Článek
Dopis parazitovi s plechovkou: Tvé „umění“ je jen symptom tvé ubohosti
Tak ti pěkně děkuji, „umělče“. Vážně. Děkuji ti za to, že jsi mému domu, mému domovu a výsledku mých deseti let odříkání, vnutil svou nevyžádanou vizi. Děkuji, že jsi se rozhodl udělat z mé fasády své osobní plátno. Ale víš co? Tohle se nedělá. A věřím, že hluboko uvnitř, pokud tam tedy pod tou vrstvou arogance a výparů z barev zbyl kousek svědomí, moc dobře víš, že bys to své vlastní rodině nikdy neudělal.
Dívám se na ten nápis „IDQis“. Pět písmen. Pět pitomých písmen, která pro nikoho na celém světě nic neznamenají, kromě tebe a tvé party stejně omezených kamarádů. Pro tebe je to „tag“, pro mě je to symbol absolutního nedostatku respektu, slušnosti a elementární lidské inteligence. Ty to vidíš jako projev svobody nebo rebelie, já to vidím jako čisté zoufalství někoho, kdo nedokáže vytvořit nic hodnotného, a tak musí ničit to, co vytvořili jiní.
Ničení majetku není názor
Sprejerství v téhle podobě není žádný umělecký směr. Je to ohavnost. Je to parazitismus v té nejčistší formě. Je mi úplně jedno, jestli čmáráš po soukromém plotě, po zdi nové vily, nebo po historické památce v centru města. Výsledek je vždy stejný: hnus, zmar a finanční škoda.
Možná si myslíš, jak jsi „cool“, když se pod rouškou tmy plížíš ulicemi jako krysa, abys na čerstvě omítnutou zeď nanesl tu svou toxickou stopu. Ale realita je taková, že jsi jen ubohý škůdce. Zatímco já jsem roky šetřil, bral si hypotéku, řešil každou cihlu a každý odstín fasády, ty jsi přišel s plechovkou za pár korun a během deseti vteřin jsi hodnotu mé práce znehodnotil. To není rebelie proti systému. To je srabáctví.
Udělal bys to mámě?
Zkus se zamyslet, ty hrdino. Kdyby tvá matka s vypětím všech sil zvelebila zahradu nebo kdyby tvůj otec roky opravoval staré auto, šel bys a nastříkal bys jim tam ten svůj nesmyslný klikyhák? Neudělal. Protože tam cítíš nějakou vazbu. Ale k cizímu majetku? Tam jsi králem světa bez zodpovědnosti.
Nenávidím tuhle kulturu „značkování teritoria“. Nejste o nic lepší než psi, co močí na každý roh, aby si dokázali, že existují. Rozdíl je v tom, že ten pes za to nemůže, zatímco ty máš mít lidský mozek. Tvá potřeba být vidět je tak patologická, že ti nevadí způsobovat druhým lidem bolest a finanční problémy. Jen odstranění té tvojí „vize“ mě bude stát tisíce, možná desetitisíce korun. Peníze, které jsem mohl dát svým dětem, nebo za které jsem mohl koupit něco užitečného. Místo toho je nacpu firmě na čištění fasád jen proto, že ses ty potřeboval podepsat na cizí věc.
Veřejný prostor není tvoje žumpa
A netahejte do toho řeči o „oživování šedých měst“. Pokud chceš tvořit, kup si plátno. Pokud chceš legální plochy, najdi si je. Ale jakmile sáhneš na cizí majetek ,ať už je to osobní dům, nebo veřejná zastávka, kterou platíme my všichni z daní, stáváš se v mých očích prostým kriminálníkem. Není v tom žádná romantika, žádný underground. Je to jen tupý vandalismus, který vypovídá o naprostém vnitřním prázdnu.
Nenávidím sprejerství na každém kroku. Nenávidím ten pocit, když člověk vyjde ven do čistého rána a vidí město zohyzděné egoistickými čmáranicemi lidí, kteří mají pocit, že jim patří svět. Nepatří. Patří vám leda tak opovržení každého slušného člověka, který ví, co znamená slovo práce a hodnota.
Takže, „IDQis“, doufám, že jsi na sebe hrdý. Doufám, že se ti dneska v noci bude dobře spát, až si budeš prohlížet fotku mého zničeného domu na displeji svého telefonu. Ale pamatuj na jedno: barva se dá smýt, fasáda se dá opravit, ale tvůj charakter zůstane stejně špinavý a pokřivený jako ten tvůj nápis. Jsi jen ničením definovaná nula, která se bojí tvořit, a tak jen parazituje na cizím úsilí.
