Článek
Vždycky jsem chodila s Čechy. Byla jsem zvyklá na náš typický seznamovací standard: rande v hospodě u piva, rozdělení účtu napůl, praktický přístup k životu a emoce dávkované po kapkách, většinou až po třetím pivu. Považovala jsem to za normální. Když mi bylo třicet, potkala jsem na jazykovém kurzu Matea, rodáka z kolumbijského Medellínu, který žije dva roky v Praze.
To, co začalo jako nezávazné kafe, se proměnilo v třísemeční intenzivní vztah, který od základu přepsal mé představy o tom, jak by se muž měl chovat k ženě.
Nejde o to, že by Češi byli špatní lidé – jsou spolehliví, pracovití a skvělí parťáci do nepohody. Ale v porovnání s jižanskou kulturou dvoření jsem si uvědomila několik zásadních chyb, kterých se čeští muži nevědomky dopouštějí.
Romantika není „sluníčkářský přežitek“
Český muž má často pocit, že když ženu uloví a „má ji jistou“, romantika končí. Květinu dostanete k narozeninám, k svátku a možná na Valentýna. Jakékoliv přehnané projevování citů je u nás vnímáno téměř jako slabost nebo kýč.
U Matea jsem zažila přesný opak. Pro Jihoameričana je dvoření nepřetržitý proces. Květina bez důvodu v úterý odpoledne? Ranní vzkaz na zrcadle v koupelně? Nečekané objetí zezadu, když vařím? To pro něj nejsou věci z romantických filmů, ale absolutní základ denní komunikace. Češi často zapomínají, že žena nepotřebuje velká gesta jednou za rok, ale malá gesta každý den.
Emoce se mají žít, ne schovávat pod pokličku
Česká výchova velí mužem: „Chlap nebrečí, chlap nešílí, chlap všechno vyřeší s chladnou hlavou.“ Výsledkem je emočně rezervovaný muž, ze kterého musíte páčit, co vlastně cítí, co ho trápí nebo jestli vás má vůbec ještě rád.
Mateo mě naučil, že vyjadřovat emoce je osvobozující. Když má radost, tancuje v kuchyni. Když ho něco mrzí, na rovinu to řekne a nebojí se ukázat zranitelnost. Čeští muži si často pletou citovou uzavřenost s chlapáctvím, přitom pro ženy je schopnost mluvit o pocitech jedním z největších přitažlivých faktorů.
Vzhled a komplimenty: Žena chce slyšet, že je krásná
S českým partnerem jsem se často dostala do fáze, kdy si ani nevšiml, že jsem byla u kadeřníka, nebo že mám nové šaty. Když už přijde kompliment, bývá praktický: „Jo, tohle ti sluší, je to docela dobré.“
Jihoameričané jsou mistři v oceňování ženské krásy. Mateo mi první měsíc říkal komplimenty tak častokrát, že jsem se zpočátku styděla a podezřívala ho z manipulace. Dnes vím, že to myslel vážně. Pro jihoamerické muže je ženskost nečím, co se uctívá. Nejde o povrchnost, ale o to, že dávají ženě neustále pocit, že je pro ně tou nejpřitažlivější bytostí v místnosti.
Praktičnost zabíjí vášeň
Český muž je skvělý v tom, že vám smontuje skříň z Ikei, opraví kapající kohoutek a naplánuje trasu na výlet. Jenže vztah není jen o logistice a řešení provozních věcí. Češi mají tendenci sklouzávat do „parťáckého“ režimu, kde se z partnerky stane spolubydlící.
Jihoameričan neřeší, jestli je doma vypráno, když má chuť vás chytit za ruku a jít se večer jen tak toulat městem. Dovede žít přítomným okamžikem a přinést do vztahu volnost, která v českých domácnostech často chybí pod tíhou plánování a starostí o zítřek.
Verfikt po třech měsících
Neříkám, že život s Jihoameričanem je bezchybný – jejich horkokrevnost, občasná nedochvilnost a dramatizace malicherností mě občas přivádějí k šílenství. Zlatá česká dochvilnost a klidná hlava mají své nepopiratelné kouzlo.
Ale pokud by si čeští muži měli vzít z jihoamerické kultury jednu jedinou věc, pak je to odvaha být otevřeně vášniví. Nebojte se pochválit svou partnerku, kupte jí kytku jen tak při cestě z práce a přestaňte brát vztah jako projekt, který je potřeba odřídit. Žena nechce mít doma jen spolehlivého správce domácnosti, chce mít vedle sebe muže, který jí dá pocítit, že je milována.
