Článek
Bylo to naše třetí rande a první noc u něj doma. Jeho byt vypadal jako vystřižený z magazínu o moderním bydlení – čisté linie, tlumené světlo a obrovská postel povlečená do zářivě bílého, čerstvě vyžehleného povlečení. Všechno probíhalo přesně podle scénáře, který si člověk přeje. Skvělá večeře, dvě sklenky vína, smích a plynulý přechod k tomu, kvůli čemu jsme se ten večer vlastně viděli.
Leželi jsme v tom sněhově bílém moři a chemie šlapala na sto procent. Žádný spěch, jen pomalé, soustředěné doteky. Jenže pak, přesně v tu chvíli, kdy byl celý večer na svém absolutním vrcholu, jsem v podbřišku ucítila ten zvláštní, až příliš dobře známý pocit. Takové to drobné, neviditelné teplo, které vás zasáhne v ten nejmíň vhodný okamžik na světě.
V duchu jsem v mikrosekundě přepočítala kalendář. Do úterý zbývaly ještě tři plné dny. Říkala jsem si, že je to jen paranoia, že se mi to zdá a moje tělo by mi přece neudělalo takový podraz.
Jenže udělalo.
Jakmile jsme se na vteřinu odtáhli, podívala jsem se dolů. Uprostřed té panenské, dokonalé bělosti svítil jasně červený flek velikosti dlaně. Vypadalo to, jako by uprostřed jeho postele někdo odpálil malou nálož.
Atmosféra v ložnici zamrzla na absolutní nule. Všechna vášeň vyprchala během jediné milisekundy. On znehybněl, zíral na prostěradlo s výrazem člověka, který právě v obýváku přistihl zloděje. Já jsem v tu vteřinu sváděla vnitřní boj s nutkáním vyskočit z okna ve třetím patře, změnit si jméno a odstěhovat se na druhý konec planety.
Místo toho se ve mně probudil čistý instinkt přežití. Bez jediného slova jsem ze sebe shodila jeho ruku, strhla povlečení z matrace, zabalila se do deky a jako vojenský velitel jsem pochodovala přímo do jeho koupelny.
Následovala dvacetiminutová noční operace. V půl čtvrté ráno jsem klečela nad jeho vanou, pouštěla proud ledové vody a vztekle drhla drahé lněné prostěradlo obyčejným tekutým mýdlem. Byla jsem nahá, vlasy mi padaly do obličeje a cítila jsem neuvěřitelnou zlost na vlastní biologii.
On mezitím stál v pootevřených dveřích koupelny, přešlapoval z nohy na nohu a zjevně neměl nejmenší tušení, co má dělat. Nejdřív mi nabízel čaj, pak ručník a nakonec zmateně opakoval, že se nic neděje a že je to jenom prostěradlo. Jenže to prostěradlo bylo teď studené, nacucané vodou a leželo zmačkané na dně vany.
Když jsem dočistila nejhorší část, vrátila jsem se do ložnice. Na matraci zůstal velký, tmavý flek. Dala jsem na něj dvě osušky, zalezla pod zbytek peřiny na samý kraj postele a otočila se obličejem ke zdi. Do rána zbývaly tři hodiny a my jsme leželi v naprostém tichu na zbytcích něčeho, co mělo být dokonalou nocí.
