Článek
V české společnosti existuje jedno posvátné dogma: „Kdo nemá děti, je sobec a na stáří ho budeme všichni muset živit.“ Případně verze číslo dvě: „Děti jsou budoucí daňoví poplatníci, tak buď rád, že ti je druzí vychovávají, abys vůbec dostal nějaký důchod.“
Jako třicátník bez dětí, který se vědomě rozhodl nemít potomky, musím říct jediné: Tento narativ je postavený na hlavu. Odmítám hrát hru na pocit viny za to, že jsem do dnešního světa nepřivedl další generaci. A ze všeho nejméně stojím o to, aby mi někdo vyčítal mezigenerační solidaritu.
Průběžný důchodový systém je pyramidová hra
Státní průběžný důchodový systém funguje v podstatě jako ponziho schéma: dnešní pracující platí dnešní důchodce a spoléhá se, že až bude starý on, bude tu dostatek mladých lidí, kteří zaplatí jeho. Jenže demografická křivka mluví jasně a systém se hroutí.
Mně absolutně nevadí, že od státu dostanu směšný nebo vůbec žádný důchod. Počítám s tím od prvního dne, co jsem nastoupil do práce. Místo toho, abych spoléhal na státní almužnu nebo na to, že mě na stáří zaopatří vlastní děti, investuji své peníze do nemovitostí, akcií a ETF fondů.
Můj „důchodový pilíř“ si buduji sám ze svých zdaněných peněz. Proč bych tedy měl mít strach z toho, že na mě nemá kdo pracovat?
Kdo tu vlastně koho dotuje?
Lidé s dětmi velmi rádi operují argumentem, že jejich děti budou v budoucnu platit mé zdravotnictví a důchod. Už ale zapomínají dodat druhou stranu mince: kdo platí dětství a dospívání jejich dětí.
Jako bezdětný člověk odvádím ze své mzdy úplně stejné (a často kvůli absenci daňových úlev i vyšší) daně. Z mých daní se financuje:
- Porodnictví a pediatr.
- Mateřské školky a základní, střední i vysoké školství.
- Dětské přídavky, rodičovské příspěvky a daňová zvýhodnění na děti.
- Školní hřiště, zájmové kroužky dotované obcemi a MHD se slevou pro mladé.
Stovky tisíc korun z mé kapsy jdou ročně na infrastrukturu a výchovu dětí, které nejsou moje. Já tyto služby nevyužívám. Takže tvrzení, že bezdětní lidé parazitují na rodičích, je naprosto absurdní – naopak, bezdětní lidé masivně dotují cizí rodiny a cizí výchovu.
Dítě není automatická záruka na spokojené stáří
Představa, že si pořídím dítě, abych měl v 70 letech zaručený pečovatelský servis a psychickou podporu, mi přijde neskutečně egoistická.
Kolik seniorů dnes žije opuštěno v domovech důchodců, i když mají dvě nebo tři děti? Dítě není investiční produkt ani životní pojistka. Může odcestovat na druhý konec světa, může se s vámi pohádat, nebo jednoduše nebude mít kapacitu se o vás postarat, protože bude mít dost práce se svými vlastními problémy.
Moje volba, moje zodpovědnost
Rodičovství je krásná věc a hluboce smekám před všemi, kteří své děti vychovávají poctivě a s láskou. Ale přestaňme z bezdětných lidí dělat dlužníky společnosti.
Není to útok na rodinné hodnoty, je to jen volba jiného životního modelu. Nechci po státu, aby mě v dospělosti sponzoroval, ale stejně tak nechci, aby ze mě dělal viníka jen proto, že jsem se rozhodl investovat svůj čas, peníze a energii do jiných věcí než do kočárku.
Můj důchod nebudou platit vaše děti. Můj důchod už dnes platí moje vlastní práce a finanční gramotnost.
