Článek
V dnešní době, kdy se společnost stále více individualizuje a každý si střeží svůj soukromý prostor za neprostupnými zdmi pronajatých garsonek, existuje v centru Prahy byt, který všechna tato pravidla popírá. Na první pohled vypadá jako běžné studentské doupě, ale realita uvnitř je fascinujícím sociálním experimentem v praxi.
V bytě 2+kk spolu žijí čtyři mladí lidé – dvě ženy a dva muži, všichni okolo dvaadvaceti let. Zapomeňte na zámky u dveří nebo rozdělené poličky v lednici. Tady neexistuje „moje“ a „tvoje“. Vše od oblečení přes jídlo až po intimitu je společné. Srdcem bytu je ložnice, kde místo čtyř oddělených postelí najdete jen dvě obrovské matrace na dřevěných paletách, tvořící jedno velké letiště, na kterém každý večer usínají všichni společně.
Jejich životní styl bourá mýty o monogamii, majetnictví i studu. Nejsou to jen spolubydlící, ale ani klasická polyamorní skupina s pevnými pravidly. Jsou „čtyřčlenným organismem“, který se rozhodl, že největší svoboda spočívá v naprostém odevzdání se celku. Jak se v takovém prostředí studuje? Kde končí přátelství a začíná sex? A jaké to je, když si ráno v šatníku nemůžete najít své tričko, protože ho má na sobě zrovna váš kamarád?
O tom všem jsme si otevřeně popovídali s Karolínou, která nás nechala nahlédnout pod pokličku tohoto volnomyšlenkářského mikrosvěta.
Karolíno, začněme tím úplně nejzákladnějším. Jak se stane, že se čtyři mladí lidé rozhodnou rezignovat na soukromé pokoje a spát společně na matracích v jedné místnosti?
Vzniklo to organicky. Původně jsme hledali klasické spolubydlení, ale když jsme si pronajali tenhle byt s jedním obrovským pokojem a druhým spojeným s kuchyní, došlo nám, že nechceme být zavření každý ve své „krabici“. Chtěli jsme být spolu. Tak jsme dali matrace vedle sebe a z ložnice udělali bezpečný přístav pro všechny.
Jak vypadá vaše ráno, když se všichni čtyři probudíte na těch dvou velkých matracích?
Je to chaos, ale krásný. Někdo se protahuje, někdo ještě spí, nohy jsou propletené. Většinou se nejdřív všichni hromadně objímáme, než vůbec vstaneme. Je to takový pomalý start do dne, kdy nikdo není sám se svými myšlenkami hned po probuzení.
Zmínila jsi, že sdílíte i oblečení. Jak to prakticky funguje? Máte jednu velkou společnou skříň?
Přesně tak. Rozdělení na „pánské“ a „dámské“ u nás neexistuje. Kluci nosí naše oversized svetry, my nosíme jejich košile nebo trika. Když se ráno oblékám, beru si to, co se mi líbí a co je zrovna vyprané. Je to neuvěřitelně osvobozující – najednou máš čtyřikrát větší šatník.
Co jídlo? Máte v lednici rozdělené poličky, nebo je všechno „nás všech“?
Poličky jsou přežitek. Nakupujeme společně do jednoho bankovního účtu, kam všichni posíláme stejnou částku. Kdo má hlad, ten si vezme. Vaříme většinou ve velkém pro všechny. Odpadá tím ten stres: „Kdo mi snědl jogurt?“.
Pojďme k tématu, které lidi asi fascinuje nejvíc – vaše vztahy a sexualita. Říkáte, že „vztahy neřešíte“. Co to přesně znamená?
Znamená to, že mezi námi nejsou ty klasické nálepky jako „přítel“ a „přítelkyně“. Máme se rádi všichni čtyři, je to hluboké přátelství kombinované s fyzickou intimitou. Neexistuje u nás žárlivost, protože nikdo nikoho nevlastní.
Jak probíhá to, co jsi popsala – že si prostě „vybereš“, s kým chceš mít sex?
Je to o aktuální energii. Někdy přijdu domů a mám náladu být jen s Tomášem, tak mu to řeknu. Jindy jsme v obýváku všichni, atmosféra zhoustne a prostě se do toho zapojíme všichni čtyři. Je to o komunikaci a o tom, co kdo v danou chvíli cítí.
Stává se, že někdo z party „vypadne“? Že se mu zrovna nechce a vy ostatní ano?
Jasně, a je to úplně v pořádku. Nikdo nikoho nenutí. Když se dva milují vedle na matraci a zbylí dva si chtějí číst nebo spát, prostě to tak je. Respektujeme prostor toho druhého, i když jsme v jedné místnosti.
Necítí se ten „čtvrtý“ někdy odstrčený, když jsou zrovna tři spolu?
Vůbec ne. My to nebereme jako matematiku. Ten čtvrtý má mezitím čas pro sebe, nebo se prostě jen přitulí a kouká s námi na film, i když se neúčastní ničeho sexuálního. Ta blízkost není jen o sexu, je o přítomnosti.
Studujete. Jak v takovém nastavení řešíte zkouškové období? Dá se v tomhle „kolektivním organismu“ učit?
Je to paradoxně snazší. Když jeden studuje, ostatní ho v tom podpoří – uvaří mu kafe, udělají jídlo. Učíme se v obýváku u velkého stolu. Ta podpora je obrovská.
Jak na váš životní styl reagují rodiče nebo okolí?
Rodiče vědí, že bydlíme spolu jako parta studentů. Detaily o matracích a sexuálním životě jim nevykládáme – ne proto, že bychom se styděli, ale proto, že by to asi nepochopili. Pro ně je to jiný svět.
Máte v bytě nějaká pravidla? Třeba ohledně návštěv?
Návštěvy jsou povolené, ale musí zapadnout. Náš byt je velmi otevřený prostor, takže když si někdo přivede kamaráda, stává se ten člověk na chvíli součástí našeho kruhu. Ale spát u nás v ložnici může jen málokdo „zvenčí“.
Co soukromí? Nechybí ti někdy chvíle, kdy bys byla úplně sama za zavřenými dveřmi?
Když potřebuju být sama, jdu se projít do parku nebo si nasadím sluchátka. Ale upřímně? Zjistila jsem, že samota mi dřív způsobovala úzkost. Takhle se cítím neustále v bezpečí a milovaná.
Jak řešíte konflikty? Přece jen, čtyři lidé na malém prostoru, to musí občas jiskřit.
Řešíme všechno hned. Nemůžeme si dovolit tichou domácnost, protože nemáš kam utéct. Sedneme si k jídlu a mluvíme o tom, co nás štve. Ega u nás nemají moc prostoru.
Kdo u vás uklízí? Existuje nějaký rozpis?
Nemáme rozpis. Uklízí ten, kdo vidí nepořádek. Je to založené na zodpovědnosti k ostatním. Nechceš, aby tvoji milovaní žili v nepořádku, tak prostě vezmeš vysavač.
Co když se jeden z vás zamiluje do někoho mimo byt? Je to konec vaší komunity?
To je těžká otázka. Zatím se to nestalo, protože naše potřeby jsou naplněné uvnitř. Ale pokud by se to stalo, museli bychom se o tom bavit. Buď by se ten nový člověk musel integrovat, nebo by se struktura změnila. Nic není vytesané do kamene.
Jak vnímáš svou identitu v rámci téhle skupiny? Necítíš, že se v tom „my“ trochu ztrácí tvé „já“?
Naopak. Díky tomu, že mě ostatní přijímají ve všech mých náladách a podobách, se cítím víc sama sebou než kdy dřív. Nemusím hrát žádné hry.
Existuje u vás něco jako „hlavní slovo“? Má někdo přirozenou autoritu?
Jsme naprostá horizontála. Každý hlas má stejnou váhu, ať jde o to, co bude k večeři, nebo jak naložíme s nájmem.
Co finance? Jak řešíte, když má někdo hlouběji do kapsy?
Jsme komunita. Když jeden nemá, ostatní ho podrží. Bereme to tak, že se nám to v životě vrátí. Teď jsi nahoře ty, příště já.
Dokážeš si představit, že takhle budeš žít i za deset let, třeba s dětmi?
To je daleko. Teď nám je 22 a tohle je pro nás ideální svět. Možná se to změní, možná budeme mít velký dům, kde budou vyrůstat děti v podobně volném duchu. Kdo říká, že rodina musí být jen dva lidé?
Karolíno, co bys vzkázala lidem, kteří váš způsob života odsuzují nebo ho nechápou?
Že strach ze ztráty soukromí je často jen strachem ze sebe sama. Když se otevřete ostatním úplně – se vším, co máte, i se svým tělem – zjistíte, že svět je mnohem přátelštější místo. Sdílení není ztráta, je to násobení štěstí.
