prozradila, že tento lovec zapsal na svůj lístek hned tři ženy z pěti, věrný heslu: „Čím víc ran, tím menší šance, že půjdu domů s prázdnou.“ Byla to láska na první pohled, osudová chemie, nebo jen dobře mířená dávka naslepo?

MANKA zůstala rovnýma nohama na zemi. Věděla naprosto jistě, že s těmito pohádkáři se už nesetká. Nedokázala si představit další zbytečné rozhovory s těmito zoufalci.

Ještěže byla tak výmluvná a dokázala každého z nich během té desetiminutovky zaujmout, rozesmát a rozmluvit. Fungovalo to natolik spolehlivě, že pokaždé, když na mobilu organizátorky zazvonil budík oznamující konec kola, byli u stolečku číslo jedna v nejlepším veselém rozhovoru a větu dopovídali až dávno po gongu. Muži od ní odcházeli nadšení a spokojení, že se někdo zajímal o to, co dělají ve volném čase, že je politovala a každému z nich něco upřímně pochválila.

Celý večer nakonec skončil o celou hodinu dříve, než bylo plánováno. Když MANKA svůj terénní průzkum vyhodnotila, došla k závěru, že z téhle akce odcházela spokojená pouze jedna žena. A to organizátorka, které nižší účast hostů příjemně zkrátila pracovní dobu.

Zkrátka a dobře, MANKA nebo spíš ALENKA Z ŘÍŠE DIVŮ se toho podzimního večera roku 2026 stala aktivní terapeutkou celé akce. Když pak ve svých černých krajkových šatech a květovaných teniskách kráčela domů, musela se hlasitě zasmát. Do e-mailu obdržela dárkový poukaz na další akci Singlové ZDARMA, jako bolestné za to, že během akce nedošlo k žádně shodě.

Cenná sociologická studie na téma „České rande v přímém přenosu“ byla kompletní. Přesto si musela přiznat jednu zásadní pravdu. Kdyby bývala vyrazila do kina na film Divoký kůň číslo 9, určitě by se pobavila mnohem víc než při téhle přehlídce promarněných šancí. Bylo to jako sledování večerního televizního dokumentu o páření ohrožených druhů…

A pokud ten svůj výherní poukaz přece jen někdy opráší, do romantické restaurace na severní Moravě s ním pošle jedině svého úhlavního nepřítele jako pomstu za všechna příkoří světa.

Ona sama zamíří tam, kde má přátele a kde nehrozí, že se z ní stane bezplatná psychologická zpovědnice na plný úvazek.

Právě totiž úspěšně odpromovala z „Pohádkového rychlokurzu zoufalství“ za sedm set devadesát korun. Zjistila, že princové na bílém koni už dávno vymřeli, a v lese místo Rumcajse straší jen přerovský pytlák s rybářským prutem. Potvrdila si, že se singlové na Facebooku schovávají za své profily a na veřejnosti se neukazují z pochopitelných důvodů. Jejich zoufalství by bylo veřejně odhaleno.

Některé pohádky končí hold nejlíp tehdy, když z nich člověk včas uteče. CHA,CHA.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám