Článek
Když jsem před lety přebírala červený diplom, rodiče měli slzy v očích. Byla to chvíle, kdy jsem věřila, že mám otevřené dveře kamkoliv. Učila jsem se technickým a manažerským postupům, rozuměla procesům a věřila, že trh práce přesně takové lidi hledá a dokáže je adekvátně zaplatit.
Dnes ten diplom visí v rámečku nad pracovním stolem v mém dětském pokoji v rodinném domě na malém městě. A pokaždé, když mi přijde výplatní páska, dívám se na ní s čím dál větší hořkostí.
Velké iluze a korporátní drobky
Po státnicích jsem nenastoupila na místní pilu ani do skladu, i když tam nabízeli okamžité peníze na ruku. Chtěla jsem budovat kariéru. Zamířila jsem proto do nejbližšího krajského města a nastoupila do pobočky nadnárodní firmy.
Na pohovoru to znělo skvěle: moderní kanceláře, notebook, stravenky a příslib platového růstu s tím, jak budu získávat praxi. Startovní plat byl na tehdejší dobu docela fajn, rozhodně vyšší než to, co brali mí spolužáci, kteří zůstali v místě bydliště.
Jenže pak přišla realita všedních dnů. Rok se sešel s rokem a z „dynamického růstu“ se stala každoroční fraška. Šéf na ročním hodnotícím pohovoru vždycky vytáhl grafy, pochválil mou práci a pak mi s úsměvem oznámil navýšení o 2,5 %. Vůbec ho nezajímalo, že inflace byla dvojnásobná.
Když se dnes podívám na celostátní průměrnou mzdu, která šplhá k 50 tisícům hrubého, musím se smát. Moje výplatní páska ukazuje 37 400 Kč hrubého. Po šesti letech praxe, s vysokoškolským titulem a odpovědností za projekty beru hluboko pod průměrem.
Neviditelná daň za život mimo metropoli
Největší past však nespočívá jen v samotném platu, ale v tom, kolik mě stojí ho vůbec získat.
Protože bydlení v krajském městě vyletělo cenově do nebes a nájem garsonky by spolehlivě spolkl více než polovinu mého čistého příjmu, zůstala jsem bydlet doma. To ale znamená jediné: každodenní dojíždění.
Každý měsíc nechám na čerpacích stanicích přes 4 500 Kč za benzín. K tomu připočtěte amortizaci auta, servisy a pojištění. Druhá, ještě drsnější daň, je časová. Prosedím v autě skoro 35 hodin měsíčně. To je v přepočtu skoro celý jeden pracovní týden, který strávím za volantem zíráním na brzdová světla aut před sebou. Zadarmo.
Když tyto náklady odečtu od své čisté mzdy, dostávám se na částku, kterou si v našem městě vydělá šikovný skladník nebo pokladní v supermarketu. S tím rozdílem, že oni to mají do práce deset minut pěšky a po skončení směny mají čistou hlavu.
Past dvou špatných voleb
Stojím teď před rozhodnutím, které řeší tisíce lidí mimo velká centra. Odstěhovat se do Prahy nebo krajského města. Získám vyšší plat, ale veškerý rozdíl okamžitě odevzdám majiteli bytu na nájemném. Ztratím klid venkova a budu žít v betonové krabici. Nebo zůstat v regionu, snášet podprůměrný plat, pálit tisíce korun za palivo a sledovat, jak mi čas utíká mezi prsty v dopravních zácpách.
Vysoká škola mě naučila analytickému myšlení. A tato matematika vychází neúprosně: systém je nastavený tak, že běžný zaměstnanec v regionu bez ohledu na vzdělání drží krok jen velmi těžko.
Čas na změnu
Už odmítám dál spoléhat na to, že mi zaměstnavatel sám od sebe přidá pár stovek. Příběh o tom, že za poctivou práci a diplom přichází automatická odměna, je pohádka pro minulou generaci.
Mým novým cílem je práce z domova pro firmy z metropole, které dokážou zaplatit pražské peníze, ale netrvají na tom, abych seděl v jejich kanceláři. Pokud se to nepovede, jsem připravená změnit obor nebo jít pracovat na živnostenský list.
Protože mít diplom je sice hezké, ale složenky se jím zaplatit nedají.
