Desatero pro hledání mojí ideální přítelkyně

Bylo mi čerstvých dvaadvacet a svět se mi právě zbortil jako domeček z karet. Můj první vážný vztah skončil provizorním „musíme si promluvit“ a já zůstal sedět v prázdném pokoji s pocitem, že už nikdy nikoho nenajdu. Jenže v tomhle věku má člověk ještě tu úžasnou, i když poněkud naivní vlastnost, že věří v systém. Věřil jsem, že pokud selhal „pokus-omyl“, musí nastoupit precizní inženýrství.

Sedl jsem si k pracovnímu stolu, otevřel čistý sešit a s pocitem, že tvořím nejdůležitější dokument svého života, jsem nadepsal nadpis: Deset bodů pro ideální přítelkyni. Chtěl jsem mít jasno. Chtěl jsem filtr, který nepropustí žádné další zklamání. Tady je onen seznam, který tehdy vypadal jako recept na štěstí.

Měl jsem naprosto konkrétní představu: moje budoucí partnerka musela být drobná, s váhou maximálně do 50 kg. Chtěl jsem vedle sebe někoho, koho bych mohl snadno obejmout a kdo by působil jako z porcelánu. K tomu neodmyslitelně patřila malá prsa a záplava dlouhých vlasů, do kterých se dá zamotat ruka i myšlenky. Tehdy jsem si neuvědomoval, že krása není o čísle na váze, ale o energii, kterou člověk vyzařuje. Pro mě to byla matematika.

Moje přítelkyně nemohla být „povaleč“. Bod číslo dvě byl nekompromisní: musí milovat sport. Představoval jsem si naše společné víkendy v sedle kola, plavání v jezerech a bitvy v plážovém volejbalu. Hledal jsem parťáka do nepohody, někoho, kdo se nezalekne kopce ani studené vody. V mých představách jsme byli ten dokonalý fit pár z reklamy na iontové nápoje.

Možná to zní zvláštně, ale sympatický tón hlasu byl pro mě zásadní. Chtěl jsem hlas, který mě bude uklidňovat, když budu ve stresu, a který bude znít melodicky, i když bude mluvit o úplných banalitách. Hlas je totiž něco, co posloucháte každý den, a já jsem věděl, že uječenost nebo přílišná tvrdost v projevu by byla pro náš vztah rozsudkem smrti.

Chtěl jsem někoho, kdo mi bude rozumět beze slov, protože vyrostl v podobných kulisách. Bod čtyři tedy zněl: podobné zázemí, střední vrstva. Nechtěl jsem řešit propastné rozdíly v životních standardech nebo v pohledu na hodnotu peněz. Chtěl jsem holku, která ví, co je to šetřit na dovolenou, ale zároveň si dokáže užít dobrou večeři. Hledal jsem zlatou střední cestu, stabilitu a shodu v základních životních postojích.

Pátým bodem byla schopnost vést dialog. Nechtěl jsem jen přikyvující panenku. Hledal jsem někoho, kdo čte, kdo se zajímá o svět kolem sebe a kdo dokáže zpochybnit mé vlastní názory. Ideální partnerka měla mít tu správnou míru všeobecného přehledu, aby naše debaty u vína nekončily u toho, co bylo v televizi, ale u toho, proč je svět takový, jaký je.

Bez schopnosti zasmát se sám sobě to nejde. Mým šestým požadavkem byl specifický smysl pro humor. Hledal jsem někoho, kdo pochopí mou ironii a vrátí mi ji i s úrokem. Věřil jsem, že pokud se dva lidé dokážou společně smát stejným hloupostem, přečkají i ty nejhorší bouřky.

Nechtěl jsem vztah, kde budeme jako siamská dvojčata. Sedmý bod definoval vlastní koníčky a okruh přátel. Toužil jsem po ženě, která má svůj vlastní život, své ambice a své zájmy, ke kterým mě nepotřebuje. Ta zdravá dávka nezávislosti mi přišla nesmírně sexy – vědomí, že je se mnou proto, že chce, ne proto, že nikoho jiného nemá.

Svět je plný ostrých loktů, a proto jsem doma chtěl přístav. Osmým bodem byla přirozená laskavost, a to nejen ke mně, ale i k okolí. Věřil jsem, že to, jak se člověk chová k těm, kteří pro něj nemohou nic udělat, vypovídá o jeho charakteru nejvíc.

Nechtěl jsem zůstat na jednom místě. Devátý bod byl jasný: touha objevovat. Nemuselo jít o luxusní hotely, stačil batoh na záda a jízdenka někam, kde jsme ještě nebyli. Hledal jsem parťáka pro dobrodružství, někoho, kdo se nebojí spát pod širákem nebo se ztratit v cizím městě.

Desátý bod byl pro mě tehdy symbolem čistoty a kontroly. Chtěl jsem partnerku, která nepije alkohol. Nešlo mi jen o to, že budeme mít vždycky střízlivého řidiče nebo že ušetříme. Viděl jsem v tom hlubší charakterový rys, schopnost bavit se a čelit světu bez „tekutých berliček“. Věřil jsem, že střízlivost přináší do vztahu upřímnost a eliminuje zbytečné scény nebo úlety, které se pod vlivem alkoholu stávají. Chtěl jsem zkrátka někoho, kdo mě bude milovat s úplně čistou hlavou a v každé vteřině bude vědět, co dělá.

Když se na ten seznam dívám dnes, s odstupem mnoha let, musím se usmívat. Tehdejší dvaadvacetiletý „já“ se snažil zkrotit chaos lásky pomocí tabulek a parametrů. Život mi později ukázal, že ty nejdůležitější vztahy se často rodí z porušování všech pravidel. Moje budoucí lásky málokdy vážily pod padesát kilo a ne vždycky chtěly v sobotu ráno ujet padesát kilometrů na kole.

Přesto mi ten seznam v něčem pomohl. Definoval mé tehdejší hodnoty a dal mi naději, že na někoho takového stojí za to si počkat. Dnes už vím, že láska není o odškrtávání položek v seznamu, ale o tom, že najdete někoho, s kým je i ten nejvšednější den trochu víc „v pořádku“. Ale tehdy, v tom zraněném pokoji po prvním rozchodu, bylo těch deset bodů mým jediným pevným bodem ve vesmíru.