Článek
Stála jsem v šatně wellness centra, v ruce křečovitě svírala prostěradlo a v hlavě mi jelo jediné slovo: Zdrhni.
Na dveřích do saunového světa visela nepřehlédnutelná cedule s piktogramem přeškrtnutých plavek. Teoreticky jsem to věděla. Do sauny se chodí bez plavek, je to hygienické, zdravé a přirozené. Jenže teorie je jedna věc a praxe druhá, zvlášť když vaše vnímání vlastního těla léta formovaly dokonale vyhlazené fotky z Instagramu, úhledné pózy a věčné vnitřní přesvědčení, že na mém břiše, stehnech a bocích je pořád co opravovat.
Zabalila jsem se do prostěradla tak natěsno, že by ze mě mohla být můmie, zhluboka se nadechla a křečovitým krokem vyrazila do tlumeně osvětlených chodeb.
Obranný štít z bavlny
Můj původní plán byl jasný: splynout se zdí, nedívat se nikomu do očí, nenápadně vklouznout do nejtmavšího rohu finské sauny a za žádnou cenu nepustit prostěradlo z rukou.
Představa, že se před cizími lidmi odhalím, ve mně vyvolávala téměř fyzickou úzkost. V duchu jsem si projížděla svůj osobní seznam „nedostatků“: spálená kůže na ramenech z minulého týdne, strie na bocích z doby, kdy jsem na střední rychle vyrostla, а břicho, které prostě po obědě nevypadá jako na obálce časopisu.
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem otevřela těžké dřevěné dveře finské sauny. Uvnitř bylo horko, vonělo to eukalyptem a na lavicích sedělo asi osm lidí.
A pak přišel první pravidlový náraz: na prostěradle se musí sedět celým tělem včetně chodidel. Což znamená jedinou věc, prostěradlo musíte rozprostřít pod sebe. Nezabalíte se do něj.
S pocitem, že vstupuji na popraviště, jsem rozprostřela bílou látku na prostřední lavici, sedla si a připravila se na to, že na mě dopadnou pohledy ostatních.
Zázrak v 90 stupních Celsia
Uběhlo třicet vteřin. Pak minuta. Dvě.
A nic se nestalo. Nikdo nekřičel, nikdo si neukazoval prstem, nikdo si povzdechem neprohlížel moje stehna.
Když ze mě opadla nejhorší vlna paniky, opatrně jsem zvedla oči a rozhlédla se. V šeru sauny seděli muži a ženy všech věkových kategorií. Byli tu dvacetiletí studenti, lidé ve středním věku i senioři. A v tu chvíli mi to došlo.
Nikdo z nich nevypadal jako model z reklamy. Lidé měli faldíky na břiše, když seděli v předklonu. Měli strie, křečové žíly, jizvy po císařských řezech, neoholené nohy, znaménka, povislou kůži i asymetrická prsa. Měli těla, která žijí reálné životy. Těla, která nosí děti, pracují u počítače, stárnou, hojí se a dýchají.
Ale co bylo nejúžasnější — nikdo to neřešil.
Lidé v sauně seděli se zavřenýma očima, vnímali horký vzduch, odpočívali a byli naprosto uvolnění. Nikdo nezatahoval břicho. Nikdo nenatáčel tělo do úhlu, ve kterém vypadá štíhlejší. Všichni prostě jen byli.
Domů bez masek
Když jsem večer odcházela ze šatny, stoupla jsem si k zrcadlu úplně jinak než obvykle. Nezkoumala jsem, jestli mi mikina nezdůrazňuje boky. Byla jsem jen vděčná za ten pocit tepla v kostech a za obrovský balvan, který mi spadl ze srdce.
Pokud se taky potýkáte se studem a máte pocit, že byste se před cizími lidmi nikdy nesvlékli, zkuste tomu dát šanci. Zajděte si do sauny. Zahodíte tam totiž mnohem víc než jen plavky, zahodíte tam předsudky o tom, jak byste „měli“ vypadat.
A ten pocit svobody za pár minut počátečního trapasu rozhodně stojí.





