Článek
Sedíme v naší oblíbené hospůdce na rohu. Vzduch je těžký dýmem, na stole přistává páté pivo a kluci se mě už po desáté ptají na totéž. „Hele, Tome, jak to děláš? Příští měsíc letíš zase do Vietnamu? My dřeme na stejný pozici, bereme plus mínus stejně, a já jsem rád, když v létě zaplatím týden v Chorvatsku,“ kroutí hlavou Jirka a přitom si zapaluje další cigaretu.
Tuhle otázku slýchám každý rok. Jednou je to Japonsko a jeho neonové noci v Tokiu, jindy trekování v nepálských Himálajích nebo ochutnávání street foodu v korejském Soulu. Moje přítelkyně a já jsme si z cestování po Asii udělali rituál, který nám dává smysl, energii a nadhled. A moji kamarádi? Ti jen udiveně kývají, zatímco dál roztáčejí své výplaty v kolotoči, ze kterého není úniku.
Matematika životního stylu
Moje odpověď je přitom prostá, ale pro mnohé bolestivě upřímná. „Kluci, sedněte si a počítejte se mnou,“ říkám jim pokaždé. „Kolik dáš měsíčně za krabičku denně? Kolik tě stojí tyhle večery v hospodě, dýška v restauracích, když se jde na oběd, a kolik prosázíš ve Sportce v naději, že ti výhra změní život?“
Pojďme si to rozebrat na drobné. Pokud člověk vykouří krabičku denně, měsíčně v tom „profičí“ přes pět tisíc korun. Když k tomu připočtete víkendové tahy, kde pivo teče proudem, dýška, která dáváte v euforii obsluze, a pravidelné tikety vsazené s vidinou rychlého zbohatnutí, dostanete se na neuvěřitelnou částku. Za rok se tato suma vyšplhá klidně k jednomu stu tisíc korun. To není jen „pár drobných“, to je rozpočet na královskou dvoutýdenní dovolenou v Asii včetně letenek, ubytování v krásných hotelech a nejlepšího jídla, jaké si dokážete představit.
Zatímco oni investují do zlozvyků, které jim krátí život, já investuji do vzpomínek, které mi ho rozšiřují. Rozdíl není v našich příjmech, ale v tom, kam ty peníze tečou. Můj kapitál se mění v letenky, jejich kapitál se mění v popel a kocovinu.
Asie není jen o dovolené, je to o prioritách
Když jim tohle řeknu, nastane vteřina ticha. Vidím jim v očích, jak jim v hlavě šrotují ta čísla. Uvědomují si, že ten „bohatý cestovatel“ nejsem já díky vyššímu platu, ale díky tomu, že jsem se rozhodl nekrmit své démony. Pak ale přijde ta klasická věta, která mě vždycky trochu zamrzí: „Ty jo, já bych taky jel. Povívat se na ty asijské holky, chtěl bych do Bangkoku…“
A v tom je ten kámen úrazu. Jejich motivace často končí u povrchních představ nebo touhy po něčem exotickém, co viděli ve filmu, zatímco moje začíná u touhy skutečně poznat jiný svět. Příští rok se scéna opakuje. Zase sedíme u piva, zase padají ty samé otázky a zase se dozvídám, že „letos to prostě nevyšlo“, protože se musela koupit nová televize, nebo se prostě peníze „nějak rozkutálely“.
Proč mě Asie stále fascinuje?
Možná se ptáte, proč zrovna Asie? Proč se tam s přítelkyní vracíme každý rok, místo abychom zkusili něco jiného? Asie je kontinent kontrastů, který vás naučí pokoře. V Nepálu zjistíte, že lidé, kteří nemají téměř nic, se na vás usmívají víc než vaši sousedé v bytovce. V Japonsku pochopíte, co znamená absolutní respekt a čistota, která u nás působí jako sci-fi. Ve Vietnamu vás ohromí ta neuvěřitelná pracovitost a energie, která pulzuje v každé uličce. Tyto zážitky mě formují. Vracím se domů s pocitem, že svět je mnohem větší než naše malá česká kotlina a že problémy, které tu řešíme, jsou často naprosto malicherné.
Začarovaný kruh průměrnosti
Nejhorší na tom všem je ta setrvačnost. Moji přátelé nejsou špatní lidé. Jsou to pracovití chlapi, kteří by pro rodinu udělali první poslední. Ale jsou chyceni v pasti okamžitého uspokojení. Pivo teď hned chutná lépe než představa rýžových polí za půl roku. Cigareta uklidní stres teď hned, zatímco na klid v duši pod horami v Koreji se musí čekat a šetřit.
Když se jich ptám, co si pamatují z loňského listopadu, nevybaví si nic. Já si pamatuju vůni ranního trhu v Hanoji a zvuk modlitebních mlýnků v Káthmándú. Oni mají doma popel plný nedopalků, já mám disk plný fotek a srdce plné zážitků. Vždycky, když s údivem pokývnou a slíbí, že „příště už fakt poletí s námi“, vím, že lžou sami sobě. Je jednodušší závidět „bohatému“ kamarádovi, než si odříct každodenní drobné neřesti.
A tak i příští rok, až se mě v lednu budou ptát, kam letím, odpovím: „Tchaj-wan.“ A oni si u toho objednají dalšího panáka na zapití té „smůly“, že na to nikdy nebudou mít.
