Článek
Tak konečně mám sbaleno a vyrážím směr Vídeň.
Znám svůj strach z létání, ale opět jsem sama sebe ukecala, že sednu do té létající plechové tramvaje.
Faraona z letu mám už týden. Celou sérii leteckých katastrof jsem zkoukla a pro jistotu na počítači manuál řízení airbusu, kdyby se kapitánovi udělalo nevolno…
Ale co, jsem statečná, já to dám.
Po příjezdu na letiště mě statečnost opouští, ale stálou chůzí, jak student ve filmu Marečku podejte mi pero, nabývám odvahy.
A je to tady, nastupuji, usedám na své sedadlo uprostřed. Po pravé ruce nějaký Švýcar, který po usednutí ihned usíná. No hochu nevím, nevím, jestli vedle mě bude tvůj spánek klidný.
Po levici kamarádka - pořád jsem statečná. Nastává start motorů a vzlet, to už jsem zelená.
Obluda se třepe, já v záchvatu chytám za stehno Švýcara.
Nevěřícně čumí, co to vedle něj sedí za blázna.
Zleva se držím kamarádky za ruku, je statečná, i když ještě chvíli a bude muset vyhledat ortopeda pro komplikovanou zlomeninu.
Pevně věřím, že pasažéra po pravici jsem rozhodila tak, že to byl jeho poslední klidný let, už nikdy nebude cestovat beze strachu.
Nakonec to dám a přistáváme v Curychu. A teď už mě čeká jen 10h letu.
Do obra nastupuji opět zelená. Klepu se tak.
Dovolená uběhla jak voda a opět jsme na letišti.
Tentokrát bez strachu a obav, žádný faraon mě neprohnal. Usedám do obra, jsem v klidu a v pohodě, už se těším na start.
Startujeme… a boha, co to je? Celé se to třese, strop divně chrochtá. Vypadá to, že poletíme kabrioletem. Zděšeně koukám na letušku. Moc mě neuklidnila, její pohled na strop mě rozladil tak, že jsem ztratila nabytou odvahu a nepomáhá ani uklidňování přes uličku, kde sedí starší manželé.
Pán mě uklidňuje, no je mi to prd platné, rozumím mu kulové. Oba se usmívají, to se jim to směje, je jim cirka 90 let a života si užili.
Po vystoupání do letové hladiny mažu za stevardem pro vodu. Ten, když mě vidí, sám znejistí, zda cesta bude bezpečná. Házím do sebe dvě tabletky a upadám se sluchátky na uších s klavírním koncertem do kómatu, když spadneme, já nic vědět nebudu.
Budím se po 7 hodinách, hurá jsme nad Evropou, tady už se bude někde dát přistát, když vypoví motory. I já snad budu moct řízení převzít, kdyby se posádce udělalo nevolno. Základy mám z internetu a kdyžtak se připojím na net a kouknu na manuál jak přistát na nějakém poli.
Přistáváme, přežili jsme, už jen hodinka v další plechovce a už nikdy, ale nikdy do toho nesednu.
Sedla jsem… dnes už mám za sebou přes 100 000 letových hodin…
Ps: Neřešte chyby, nadsázku. Vždyť o nic nejde, jen se orazit.
