Článek
Stojíme v malé rodinné restauraci na náměstí v Kadani. Venku mrzne a nad Ohří se válí mlha, ale uvnitř je horko od pánví a vzduch voní po badyánu a skořici. Čtyřiadvacetiletá Lan Anh, které tu nikdo neřekne jinak než Anička, právě doúčtovala oběd pro skupinu řemeslníků. Mluví perfektní češtinou, kterou občas proloží typickým severočeským „viď“.
Aničko, narodila jsi se tady v Kadani, vyrostla jsi tu. Cítíš se být víc Češkou, nebo Vietnamkou?
To je ta nejtěžší otázka hned na začátek. Upřímně? Cítím se jako „hybrid“. Když jsem s českými kamarády v hospodě, cítím se jako Češka, směju se stejným vtipům, řeším stejné seriály. Ale jakmile překročím práh našeho bytu nad restaurací, přepnu do vietnamského módu. Úcta k rodičům, jiná pravidla, jiný jazyk. V Česku jsem se narodila a miluju to tu, ale moje tvář mi vždycky bude připomínat, že pro část lidí v tomhle městě budu vždycky „ta cizinka“.
Tvůj život je od dětství spojen s rodinným podnikem přímo tady na náměstí. Jaké to je, vyrůstat v restauraci?
Lidé vidí jen to jídlo na stole. Pro mě to bylo věčné dělání úkolů u zadního stolu v kuchyni. Zatímco ostatní děti šly po škole ven k řece, já jsem od dvanácti doplňovala lednice a překládala rodičům dopisy z úřadů. To je asi největší útrapa dětí z naší komunity. Nejsme jen děti, jsme pro své rodiče tlumočníci, účetní a vyjednavači. Někdy je to obrovský tlak, protože když něco špatně přeložím na finančáku, může to mít pro rodinnou firmu fatální následky.
Mluvíš o tlaku. Máš pocit, že jsi v tomhle maloměstském kolotoči přišla o dětství?
Někdy mě to mrzelo. Chtěla jsem jet na tábor nebo na lyžák na Klínovec, ale v restauraci bylo zrovna „rušné“ období, tak jsem musela pomáhat. Ale na druhou stranu mě to naučilo disciplíně. Vietnamští rodiče mají na děti extrémní nároky. Musela jsem mít na gymplu samé jedničky a zároveň perfektně obsluhovat. U nás se neříká „mám tě rád“, ale „tady máš nakrájené mango“ nebo „tady máš zaplacenou dobrou školu“. Je to jiný druh lásky, víc praktický.
Narážíš v Kadani na předsudky? Přeci jen je to menší město.
Dneska už méně, lidi mě znají od školky. Ale pořád se stává, že na mě někdo u pultu mluví nahlas a pomalu: „CHCE-ME–JED-NO-KU-ŘE“. Tak mu odpovím čistou češtinou: „Samozřejmě, přejete si k tomu rýži, nebo raději nudle?“ Ten výraz v jejich tváři je k nezaplacení. Pak jsou tu ty horší věci, hlavně večer, když se lidi napijí a mají „moudré“ poznámky o tom, co dáváme do masa. To už ani nekomentuju, jen to ve mně vždycky zanechá takovou pachuť.
Co ti naopak v Česku dělá největší radost?
Svoboda a ta česká nátura. I když jsou naši přísní, v porovnání s Vietnamem je tady život mnohem uvolněnější. Miluju procházky kolem hradeb, český humor a taky to naše „pohoda, klídek“. A pak gastronomie! Je skvělé vidět, jak se lidi tady na severu naučili jíst naše jídlo. Před deseti lety chtěli všichni jen „čínu s rýží“, dneska si sypou extra porci chilli do Phở a vědí, co je to Shiso. To mě hřeje u srdce, že naše rodinná tradice lidem chutná.
Máš vystudovanou vysokou školu v Praze. Proč jsi se vrátila sem, k pánvi wok?
Rodiče stárnou a zdraví jim neslouží tak jako dřív. Nemůžu je v tom nechat samotné. Cítím obrovskou vděčnost, oni se obětovali, pracovali 16 hodin denně, aby mi zaplatili studia a abych se měla líp než oni. Teď jim to vracím. Ale nebudu lhát, někdy se dívám z okna na náměstí a říkám si, jaké by to bylo pracovat v nějakém proskleném kanclu v Praze a mít volné víkendy jako moji spolužáci.
Jak vidíš svou buducnost? Zůstaneš v Kadani natrvalo?
Chci rodinný podnik zmodernizovat, možná přidat víc autentických receptů, které máma vaří jen pro nás. Ale jestli tu budu i za deset let? To nevím. Moje srdce je rozdělené. Jedna část chce letět do světa a ta druhá ví, že tady, v téhle kuchyni, kde znám každou dlaždičku, je můj skutečný domov a moje zodpovědnost.
