Článek
U nás doma to v prosinci vždycky vypadalo jako v mraveništi, kterému někdo šlápl do vchodu. Máma zběsile klikala na e-shopy, táta nadával v kolonách u nákupních center a já se ségrou jsme si psali seznamy přání, které připomínaly telefonní seznam. Vánoce byly maraton. Sprint mezi salátem, tunou balicího papíru a pocitem, že toho pořád máme málo.
Letos v listopadu si nás ale naši posadili do obýváku. „Děti, letos to bude jinak,“ řekla máma a já se upřímně lekl, že nás čeká krize. „Dáme si každý jen jeden dárek. Ale takový, který opravdu stojí za to. A zbytek času prostě budeme spolu.“
Advent bez nákupáků
Zpočátku jsem byl skeptický. Jeden dárek? To bude pod stromečkem vypadat jako v prázdném skladu. Jenže pak se začaly dít věci, které jsem do té doby znal jen z knížek.
Místo toho, aby táta trávil soboty v podzemních garážích, vytáhl ze sklepa starou formu na včelí úly. Celé odpoledne jsme se ségrou patlali těsto, prsty jsme měli od cukru a rumové tresti a poprvé za roky jsem slyšel tátu se smát tak, že se u toho zakuckal moukou. Nebyl unavený. Byl tam se mnou.
Učili jsme se tradice, na které dřív nebyl čas:
- Lití olova: Nad plamenem svíčky jsme sledovali, jak se kov mění v podivné tvary. Máma v tom mém viděla křídlo letadla, já spíš rozšlápnutou žvýkačku, ale byla to sranda.
- Krájení jablek: Přiznám se, že se mi trochu potily ruce, když jsem řízl do svého jablka. Ta hvězdička uvnitř mi ale udělala větší radost než vyhraný zápas ve hře.
Štědrý večer v tichu
Když přišel ten den, atmosféra v bytě byla úplně jiná. Žádný stres z toho, že „ještě není zabaleno“. Všude voněla purpura a jehličí.
Když jsme zazvonili na zvoneček a vešli do pokoje, stromek zářil. Pod ním bylo jen pět balíčků. Bylo to nezvyklé, ale vlastně neuvěřitelně uklidňující. Rozbalil jsem svůj jeden dárek – byl to kvalitní dalekohled, o kterém jsem mluvil už dva roky.
Místo abych hned trhal další papír, šel jsem k oknu a začal zkoumat měsíc. Ségra si hned obula své nové brusle a jezdila v nich po koberci. Naši seděli u vína, dívali se na nás a vypadali neuvěřitelně spokojeně.
Co mi došlo
Ten večer mi došlo, že v předchozích letech jsem ty hromady dárků jen prolistoval jako katalog. Letos jsem měl čas si ten svůj jeden dárek opravdu užít. A co víc, měl jsem čas si užít tátu, mámu i ségru.
Zjistil jsem, že Vánoce nejsou o tom, kolik věcí přibude do mého pokoje, ale o tom, kolik klidu mi zůstane v hlavě. Byly to první Vánoce, ze kterých jsem si nepamatoval jen šustění papíru, ale i chuť domácí vánočky a tátovo vyprávění o tom, jak jako malý sáňkoval na hnoji.
