Článek
Jmenuji se Ela a v červnu mi bylo devatenáct. Do Paříže jsem odjížděla s kufrem plným skicáků, levných šatů z second-handů a přesvědčením, že největší dobrodružství, které mě tam čeká, bude objevování impresionistů v originále a snad i nějaká ta kavárna s výhledem na Seinu, kde budu vypadat jako postava z knížky.
Prvních deset dní bylo přesně takové, jaké jsem si představovala – a zároveň úplně jiné.
Galerie na levém břehu, úzká, vysoká, vonící starým dřevem, terpentýnem a trochou přepálené kávy z kuchyňky vzadu. Šest zaměstnanců, z toho čtyři ženy. A jedna z nich – Camille – mě hned první den oslovila francouzsky tak rychle, že jsem pochopila jen své jméno a slovo „ravissante“.
Byla o osm let starší. Krátké černé vlasy ostříhané někde mezi pixie a garçonnem, piercing v nose, který vypadal, jako by tam byl od patnácti, a způsob, jakým si zapálila cigaretu přímo před zákazem kouření v galerii – s naprostou lhostejností k pravidlům – mě fascinoval víc, než jsem chtěla přiznat.
Nejdřív to bylo jen pozorování. Jak si vyhrnuje rukávy košile, když vynáší krabice s díly. Jak si při vysvětlování konceptu výstavy nervózně prohrabuje vlasy. Jak se směje – krátce, trochu chraplavě, jako kdyby se za ten smích trochu styděla.
A pak přišel ten večer.
Vernisáž malé skupinové výstavy mladých umělkyň. Víno teklo proudem, hudba byla příjemně tlumená, vzduch voněl po létě a parfémech. Camille mě v jednu chvíli chytila za zápěstí – jen lehce – a odtáhla mě do zadní místnosti, kde se skladovaly prázdné bedny a staré katalogy.
„Potřebuju si na chvíli odpočinout od všech těch lidí,“ zašeptala a opřela se zády o zeď.
Stály jsme moc blízko. Cítila jsem teplo jejího těla přes tenkou látku košile. Voněla po tabáku, po něčem citrusovém a po něčem, co jsem nedokázala pojmenovat – ale chtěla jsem to okamžitě ochutnat.
„Nikdy jsi nelíbala holku?“ zeptala se najednou, tiše, skoro jako by se bála, že odpověď ji zabije.
Zavrtěla jsem hlavou. A pak jsem zalhala: „Ale chtěla bych.“
Polibek nebyl něžný. Byl hladový, trochu neohrabaný, plný zubů a jazyka a zoufalé touhy dohnat všechno, co jsem dosud nezkusila. Ruce mi vklouzly pod její košili, prsty po kůži, která byla teplejší, než jsem čekala. Když mi lehce kousla do spodního rtu, zasténala jsem tak nahlas, že mě to samotnou vyděsilo.
Ten večer jsme se nelíbali jen jednou.
Během následujících šesti týdnů jsme našly snad všechny možné tmavé kouty galerie, zadní schodiště, prázdnou kancelář po zavření, dokonce i malou terasu na střeše, kam se smělo chodit jen s klíčem, který Camille „náhodou“ měla.
Paříž mi najednou přestala být jen městem obrazů a kaváren. Stala se městem doteků pod stolem v bistru, městem rychlých polibků v davu na nástupišti metra, městem jejích prstů na mém stehně pod tenkou letní sukní, když jsme seděly v parku a předstíraly, že čteme.
Byl tam i kulturní šok – ale ne ten, který jsem čekala. Nebyla to francouzština, kterou jsem pořád špatně vyslovovala, ani to, že všichni jedí sýr o půlnoci. Byl to pocit, že moje tělo najednou patří mně – ne pravidlům, které jsem si celý život vnucovala, ne představám, co je „normální“, ne strachu, že by mě někdo odsoudil.
Camille mi jednou v noci, když jsme ležely nahé na její malé posteli a venku pršelo, řekla:
„Víš, co je na Paříži nejkrásnější? Že ti dovolí být někým úplně jiným – a pak ti dovolí si uvědomit, že ten někdo jsi vlastně ty celou dobu.“
Když jsem v srpnu balila kufry, plakala jsem. Ne proto, že bych ji milovala – aspoň ne tak, jak se miluje v románech. Plakala jsem, protože jsem poprvé v životě milovala sebe. Svou zvědavost. Svou žádostivost. Svou odvahu říct „ano, chci to“.
Paříž mi nedala jen stáž v galerii. Dala mi tělo, které už nebylo nevinné. A duši, která už nebyla ve vězení vlastních pravidel.
