Článek
Říká se, že láska hory přenáší. Ale co když tou horou není vzdálenost ani rozdílné povahy, ale neviditelný mikroskopický nepřítel? Co když se váš „pan Božský“ objeví v doprovodu oteklých očí a dušnosti? Stála jsem před volbou, kterou by nikdo z nás nechtěl zažít: Muž mých snů, nebo tři chlupatá srdce, která na mě každý den čekají u dveří?
Pohádka, která začala venku
Naše seznamování bylo jako z filmu. Tři měsíce jsme randili v kavárnách, chodili do kina a procházeli se parkem. Rozuměli jsme si beze slov. Sdíleli jsme stejný smysl pro humor, stejné ambice i pohled na svět. Byl pozorný, laskavý a já si poprvé v životě byla jistá, že tohle je „ono“.
Jediné, co náš vztah do té doby neznal, byl můj byt. A s ním i mé tři kočky – tichá společnice Mína, hravý mourek Oliver a starší, trochu mrzutý kocour Max. Byli to moji parťáci v dobách největší samoty.
Hodina, která změnila všechno
Ten večer jsem se nemohla dočkat. Uvařila jsem večeři, zapálila svíčky a poprvé ho pozvala k sobě. Zvrat ale nastal dříve, než jsme stihli dojíst předkrm.
Během patnácti minut začal kýchat. Do půl hodiny mu otekly oči tak, že sotva viděl. Po necelé hodině se mu začalo těžce dýchat. On sám byl v šoku – nikdy dřív s kočkami v těsném kontaktu nebyl, a tak o své silné alergii neměl ani tušení. Musel odejít. Ten večer jsem místo romantického usínání v náruči větrala byt a dívala se na své tři kočky, které nechápavě sledovaly můj pláč.
Marný boj s biologií
Zkusili jsme to znovu. Zkusili jsme silná antihistaminika, speciální spreje na srst, čističky vzduchu. Nic nepomohlo. Jeho reakce byla natolik agresivní, že lékaři varovali před vznikem chronického astmatu.
Najednou tu byla realita, která se nedala obejít. Nemohli jsme spolu žít u mě. Nemohli jsme plánovat společnou budoucnost v mém bytě. Stála jsem před rozhodnutím, které mi rvalo srdce na kusy.
„Je fér opustit zvířata, která na mně závisí, kvůli člověku, kterého znám pár měsíců? A je fér nechat odejít životní lásku kvůli alergii, za kterou nemůže?“
Nejtěžší sbohem
Týdny jsem nespala. Nejdříve jsem obvolávala rodinu, známé, přátele přátel. Prosila jsem, hledala jsem místo, kde by moje „trojka“ mohla zůstat spolu, nebo alespoň v dobrých rukou. Ale nikdo neměl místo pro tři dospělé kočky.
Nakonec přišel den, který mě dodnes budí ze snu. Den, kdy jsem musela své tři kočičky umístit do útulku. Ten pocit viny, když jsem zavírala dvířka přepravek, byl nepopsatelný. Cítila jsem se jako zrádce. Zradila jsem jejich bezmeznou důvěru pro šanci na vlastní štěstí s mužem.
Život „poté“
Dnes žiji s přítelem. Máme krásný vztah, stavíme společný život a on je mi velkou oporou. Ale v mém srdci zůstala jizva. Každý pohled na prázdný kout, kde stávalo škrabadlo, zabolí.
